Zrušená realita

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.

Na stanici Wollankstrasse je klid. Nikdo ve středečním dopoledni nespěchá na příští spoj, málokdo vystupuje z přijíždějících vagonů. V přilehlé zeleni jen jedna padesátnice venčí psa. Okrově okachličkovaná nádražní budova, skrze niž vedou schody nahoru na peron, leží na severu Berlína, daleko od turistických davů. Její dnešní nenápadnost jen podtrhuje absurditu situace, která tu vznikla před 60 lety, kdy východoněmecký režim roztrhl největší německé město ostnatým drátem a později zdí.

Demarkační linie mezi sovětským a západním sektorem totiž ležela na hraně náspu, po němž do stanice jezdí městská S-Bahn. Nádražní budova stála ve východním sektoru, ulice před ní už v západním. Východoněmečtí komunisté dokázali i tento problém vyřešit, a to tak, že pro západoberlínské cestující ponechali stanici v provozu a přístup z východní strany pro své vlastní občany zabarikádovali cihlami.

Kdo se dnes kolem stanice Wollankstrasse potuluje, ten si této kafkovské minulosti nemusí všimnout. Vchody jsou opět otevřené oběma směry, žádná výrazná informační tabule tu nestojí. Zarazí jen, že na západní straně hned pod kolejním náspem navazuje silnice a za ní starší zástavba, zatímco na východě leží pár desítek metrů široký pás zeleně a za ní postavená první řada domků sestává převážně z pár let starých novostaveb. Ale jsou tohle stopy někdejšího pásma smrti u berlínské zdi, tedy na různých místech 15–150 metrů širokého prostoru mezi vnější a vnitřní hraniční zdí, kde východoněmečtí pohraničníci stříleli do uprchlíků? Nebo to je jen zeleň bez hlubšího významu?

Návštěvník si nemůže být zcela jistý. Než osloví onu padesátnici venčící pejska. „Je to tak, bylo tu pásmo smrti,“ potvrzuje domněnku. „A tady kousek od nás pohraničníci v roce 1984 zastřelili dvacetiletého kluka,“ ukazuje ke křoví. Paní Renate, jak říká, se před devíti lety nastěhovala do jedné z okolních novostaveb, které rostou ze země poblíž bývalé hraniční linie i na starších prolukách zbylých ještě z bombardování během druhé světové války. „V těch několika starších domech na východě, které tu u bývalé hranice vidíte, prý dřív bydleli jen dobře prověření lidé, často rodiny pohraničníků. Kdo sem chtěl na návštěvu, ten potřeboval zvláštní povolení,“ dodává.

Berlínská zeď stála 28 let, dva měsíce a 28 dní. Pak byla rychle a takřka kompletně zbourána, protože překážela a Berlíňané jí měli plné zuby. Teď už tedy neexistuje déle než 31 let a její otisky návštěvník v rychle srůstající metropoli na první pohled nevidí, vyjma turistických atrakcí. Pokud ale zostří pozornost, tak je najde – a to v mnoha různých podobách.

Z Berlína do Berlína

Jedna z nich je k vidění hned na ulici Wollankstrasse, která asi padesát metrů od stejnojmenné stanice S-Bahn vede tunelem pod kolejemi. V letech 1961 až 1989 byl tunel zastavěn tvárnicemi, a kdo jím projde v roce 2021, ten během pár vteřin vkročí z jedné berlínské atmosféry do druhé. Na východní straně leží Pankow, rezidenční čtvrť se starou zástavbou, alejemi, širokými a volnými chodníky. Bydlela zde východoněmecká střední vrstva, dále na severu sídlila komunistická vláda a dnes tu panuje poklidná, skoro předměstská nálada. Na středečním trhu nakupují převážně šedovlasé babičky, zastavují se u stánků s nakládanou zeleninou ze Spreewaldu, krabicemi pantoflí, věšáky s halenkami dávno vyšlými z módy.

To západní strana tunelu ležící ve čtvrti Wedding je od prvních metrů zahuštěnější a hlučnější. Na chodnících jsou rozestavěné stolky shisha baru a několika bufetů s tureckým kebabem. Pohybuje se tu citelně více lidí, zvláště pak potomků gastarbeitrů z Turecka, kteří se po stavbě zdi stěhovali do levných bytů ležících blízko její západní strany.

