Minulý týden jsme zjistili dosud nepoznanou věc: členství v nejsilnější vojenské organizaci světa nám dává nejen dříve nepředstavitelné bezpečí, ale také podíl na prohraných válkách. Česká účast ve dvacetileté vojenské misi v Afghánistánu posunula českou armádu na vyšší úroveň, prohra s islamistickými povstalci je však také naší porážkou. I Česko by tedy mělo hledat odpověď na otázku, jak k ní došlo a jak se poučit. Ono poučení se přitom zdaleka netýká jen zbraní, z nichž se střílí.
Víc vojáků
Útok na Tálibánem ovládaný Afghánistán začal v roce 2001 jako obrana Západu proti islámskému terorismu a je dobře, že se jej Česko zúčastnilo. Přihlásilo se k nosným hodnotám, také ovšem vstoupilo do konfliktu, jehož smysl se stále hůře obhajoval. Po rychlém pádu tálibánského režimu a rozprášení al-Káidy dávalo smysl hledat Usámu bin Ládina, pohlídat si budování fungujícího státu na afghánském území a ochrana žen či občanské společnosti před návratem krutého a fanatického Tálibánu.
Tahle přítomnost ovšem nebyla tak poklidná, jak znají Američané ze svých dlouhodobých pobytů v Evropě nebo Koreji. Nepřátelé Západu v Afghánistánu nezmizeli, ale z velké části se uchýlili za pákistánskou hranici do bezpečí kmenových horských území, kde má pákistánská centrální vláda omezenou moc. Tam se dali radikálové dohromady, založili velitelská a rekrutační centra a začali odtud podnikat útoky na afghánském území.
Tohle pohodlné zázemí, dostatek času, obrovská motivace daná náboženskou…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
