Cenu pro nejlepší drama si z letošních amerických televizních cen Emmy odnáší seriál o intrikách v rodině mediálního magnáta Boj o moc, který posbíral celkem 25 nominací. Ocenění pro nejlepší komedii už druhý rok po sobě získal seriál Ted Lasso z fotbalového prostředí. Americká satira Bílý lotos o pestré škále hostů v luxusním havajském letovisku se pak stala nejlepší minisérií. Právě text o šestidílném pořadu, který se svým zaostřením na vyšší bílé vrstvy trefuje do aktuálních posunů nálad, jež jsou pro západní společnost charakteristické, výjimečně odemykáme u příležitosti udílení televizní cen.Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se naším předplatitelem.

Musíš s těmi lidmi jednat jako s citlivými dětmi. Chtějí tvoji pozornost. Každý chce být jako jedináček. Výjimečný, vyvolený miláček hotelu,“ klade na srdce nové pokojské základní zásadu ředitel prázdninového rezortu Bílý lotos. Do pětihvězdičkového hotelu na Havaji právě dorazila čerstvá skupina VIP hostů a personál se musí o všechny postarat. Šéf Armond ani nemusí svoji poučku příliš zdůrazňovat: velmi brzy po příjezdu se každý z oněch blahobytných dovolenkářů začne chovat právě jako rozmazlené dítě, které si chce vyvzdorovat svoje. Co mají být pro výletníky ty nejhezčí dny roku, kdy chtějí být opečováváni, stává se pro nebohý personál snadno očistcem.

Tak se rozehrává jeden z největších hitů letošní seriálové sezony, který pro HBO ve velmi krátkém čase – a za mnoha nutných pandemických omezení – napsal a režíroval Mike White. Jednotou místa, času omezeného na týdenní pobyt a napětím mezi hrdiny připomíná jízlivou reality show i detektivku od Agathy Christie. Ze všeho nejvíc ale sluncem zalitý seriál Bílý lotos nabízí kousavou satiru ze života vyšších vrstev. Před divákem koluje několik postav: novomanželka Rachel pochybující o svém životním kroku, čtyřčlenná rodina Mossbacherových, která sem přijela urovnat krizi, nebo ze smrti matky zhroucená singl žena středního věku Tanya. Ale skutečným hlavním hrdinou tu jsou peníze – a především to, jaký status s nimi přichází a jakou hodnotu člověku propůjčují ve vztahu k ostatním i k němu samotnému.

Scenárista White, který pro HBO už v minulosti vytvořil seriál Mé nové Já, je dokonalý pozorovatel všech myslitelných hierarchií, které ve společnosti panují. A také toho, v čem se ukrývá moc a ovládání. V každém díle a v každé scéně Bílého lotosu osvědčuje cit pro to, jak muži mají navrch nad ženami, bohatí nad chudými, šéfové nad zaměstnanci a zákazníci nad personálem. Ukazuje a zvýrazňuje hranice nadřazenosti a podřazenosti, které neustále ovlivňují každodenní chování, ale přitom bývají svou samozřejmostí takřka neviditelné. Právě proto se tu z hádky o to, zda manažer Armond omylem zarezervoval novomanželům Shaneovi a Rachel špatný pokoj, může stát vypjaté eskalující drama a jeden z ústředních konfliktů seriálu. Turista umíněně usilující o apartmá s bazénem v něm válčí a má viditelnou převahu, zatímco ředitel rezortu brání svoji důstojnost i kariéru.

Svým zaostřením na vyšší bílé vrstvy se pak Bílý lotos přesně trefuje do aktuálních posunů nálad, které jsou pro západní společnost charakteristické. Dochází k uvědomění si toho, jaký má konzumní životní styl vliv na klima. Nedůvěra v kapitalismus roste, k tomu se přidává stud za koloniální minulost i vědomí rostoucí nerovnosti. Všechny požitky hořknou, ale to vůbec neznamená, že by se jich ti, kdo je mají, chtěli vzdát.