Od Wollankstrasse kráčíme směrem na jih po značené „Mauerweg“, stezce postavené pro chodce a cyklisty podél celého asi 160kilometrového obvodu berlínské zdi. Vede nejprve po západní straně kolem domů postavených po druhé světové válce, kdy mimochodem spojenecké bomby srovnaly se zemí 32 tisíc ze 150 tisíc budov v Berlíně a 100 tisíc jich vážně poškodily. Pak přechází na východní stranu, do neupraveného pásma křoví, neposekané trávy a zahrádek, a poté stovky metrů dlouhou alejí třešní, jež Berlínu po pádu zdi darovalo Japonsko.

Zhruba v těchto místech zeď rozdělila rodinu Knuta Beyera. „Táta žil na západě ve Weddingu, strejda Herbert na východě ve čtvrti Prenzlauer Berg. Bydleli 200 metrů od sebe…,“ říká. „Strejda neutekl, protože nechtěl přijít o svoji malou cukrárnu a myslel, že zátarasy za pár týdnů zase zmizí. Když teta Trude brečela, tak jí prý říkal: „Traudchen nebreč, vždyť nemůžou rozdělit město.“ Knut Beyer se narodil měsíc a 11 dní před stavbou zdi, vyrůstal hluboko v západních čtvrtích a říká, že už patří ke generaci, která prožívala „luxus města u zdi“. „Na začátku s ní bylo spojené stigma, hodně Berlíňanů se v šedesátých letech odstěhovalo, protože tu neviděli perspektivu a počítali, že sem Rusové jednoho dne vpadnou. Ale pak Berlíňané tu rezignaci přetvořili v energii. Cítili jsme se jako pupek světa, jako západní pól, kolem kterého na všech světových stranách leží východ. Byli jsme výjimeční. A západoněmecká vláda z Bonnu chtěla, abychom tu vydrželi, a tak nás subvencovala, že jsme tu žili jediný reálný socialismus, co kdy existoval,“ říká. V té době například stát ke každé mzdě v Západním Berlíně připlácel osmiprocentní přídavek.

Od roku 1972, kdy se návštěvy do východní části města zjednodušily, Knut pravidelně s rodiči jezdil za příbuznými na východ. A později jako skalní fanoušek Herthy Berlín začal navštěvovat i zápasy východního klubu Union. „Měl jsem tedy na východě kromě příbuzných i kamarády, to bylo v mé generaci dost výjimečné. O fotbale jsem při překročení hranic pohraničníkům nic nehlásil, taková přátelství přes zeď nebyla vítaná,“ vzpomíná. „Musel jste ale do formuláře napsat, odkud, kam a proč jedete. Vždycky jsem psal, že jedu z Berlína do Berlína za účelem turismu v Berlíně. Strážníci tam vždycky rychle dočmárali přívlastky Východní a Západní… Po zveřejnění svazku státní bezpečnosti jsem zjistil, že dobře věděli, kam chodím.“

Přátelství s fanoušky Unionu pokročilo do té míry, že například v roce 1979 přicestovali z východního Berlína do Prahy na zápas západoberlínské Herthy s Duklou v evropském poháru UEFA. Sešli se u stadionu v Dejvicích, oblékli modro-bílé trikoty a šály Herthy – a fandili společně. Knut Beyer si naopak, když byl zpátky v Západním Berlíně, občas zvečera navlékl úbor FDJ, východoněmecké obdoby pionýra. „Nakoupil jsem si jej z těch východních marek, které jsem si při návštěvách povinně musel směnit,“ říká. „Hrál jsem v punkové kapele a tohle byl náš úbor. Zpívali jsme v punkovém rytmu písně z komunistických zpěvníků. Po pádu zdi už to nebylo tak vtipné, tak jsme s tím přestali.“

Knut Beyer je pořád skalním fandou, napsal dokonce knihu nazvanou v překladu 111 důvodů, proč milovat Herthu Berlín. Kamarádi ve východním Berlíně mu dodnes zůstali, ale bratrství mezi příznivci obou klubů se po sjednocení Německa rozpadlo. „Union se hodně začal identifikovat s východem a velká část jejich fandů nás považovala za symbol ,wessis‘, neoblíbených zápaďáků,“ říká Knut. Union Berlín poslední dvě sezony hraje – stejně jako Hertha – německou Bundesligu a obliba obou rivalů skutečně do velké míry kopíruje přes 30 let fyzicky neexistující berlínskou zeď. Ta se projevuje i v jiné emotivní záležitosti – v politice. Ve všech východních čtvrtích v posledních parlamentních volbách před čtyřmi lety zvítězila Die Linke, naopak v západních čtvrtích vyhráli střídavě křesťanští demokraté a sociální demokraté.

