Jedna velká tržnice. Knihou roku je obraz Shakespearovy doby

Knihou roku a hlavním vítězem cen Magnesia Litera se stala publikace anglisty a překladatele Martina Hilského Shakespearova Anglie - Portrét doby. V jubilejním 20. ročníku výročních knižních cen zvítězila mezi 463 přihlášenými tituly. Zatímco vítěze jednotlivých kategorií vybírají ze svých nominací odborné pětičlenné poroty, v kategorii Kniha roku letos hlasovalo 233 zástupců literární veřejnosti. Literu za nejlepší prozaické dílo dostal Daniel Hradecký za knihu Tři kapitoly.  Cenu za nakladatelský čin dostala edice Česká poezie a Česká próza, kterou vydává nakladatelství fra. Debutem roku se stal román Lenky Elbe Uranova, Literu za knihu pro děti a mládež Bogdan Trojak s titulem Safíroví ledňáčci a Glutaman. Jako nejlepší text v kategorii publicistika porota vybrala knihu koreanistky Niny Špitálníkové Svědectví o životě v KLDR. Při této příležitosti odemykáme recenzi Hilského knihy. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se naším předplatitelem: 

Anglista Martin Hilský nejenže kompletně přeložil dílo Williama Shakespeara, ale také ho zasvěceně vykládá. Dosud nejúplněji to učinil v knize Shakespeare a jeviště svět (Academia 2010), v níž podrobně rozebírá jednotlivá díla, přičemž občas krátce a stručně připomíná také dobový kontext. Nedávno vydal její komplementární protějšek s názvem Shakespearova Anglie.Portrét doby. V něm je naopak hlavním cílem podat ucelený obraz Shakespearovy složité a vnitřně rozporné epochy, jež formovala anglické dějiny, kulturu i mentalitu: od politiky a náboženství až k hmotné kultuře a dějinám každodennosti.

A teprve na pozadí těchto bohatě prokreslených kulis „na scénu“ občas a krátce uvádí Shakespeara (1564–1616), aby ukázal, jak se v jeho díle odrážely dobové spory, debaty, kulturní vzorce i smýšlení. Petruchio tak přemáhá v komedii Zkrocení zlé ženy svoji Kateřinu podle dobových sokolnických manuálů, tedy mučí ji hladem a nedopřeje jí spánku. Ve slavném Hamletově monologu zase najdeme odraz tehdejší praxe anglických univerzit, kdy studenti během disputací hájili výhody bytí či nebytí. A kontext hřbitovní scény pak doplňuje poznámka, že v 16. století se lebky staly celoevropskou módou: jejich malé modely se používaly jako těžítka nebo tvořily součást náramků.

Neskutečná krutost

Knihu tvoří tři základní oddíly, jež autor v rozhovorech označuje za různé úhly pohledu na lidi Shakespearovy doby a jejich mentalitu v proměnách času. První oddíl se týká politických dějin a struktury společnosti. Autor představuje proměnu Anglie v době Tudorovců, tedy od Jindřicha VII. až k Alžbětě I. Za její vlády (1558–1603) nastal mocenský, hospodářský i kulturní rozmach, zároveň uměla být k nepřátelům stejně nesmlouvavá jako její předchůdci. I tak ji ale Hilský označuje za skutečnou političku a chválí ji, že se v době vyostřeného boje mezi katolíky a protestanty aspoň zpočátku pokoušela o smír.

Za necelá dvě desetiletí se tu třikrát proměnil pohled na zásadní otázku tehdejšího člověka: která církev je ta pravá. Alžbětina předchůdkyně Marie I. Tudorovna se pokusila reformaci a odtržení od Říma zastavit rekatolizací země a její přezdívka Krvavá Mary napovídá mnohé. Ani v této souvislosti autor přitom nevynechá oblíbené paradoxy: Shakespeare žil v době, kdy se na pozadí tehdejšího rozkvětu odehrávalo „úžasné drama“. Jeho dílo vznikalo v době náboženského fanatismu, přesto (nebo právě proto) je plné složitosti a ambivalencí. O nejvážnějším náboženském a politickém problému své doby, který přinesl násilí i emigraci, však nikdy přímo nepsal, neboť riziko bylo příliš vysoké.

