Prší. Před začátkem společné snídaně hledím na černé šaty, které jsem si zabalila s sebou, abych si je oblékla v tento den – je 2. srpna a já jsem v Osvětimi. Účastním se letní školy pořádané Institutem Terezínské iniciativy a dnes je den, kdy nacisté zavraždili přes tři tisíce Romů a Sintů v koncentračním táboře Osvětim-Březinka.
Na cestě do jídelny zjišťuji, že moje pohřební vzezření s obnaženými koleny nahrává pošmournému dešti, jenž se na mě sápe ze všech stran. Poté co se moje spolubydlící odebere s minimalistickým kufříkem vstříc naší skupince složené převážně z pedagogů a dalších osob s didaktickým cítěním, se zabalím do peřiny jako housenka. Po čtvrthodině promarněné na mobilu se rozhodnu šaty vyměnit za bílé plátěné kalhoty a květovanou blůzu; a tu černou hroudu smáčknu do krosny. Abych nekazila formální ponurost, přehodím přes sebe černý svetřík a vycházím vstříc ustávajícímu dešti.
Jsme všichni, tak můžeme jít. Vyhýbáme se slimákům, a když jedna učitelka nebohého slizkého tvora vyšokuje tím, že ho skoro sejme svým svižným krokem, inspiruje jinou učitelku k vyprávění vlastní slimáčí historky. Déšť nejprve nahradí plnotučné šedivé mraky, pak vysvitne slunko a je téměř horko. Na zlomek vteřiny zalituji, že na sobě nemám ty šaty nebo něco praktického, jako je pokrývka hlavy. A pak si vzpomenu na první den v Osvětimi, kdy se mi i přes letní pařák svíralo hrdlo pod tíží toho slova, ať už šlo o Osvětim, Auschwitz nebo Oświęcim. Ten polský název mi vždy naháněl největší hrůzu, neboť mým češtině navyklým uším zněl zlověstně svou zdrobnělostí. Po prohlídce s průvodkyní, která si očividně dala za úkol nás řádně vyděsit – což však mělo opačný, vystřízlivující efekt –, jsem dostala migrénu. Místo abych pobíhala po expozicích určených jednotlivým národům, jsem se svalila na schody bloku č. 26 a hodinu pozorovala ševelící listoví stromů, pod kterým se ploužily i pospíchaly zástupy turistů. A pak jsem tomu místu a snad i Bohu odpustila.
Do Osvětimi jsem nejela, abych si ujasnila, jakým způsobem ji lze využít k pedagogickým účelům. Chtěla jsem v první řadě zjistit, zdali to vůbec jde. Místo abych si dělala fyzické či mentální poznámky k tomu, jak toto místo představit svým neexistujícím žákům jako hmatatelnou upomínku na šoa, jsem přemýšlela nad tím, jestli vůbec existuje způsob, jak učit o holokaustu. A jestli je možné brát Osvětim didakticky a zároveň to provést důstojně a citlivě. Naštěstí moji studenti neexistují – na rozdíl od studentů ostatních účastníků této letní školy. Zatímco já, osmnáctiletá, stále ještě mohu z pohodlí lavic jejich profesi kriticky hodnotit, oni cestu, jak probrat tuto kapitolu z dějin 20. století, hledat musí. A pak je tu ještě jeden zádrhel – jak představit romskou genocidu společnosti, která na to stále není připravená.
K památníku je to z bran tábora Osvětim-Březinka dlouhá štreka podél ostnatých drátů, polozbořenin a rekonstruo-
vaných dřevěných baráků. Dnes cestu lemují i auta, dnes je asi trochu jiný den. Když dojdeme k památníku, už tam stojí klavír a taky mikrofony, pro nás i ostatní jsou připravené židle; a někdo si už sedá, někdo má v ruce květiny. I já dostala růži. Vím, že v Letech u Písku se dnes scházejí čeští Romové. Cítím se nepatřičně, protože to není můj příběh. Ale to, že se tato vzpomínková událost vůbec koná, je výsledkem nezavírání očí i těch, jichž se to bezprostředně netýká.
Nikdy jsem nechtěla do Osvětimi a myslím, že se tam nevrátím. Nevím, jestli je dobře, že tímto táborem průměrně projde pět tisíc turistů za den. A možná by mi bylo příjemnější, kdyby se tam dnes jen pohybovaly stromy ve větru. Ale takové stromy rostou u bývalého vepřína v Letech u Písku. Byli jste tam někdy? Možná jste se nevědomky prošli po masovém hrobě.
Autorka je studentka Gymnázia Jana Keplera v Praze.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