Kdo má peníze a kdo ne

Mike White neměl loni v létě dobrou náladu. Bezcílně se potuloval se svým psem krajinou amerického Západu a doléhala na něj tíha zpráv o pandemii. V tomto rozpoložení ho zastihl e-mail od vedení HBO, jež se shánělo po nových nápadech, které by zaplnily bortící se schéma a byly uskutečnitelné i za přísných koronavirových opatření. Podmínky mimo jiné zahrnovaly to, že natáčení se musí uskutečnit pouze na jednom místě a náklady na epizodu nesmí přesáhnout tři miliony dolarů. „Znělo to pekelně,“ připouští White v červencovém rozhovoru pro The New York Times, ale zároveň v tom tušil svoji velkou šanci, na niž několik let čekal.

Na počátku milénia napsal scénář pro oblíbenou komedii Škola ro©ku a vždy se těšil oblibě znalců, což byl především případ zmíněného seriálu Mé nové Já, který pojednával o náhlém prozření dlouholeté zaměstnankyně v korporátní sféře. Nebyl ale tak komerčně úspěšný, aby HBO stálo za to investovat do třetí série. „Jsem ten typ tvůrce, který má někdy dobrou odezvu u kritiky, ale dostat lidi k tomu, aby se na moje seriály dívali, jde ztuha,“ říká sebeironicky v nedávném rozhovoru pro server Vulture. V čerstvé nabídce od HBO tak viděl naději, že by se jeho kariéra mohla dát znovu do pohybu. Zároveň sázel na to, že mu nouzový režim umožní vytvořit dílo, které by za normálních okolností procházelo dlouhým režimem schvalování a testování.

HBO mu de facto umožnilo pracovat způsobem podobným vzniku nezávislého filmu, což je něco, s čím měl zkušenosti. A dostal spásný nápad. Vzpomněl si na první dovolenou s rodiči na Havaji, kdy opustil Pasadenu v Kalifornii a zjistil, že existují i jiná místa, jiné kraje a jiné kultury než okolí jeho domova. Havaj na něj zapůsobila natolik, že si tu v minulých letech koupil dům a vcelku pochopitelně pak do tohoto svého ráje na Zemi zasadil děj Bílého lotosu. Oním jedním místem, kde se vše bude odehrávat, bude luxusní prázdninový rezort, který mu připomene zážitek z dětství i současnou realitu Havaje.

„Vždy jsem chtěl natočit seriál o páru, který je na líbánkách – o tom, že se žena vdá pro peníze a náhle zjišťuje, o co tím vlastně přišla. Faustovská smlouva o tom, že chcete jistý životní styl, ale také svoji nezávislost,“ popisuje White pro The New Yorker základy, na nichž začal šestidílný seriál psát. „Zalidnil jsem seriál postavami, které mají různé představy o penězích. Skutečnost, že někdo má peníze a někdo ne, může určit dynamiku vztahu, vztah samotný i vědomí sebe samotného. Peníze mohou formovat a ničit naše zcela nejintimnější vztahy – nejen ty panující mezi zaměstnanci a hosty v hotelu.“

Ačkoli White osvědčuje velkou empatii pro všechny zúčastněné, seriál stojí na tom, že každý vztah je tu zobrazen i prožíván jako transakce, v níž není možné nastolit rovnováhu mezi oběma stranami. Bohatý novomanžel Shane chce, aby začínající novinářka Rachel na líbánkách nepracovala, a tak jí nabízí dvojnásobný honorář než redakce, když se vzdá psaní článku. Vysoce postavená manažerka z rodiny Mossbacherových by si zase přála, aby jí celá rodina byla náležitě vděčná za to, jaký životní standard všem poskytuje, přestože její manžel Mark se vedle ní dlouho necítí jako někdo, kdo dostojí mužské roli.

Ti s penězi mají převahu, již si často vůbec neuvědomují, ti bez nich neustále volí mezi svými touhami, vůlí, nezávislostí – a svůdnou vizí pohodlí, jež si žádá kývnout na všechno, co jejich bohatší partneři navrhují. To vše vytváří nepřeberné množství trapných, komických i vážných situací. Bílý lotos tak chvíli působí jako ztřeštěná komedie, chvíli jako kritika třídního systému a chvíli jako napínavá krimi, což umocňuje především výrazná rytmická perkusivní hudba skladatele Cristobala Tapii De Veera, jež v některých momentech evokuje Hitchcockovy horory a v jiných okamžicích si ze všech postav na obrazovce utahuje, jako by to byla exotická zvířata v zoo.