Srdce tepe na východě

Na Mauerweg se míhají cyklisté, starousedlíci venčí psy a u mostu Bösebrücke vykukují zbytky „antifašistického valu“, jak berlínské zdi říkali její komunističtí stavitelé. Na tomto mostě býval v letech 1961–1989 nejseverněji položený berlínský hraniční přechod a právě tady se 9. listopadu 1989 zeď poprvé východním Berlíňanům opět otevřela. Památnou noc na Bösebrücke připomínají fotografie a informační cedule.

O kus dál na jih je u cesty černou barvou nasprejován vzkaz: Realität abschaffen (Zrušte realitu). Znělo by to bláznivě a naivně – kdyby se to v Berlíně už jednou nepovedlo. „Ostudná zeď“, jak valu říkali v Západním Berlíně, střílení na prchající lidi, pár set metrů od sebe žijící, a přesto rozdělené rodiny – to vše byla realita, na kterou si místní navykli a jako s něčím nezměnitelným s ní počítali pro zbytek svých životů. Než pak byla skoro ze dne na den zrušena. Kde jinde se chytat naděje a idealismu než tady?

Zvláště když si to šlapeme po Behmbrücke, mostě pro pěší, který byl postaven přes někdejší pásmo smrti, kocháme se výhledy a směřujeme do rozlehlého parku. V něm stojí umělá skála, na níž se ve středečním poledni škrábe horolezec. Dole si na obřím pískovišti hrají děti a zdáli se ozývá mečení koz. Vychází z farmy Moritzhof, též postavené v někdejším pásmu smrti, kde se dnes městské děti učí starat o králíky, poníky, prasata, slepice nebo právě kozy. Mauerweg pokračuje březovým hájem, mořem různě tvarovaných houpaček, kolem partiček skejťáků. Po levé straně se blyští sportovní hala postavená pro neúspěšnou kandidaturu Berlína na pořádání olympijských her v roce 2000 a hned vedle stadion bývalého Dynama Berlín, fotbalového klubu východoněmecké tajné služby Stasi. V letech 1978–1988 byl desetkrát v řadě mistrem NDR, dnes hraje čtvrtou ligu a ve výběhu blízko tribuny se pase pár ovcí.

Vstupujeme do prostoru více vyhledávaného turisty, přesnou polohu zdi tu ukazuje do asfaltu zapuštěný pás dlažebních kostek, jenž se line prakticky celým centrem Berlína. „Netušil jsem vůbec, jak svět za tou zdí vypadá,“ vypráví Ulrich Miksch, jenž bydlí pár set metrů odsud a do východního Berlína se přistěhoval z Durynska za studiem meteorologie dva měsíce před zbouráním zdi. „Na východoněmeckých mapách je v místech Západního Berlína jen bílý flek. Takže jsem netušil, jak jsou tam rozmístěné silnice, krajina, pamětihodnosti, nic.“ V noci, kdy se otevřely hranice, se Miksch šel s několika spolužáky podívat do centra města, davem se nechali vtáhnout na západní stranu. Tam u nich zastavilo auto a neznámý řidič se jen tak z dobré vůle zeptal, zda nechtějí svézt. Ulrichova spolužačka mu dala adresu babičky, která v západní části města žila, a řidič je k ní dovezl. „Dva týdny jsem pak přes hranici na Západ nechodil. Bylo tam moc lidí, na mě moc velké davy,“ usmívá se. V Západním Berlíně byly v těch týdnech vykoupené supermarkety, nově svobodní krajané se vrhli na u nich nedostatkové zboží.

V březnu 1990 se Ulrich Miksch přestěhoval do čtvrti Prenzlauer Berg, která měla od sedmdesátých let pověst nejsvobodnějšího kousku NDR. Zatímco vláda investovala do nových sídlišť nebo i do více středostavovského Pankowa, zdejší domy ponechala zkáze. Místní z nich odcházeli a uvolněný prostor zabírali umělci, nonkonformisté, opozičníci, studenti. „Prostě jsme vnikli do bytu, zabrali ho a začali platit za plyn a vodu. To bylo běžné,“ říká. Postupně ale docházelo k restitucím, činžáky se vracely rodinám někdejších majitelů, kteří obvykle před stavbou berlínské zdi emigrovali do západního Německa. Ti domy opravili nebo přeprodali majetnějším západním Němcům – a nájmy letěly strmě vzhůru. „Dělali jsme s kamarády v roce 1991 krátký film o zdejších ulicích a nic z těch záběrů už neexistuje. Došlo tu k totální modernizaci.“