Nástup Tudorovců roku 1485 bývá pokládán za konec středověku. A kniha v tomto smyslu zachycuje pomyslný zlom, v němž začíná naše vlastní doba a formují se současné instituce včetně divadla. Také Shakespeara autor pojímá jako svědka doby přerodu. Ještě v dětství se coby divák účastnil mysterijních her, které pocházely ze středověku a ve kterých zástupci cechů inscenovali biblické výjevy. Za jeho života tento typ představení zanikl, ale v jeho hrách na ně najdeme mnoho odkazů. Právě Shakespearova dramata patřila k těm, která měla předchozí hry nahradit – a dokázal to natolik univerzálně, že byl srozumitelný pro svoje současníky a diváky oslovuje i dnes.

Období, o kterém píše, je pro autora érou přetrvávajícího posvátného vnímání světa, do něhož se však postupně vlamuje moderní racionalismus a skepse, jež současně soupeří se vzepjatým dogmatismem. Z hlediska vztahu k umění, který Hilského zajímá, byla jedním z jeho vrcholů až anglická revoluce v půli 17. století, při níž se puritánům podařilo to, oč systematicky usilovali už dřív – zničit londýnská divadla a zakázat hudbu v kostelích. Tím byla metaforicky řečeno popravena anglická kulturní renesance, protože byly podťaty dvě její hlavní opory – divadlo a hudba. Toho se už sice Shakespeare nedožil, ale ve svých hrách leccos z budoucího dění naznačil, například v Juliu Caesarovi řešil problém republikánského zřízení.

Další oddíl popisuje každodenní život: dobové bydlení, hygienu, střídání svátků i životní cyklus člověka. Následující je věnován imaginaci, řeči a mentalitě měnící se doby a zachycuje tehdejší představy náboženské i alchymistické. Poslední oddíl Kdo byl kdo obsahuje stručné medailony všech významnějších postav, které v textu vystupují.

V mnoha rysech autor vykresluje tehdejší dobu v porovnání se současnou Evropou jako neskutečně krutou. Lidé nadšeně navštěvovali představení v medvědích arénách a po tomto brutálním zabíjení zvířat mnohdy následovala volná zábava – tomu všemu ostatně musely konkurovat i Shakespearovy hry. Nehledě na to, že stejně urputně se navzájem zabíjeli vyznavači anglikánské církve a katolíci – recipročně se upalovali i čtvrtili zaživa.

Náboženský zápal se nevylučoval s činnostmi, které křesťanská morálka odsuzovala.

Současně se lidé projevovali jako zbožnější – počínaje už tím, že modlitby před jídlem byly pokládány za normu a projev civilizovaných způsobů, které odlišovaly člověka od zvířete. Obřadní chování v některých aspektech nabývalo až absurdně komických rysů, které autor líčí s požitkem a neskrývanou ironií. Třeba když přepečlivě vyjmenovává, co se muselo odehrát, než panovník tudorovské (a jakubovské) doby ulehl ke spánku: k ustlání jeho postele s nebesy bylo třeba „synchronizovaného úsilí deseti pánů“.

Katolické líčení

I když autor nesnižuje náboženský zápal tehdejších lidí, ukazuje současně, že se nevylučoval s činnostmi, které dobová křesťanská morálka odsuzovala. To je zvláště případ prostituce, která byla nejen v Shakespearově době zavedený byznys. „Nejstarší řemeslo“ se provozovalo především na londýnském předměstí Southwark, kde se nacházelo v těsném sousedství divadel a zmíněných medvědích arén nejvíc nevěstinců. Od počátku 12. století byly tyto podniky v majetku a správě winchesterského biskupství, takže se prý tamějším prostitutkám říkalo winchesterské husičky.

Biskupové z Winchesteru pronajímali nevěstince ctihodným londýnským měšťanům a po staletí z nich získávali značné peníze. Nevěstince bývaly nabílené a ve znaku obvykle měly šarlatový kardinálský klobouk. Důvodem ovšem nebylo zvýraznit již tak zřejmé pouto mezi církevními hodnostáři a prostitucí – pravým důvodem prý byla podobnost tvaru klobouku a penisu.

