Ranní postřeh Evy Lehečkové: O schopnosti se měnit

Česká filharmonie má vůbec prvního rezidenčního skladatele. Je jím mezi žánry rozkročený Bryce Dessner, který svou roli popisuje jako tvořivé narušování zavedených pořádků: „Mým úkolem je shodit vázu s květinami a rozlít vodu po stole.“ Celý život věřím v tuto rušivou přítomnost umění, které nás může rozložit a složit v novou bytost, a Dessnerova metafora mi prozářila den. 

Tuto zprávu jsem ale četla spolu s jinou, zdánlivě nesourodou: Kancléř Merz pronesl na bezpečnostní konferenci v Mnichově jeden ze zásadních projevů o tom, že se svět mění rychleji, než jak Evropa zvládá reagovat, a uvažuje, k jakým postojům to může Evropu v geopolitickém měřítku vést. Napětí mezi myšlenkou jednotného evropského společenství, opřeného o vnímání celku a četné kompromisy, a suverenitami národních států, přijetí a provedení změn zpomaluje. A to i v jednoznačně pozitivních krocích, jako je třeba dojednávání jednotného evropského vysokoškolského diplomu, který chceme, protože usnadní a zlevní pohyb osob na evropském trhu práce.

Říkám si ale, jestli v těchto chvílích, kdy pohoršeně kroutíme hlavami nad tím, jak těžko se dojednávají změny, aby byly i funkční, nemáme začít u sebe. Jsme to přece pak my, kdo (spolu)ovlivňuje změny ve svých společenských světech či mikrosvětech. Jak často vystupujeme z koloběhu každodennosti a poctivě přemýšlíme, odkud plynou naše přesvědčení? Jak přicházíme na to, že vzhledem k proměně reality i my potřebujeme změnu, a odkud čerpáme sílu se vyvíjet? Jak rychle se nám to daří? Neboli: kdy naposledy jsme sami sobě byli Brycem Dessnerem?  

Eva Lehečková je děkanka FF UK.