Všechny zničené domy jsou dnes v Prenzlauer Bergu opravené a podle statistik tvoří „starousedlíci“ z konce osmdesátých let jen deset procent současných obyvatel, zatímco 90 procent se sem nově přistěhovalo, z naprosté většiny ze Západního Německa. Linie mezi západem a východem se, říkají někteří Berlíňané ironicky, za 30 let jen posunula více na východ. „Ale po pádu zdi se proměnil a stěhoval skoro celý Berlín,“ doplňuje pro kontext Miksch – a podle nových statistik se opravdu v Berlíně narodila méně než polovina jeho dnešních obyvatel. Prenzlauer Berg se stal nejen symbolem gentrifikace, tedy přerodu bohémského místa v luxusní adresu a vytlačení původních obyvatel, ale také dokladem přesunu tepu Berlína do čtvrtí ležících východně od bývalé zdi. V tamních prázdných a levných budovách v devadesátých letech vznikly kluby a bary, sem město a mladí návštěvníci ze zahraničí dojížděli během nočních tahů. Západní čtvrti, s výjimkou Kreuzbergu, spaly.

Odraz anděla

Od Mauerparku se stezka stáčí doprava do dlouhé Bernauer Strasse, která byla v desetiletích rozdělení Berlína jedním z nejfotografovanějších úseků zdi. Domy stály ve východním sektoru, ale chodník a ulice před čelními vchodovými dveřmi už patřily na západ. Obyvatelé proto po 13. srpnu 1961 skákali z oken na svobodu (jak o tom píšeme v úvodní části tematického bloku), dokud jim je režim nestihl zazdít. V září byli nájemníci vystěhováni a domy postupně zbourány. Dnes po Bernauer Strasse jezdí auta a tramvaje a Mauerweg je tu lemovaná spoustou informačních tabulí. Parcely po komunisty zbořených domech jsou na prvních stovkách metrů převážně zastavěné novostavbami s velkými okny a balkony, na posledních asi 500 metrech v blízkosti památníků, muzea a pozůstatků berlínské zdi zůstaly prázdné.

„Je to taková jizva ve městě,“ říká Mirko Kraetsch, který se po pádu zdi do Berlína přistěhoval z Drážďan. „A to se mi na Berlíně líbí: je tu hodně jizev, míst, u nichž se člověk může zastavit, uvědomit si, že na nich něco nesedí, a ptát se po důvodech. Berlín je možné číst, je to otevřená kniha historie, která tu v ulicích, na zvláštních místech zanechala stopy. Úžasné,“ dodává muž, který do němčiny překládá současnou českou literaturu, například Jaroslava Rudiše, Markétu Pilátovou či Emila Hakla. Současně se živí jako městský průvodce a napsal dvě knihy s tipy na málo známé procházky po Berlíně. Na jaká málo provařená místa u zdi by návštěvníka poslal? „Třeba k mrakodrapu mediálního domu Axel Springer v centru města,“ říká Mirko. „Všechna velká média a vydavatelství se z rozděleného Berlína stáhla, ale antikomunistický majitel nejčtenějšího bulváru Bild sem naopak přišel a postavil své sídlo hned u hranice se sovětským sektorem. Na světelné tabuli na vrcholu budovy pak směrem do východního Berlína vysílal takzvané zprávy ze svobodného světa. Východní Němci na to zareagovali a postavili ještě o něco vyšší paneláky, které výhledu na toto zpravodajství bránily.“

Když od vydavatelství pokračujeme po bývalé zdi směrem do Kreuzbergu, tak po chvíli není potřeba sledovat značenou stezku. Bývalou zeď jde opět ve městě vyčíst. Na jejím západě jsou renovované jednoduché činžáky z padesátých let, na jejím východě v posledních deseti letech vyrostly luxusní apartmány. Zeď se tudy klikatila až k vodní nádrži Engelbecken, která byla desítky let vypuštěná a vedla kolem ní zeď. I zde z jedné strany stojí stará zástavba, z druhé novostavby. Při renovaci okolního kanálu, na němž bývalo pásmo smrti, do nádrže v devadesátých letech neplánovaně natekla spodní voda. Po mnoha desítkách let se tak na Engelbecken opět třpytí hladina vody a občas se do ní odráží socha bílého anděla z věže sousedního, ještě z dob druhé světové války částečně zničeného kostela svatého Michaela.