Katolíci od papeže Františka očekávali revoluci. Ale jinou, než skutečně přinesl

V roce 2019 papež František svolal do Vatikánu katolické biskupy, aby projednali, zda v odlehlých částech Jižní Ameriky povolit kněžské svěcení ženatých mužů. Vyvolalo to velká očekávání ohledně možné zásadní proměny kněžského celibátu. Biskupové mu to doporučili a sám František dlouho říkal, že chce, aby změna v církvi přicházela zdola.

Na poslední chvíli však František ucukl. Měl za to, že církev ještě není připravena zhruba tisíc let staré omezení zrušit. Mnozí jeho příznivci, kteří od něj očekávali, že bude papežem radikálních změn, cítili zklamání.

Byl to výmluvný příklad, že František, který zemřel na Velikonoční pondělí ve věku 88 let, byl papežem velkých a často přehnaných očekávání. Jeho revoluční a svobodomyslný styl vedl katolíky napříč spektrem k tomu, že si do něj promítali své nejambicióznější – a někdy nerealistické – naděje i strachy. Někdy nezávisle na tom, co říkal nebo dělal.

Někteří liberální katolíci zapomínali, že František stojí v čele hluboce konzervativní instituce. Očekávali od něj, že otevře kněžskou službu ženám, změní církevní učení o antikoncepci nebo se vší vahou své autority postaví za svazky osob stejného pohlaví, dokonce za jejich manželství. Někteří konzervativci včetně těch, kteří byli přesvědčeni, že argentinský papež je tajný komunista, se obávali, že církevní doktrínu spálí na popel, i když se jí nikdy ani nedotkl.