73_jeden den

Je sedm hodin večer a já sedím v kuchyni ve svém novém bytě v Brně. Už jsem vzhůru 14 hodin. Jednak jsem musela vstát brzy, protože z mého rodného městečka jsou to do Brna čtyři a půl hodiny cesty a s majitelem bytu (který jsem do dnešního dne ani neviděla) jsem měla sraz ve dvanáct, jednak trpím poměrně silnou cestovní horečkou, a ač mi stačilo vstát v šest, probudila jsem se už v pět ráno.

S internetovým připojením, díky němuž můžete trávit čas velice smysluplným hraním superher, utekla cesta poměrně rychle a vlak výjimečně neměl delší než patnáctiminutové zpoždění. Za dvacet dvanáct vystupuji na hlaváku. Vleču přes rameno tašku a za sebou obrovský těžký kufr, který očividně slouží naposledy, protože se po cestě postupně rozpadá – nejdřív se uloupne kousek plastu zespod, pak se začnou zadrhávat kolečka a tak dále. Než se dostanu na zastávku, u které budu nově bydlet, ztratím jedno kolečko úplně. Při poslední přepravě od vchodu do domu ke vchodu do bytu už se utrhává i poutko, za které se kufr nosí (když tedy není nacpaný tunou oblečení a jde uzvednout).

Reklama
Reklama

V bytě, jejž budu přes školní rok sdílet s šesti dalšími spolubydlícími, jsem zatím sama. Ostatní se nastěhují během dalšího týdne.

Je to zvláštní pocit, když se člověk tak nějak osamostatní – první velký krok, začátek toho očekávaného dospěláctví, po kterém touží celý život… A pak najednou sedí v kuchyni v prázdném bytě, dvě stě třicet kilometrů od domova a je mu smutno. Najednou jsou rodiče a bráchové a milované kočičky a pejsek hrozně moc daleko. A i když cítí, že se mu plní sen, dostal se na vytouženou školu, bydlí ve fajnovém bytě s balkonkem s výhledem na Špilberk a Staré Brno, je mu ze všech těch změn úplně divně. Je to stejný pocit, jako když jako malí přijedete na tábor, kam jste se těšili celý rok, ale je vám smutno po domově.

Abych se trochu zaměstnala a jen nesmutnila v kuchyni, jedu na výlet do Ikey (samozřejmě se ztrácím), kde si pořizuji peřinu a polštář a po cestě domů tramvají (tedy pardon, šalinou) si v supermarketu kupuji kefír. S povlečenou postelí už ten pokoj nevypadá tak prázdně a syrově. A s kefírem, s tím je život zkrátka vždycky lepší.

Zase mě přepadá stýskání – slyším zvenku, jak v kostele zvoní zvony, a na zdi pokoje dopadá světlo zapadajícího sluníčka… Skoro se dostavuje další záchvat takzvaného spirálování, stavu, kdy na vás váš mozek chrlí obavy a otázky ohledně nejistoty budoucnosti, ze kterých je člověku úzko, a ten pocit se roztahuje po celém těle – co když budu mít divný spolubydlící? Co když si nesedneme? Budu zvládat školu? Co když mě vyhoděj? Bude zase další vlna karantén? Co když tu budu hrozně opuštěná? Co když ten můj sen vůbec nevyjde?

Ale pak se ozvou spolužáci, brněnští nebo ti předem nastěhovaní, a ten smutek a stýskání mě přechází – je to tu. Poprvé v životě bydlím pět minut od centra, a tak je nenechávám dlouho čekat. Chvíli bojuji se zámkem na dveřích jak od bytu, tak od vchodu do domu a mířím na zastávku s pocitem, že je TO tu. Co přesně to je, si nejsem jistá, ale je to vzrušující a je to tady a teď. Jako když vyjde nová série seriálu, jsou v ní nové zápletky, nové postavy a nové prostředí. Vím, že si postupně začnu tu samostatnost užívat. A že všichni ostatní, kteří se sem právě přestěhovali, se nejspíš cítí podobně. Nejsem v tom sama. Nikdy v tom nejsme sami.

Autorka je studentkou prvního ročníku žurnalistiky a mediálních studií na Masarykově univerzitě.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte