První část příběhu je fascinující. Druhá ještě víc.
V té první slouží mladý portugalský důstojník v portugalské kolonii jménem Mosambik. Narodil se tam, tatínek, bílý Portugalec, byl ředitelem koloniální pošty, maminka, původem z portugalské kolonie Goa v dnešní Indii, milovala divadlo a pojmenovala svého syna Otelo. Syn vstoupil do armády, stal se koloniálním důstojníkem a v boji proti na Kubě vycvičeným antikoloniálním povstalcům pak udělal to, čemu Angličané se svou vlastní koloniální zkušenosti říkají „go native“ – tedy odrodil se, začal sympatizovat s místními. Ne doslova, portugalská uniforma zůstala, portugalský důstojník viděl portugalskou budoucnost bez kolonií – a ovšem také bez pravicové diktatury v Lisabonu.
Po příjezdu do Portugalska, kde dožívala senilní závěr éry katolická vláda pevné ruky, se Otelo Saraiva de Carvalho stal těžištěm kroužku podobně naladěných důstojníků z provincií. Konspirovalo se přímo u něj doma. Dvacátého pátého dubna 1974 pak část armády povstala proti režimu a kalkul vyšel – ulice se přidala na stranu vzbouřenců. Nadšení trhovci začali do hlavní vojenských zbraní vkládat karafiáty, v podstatě nepadl výstřel. Dnes panuje shoda, že pokud může být strategický plán vojenského převratu krásný a dokonalý, byl to právě tenhle, portugalský. „Karafiátová revoluce“ má dodnes ve světě minimálně stejný zvuk jako ta československá, „sametová“. Shoda panuje také na tom, že Otelo Saraiva byl jejím mozkem.
A teď druhá část. Vítěz revoluce se…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