Nejkrásnější týden roku

„Jak bychom to měli všechno napravit?“ ptá se Mark Mossbacher podrážděně své dcery u večeře, když mu připomíná minulost Havaje a to, jak se kolonizátoři chovali ke zdejším původním obyvatelům, které připravili o půdu i obživu. „Měli bychom rozdat všechny svoje peníze? To by se ti líbilo, Liv? Možná bychom se jen měli cítit blbě za všechny zločiny minulosti, nosit lněnou kazajku a nejezdit na dovolenou.“

Co z Bílého lotosu dělá seriál, který perfektně vystihuje aktuální náladu, je přesné zachycení pocitu viny spojeného s rozhořčením, jež prožívá privilegovaný západní člověk. Stále chce být miláčkem hotelu, přestože si uvědomuje, že se tak děje na úkor ostatních. V tomto zachycení ducha doby byl White napřed již v Mém novém Já. Na postavě přepracované manažerky v podání Laury Dern, jež zažila zhroucení, ale po léčení a prozření se nyní na svět dívá s novou perspektivou, znázornil nepřekročitelný paradox, že když se sebestřední rozmazlení lidé rozhodnou jednat správně a chtějí pomáhat světu i ostatním, vyleze z toho na povrch zase jen jejich sobectví.

Působivá je v tomto ohledu trpělivost a naděje, kterou chová recepční a manažerka hotelových lázní Belinda hraná Natashou Rothwell, když jí návštěvnice Tanya po účinné masáži nabídne, že by ji podpořila, kdyby si chtěla otevřít vlastní podnik. Při dalších společných večeřích a setkáních už je to ale Tanya, která si otevírá srdce ze všech životních zklamání a líčí komplikovaný vztah s matkou i s muži. Belinda mlčí, vnímá, radí, přitom je to ona, kdo má náročnou práci a připadá si uvězněná. Ale ji už nikdo nevyslechne.

Dá se to brát jako další dloubanec i výrazná slabina seriálu – a sice že autor hledá mnohem více pochopení a vykresluje povahové nuance a dilemata privilegovaných návštěvníků, zatímco útrapy personálu neodstiňuje ani neodhaluje jejich nitro. S výjimkou ředitele Armonda tu každý zůstává stále ve své roli, kterou je být nenápadný a splynout s okolím. Prostě být k službám a zařídit hostům skvělý pobyt, na který nezapomenou.

Napětí thrilleru, které Bílý lotos chvílemi má, přitom nepramení z detektivní zápletky, ačkoli je v úvodu naznačena, ale z prostého faktu, že dovolenou pravidelně provázejí přehnaná očekávání. Všímá si toho i recenzent James Poniewozik v The New York Times. Je to onen speciální týden v roce, který má vynahradit všechnu šeď a rutinu. Týden, který by měl být ten nejkrásnější v životě novomanželů. Týden, během něhož se rozklížená rodina usmíří, otec najde cestu k synovi a manželka k manželovi. Týden, kdy osamělá žena zúčtuje s tíhou, kterou jí naložila její matka, a dojde klidu. Tomu se však nedá dostát. Tvoří se tu obrovský tlak, pro nějž má White cit už proto, že se sám velmi úspěšně účastnil reality show Survivor, kde spolu účastníci soutěží na izolovaném místě v divočině.

„Když sledujete fikční díla, je v nich spousta zažitých postupů, spousta klišé a také hodně nábožný pohled na humanitu. Jistou porci najdete i v těch nejlepších dramatech,“ vysvětluje White, co se v reality show naučil. „Ale v první sérii reality show Survivor byli lidé najednou přímo ze života. Tak vtipní a komplexní. Hodně animální, ale také lidští.“ Hrdinové Bílého lotosu nejsou jiní. Dost nesnesitelní na to, aby byli uvěřitelní, ale zase ne tak moc, aby se dali jen odsoudit.