Král Jindřich VIII., který zemřel na syfilis, se rozhodl s prostitucí v Londýně skoncovat, takže v roce 1546 se pokusil o demolici nevěstinců v Southwarku. Ironickou shodou okolností jeho kancléř, kardinál Thomas Wolsey, měl v paláci Hampton Court zvláštní pokoj označený nápisem „Místnost pro děvky pana kardinála“. A Hilský přidává i obecnější poznatek: zatímco na trůně seděla „panenská královna“ Alžběta, její doba se vyznačovala tak intenzivní sexualitou, že někteří ji označují za éru posedlou sexem.

Ani ženská líčidla u Hilského nejsou kosmetickým prostředkem, ale mnohovrstevnatým symbolem s bohatou sémantikou. Byla například předmětem sporu o to, zda není líčení tváře „příliš katolické“ a jestli nehrozí, že po těchto úpravách Bůh už nepozná svá stvoření. K horlivým uživatelům líčidel patřila i zmíněná Alžběta, u níž získávala politickou funkci: měla jí propůjčovat charakter nestárnoucího božstva a podtrhovat „bytostnou divadelnost královského majestátu“.

Katedrála a divadlo

To vše, vysoké i nízké, je u Hilského nedílnou součástí téhož univerza, v němž i slzy a smích mohly mít duchovní význam, a přitom se konfesijně odlišovat. „Katolický“ pláč tak byl prý spíše veřejný a anglikánský soukromý, přičemž pro protestanty bylo charakteristické, že se chtěli „neubránit slzám“. A když jejich vroucí modlitby nebyly provázeny spontánním pláčem, velmi je to trápilo.

Ze svého širokého pojetí autor nevylučuje ani jevy zcela hmotné, případně podřadné, u těch vznešených zase nachází jejich choulostivé stránky. A díky tomu všemu je jeho výklad plastický a čtivý. Aspoň pro toho, kdo rád čte košatý kulturně-historický výklad, který je podložen důkladnou znalostí reálií i textů a proniknutý jiskřivou ironií i hravou tvořivostí, s níž autor zaniklý svět a jeho významy oživuje a zkoumá. I když místy můžeme drobně polemizovat: pokud autor tvrdí, že v době renesance a reformace došlo k posunu od smíchu pohrdavého ke smíchu radostnému, dodejme, že třeba podle předloni vydané knihy Hranice smíchu. Komika a vážnost ve středověké Evropě už i tato doba znala radostný smích.

Různé životní sféry Hilský přibližuje a propojuje prostřednictvím analogií. A například mezi prostorem katedrály svatého Pavla a divadlem Globe jich nachází až překvapivě mnoho. Chování publika bylo podle něj podobné, protože posluchači kázání se často bavili mezi sebou a rušili podobně jako diváci v průběhu divadelního představení. A jeho pohled tak odpovídá vykreslení atmosféry chrámu od dramatika Thomase Dekkera: „Současně a na jedné hromadě tam uvidíte šlechtice, hejsky, povýšené zbohatlíky, poctivce a zloděje… Jedna velká tržnice je to, kde se prodává a kupuje každé zboží, dobré nebo zlé. Zatímco zbožnost klečí na kolenou v modlitbách, před nosem jí špacíruje světskost a náboženství se vysmívá.“

Stejně pestrá je i skladba hrdinů v knize: od nejnižších po nejvyšší, od porodních bab po panovníky. Jedním z nich je i sám Shakespeare, u něhož autor konstatuje, že o jeho osobním životě toho víme málo a o intimním pak skoro nic, takže jedinou objektivní zkušeností, kterou zanechal, je paradoxně fiktivní svět jeho imaginace. Byl synem doby, která je nám v některých ohledech velmi vzdálená, ale její protiklady a vrstevnatost jsou nám díky Hilskému srozumitelnější a bližší.

Autor je redaktorem časopisu iLiteratura.cz.

Martin Hilský: Shakespearova Anglie. Portrét doby 
Academia, 768 stran