Zašramotil budík, jako každý den optimisticky nařízený už na šest hodin. Umlčuji zdroj otravného zvuku a chvíli svádím vnitřní boj o to, zda dnes konečně uskutečním již dva měsíce odkládaný ranní běh. Po chvíli docházím k závěru, že se přece nic nestane, když začnu až zítra (zítra už určitě). Stále ještě v polospánku přenastavím budík na 7.58 a znovu se oddám slastnému spánku.
Dvě minuty před osmou se opět probouzím a natahuji se pro notebook připravený na nočním stolku. Otevírám Teamsy a přihlašuji se do právě zahájené schůzky. Přivítáním v hodině účetnictví je mi široký úsměv učitelky, který působí v tuto brzkou hodinu nepatřičně.
„Tak co, děcka, jak se máte po víkendu?“ ptá se nás s elánem, který je v přímém kontrastu s naší ospalostí. Její otázka však zůstává bez odpovědi. Mezi námi totiž není nikdo, kdo by měl chuť na ni odpovídat. Po chvíli jsou už připojeni všichni (kterým zrovna nevypadl internet) a hodina začíná. Protože se půlka přítomných vymluvila na nefunkční mikrofon, vyvolává učitelka stále dokola pět nešťastníků, mezi něž patřím i já.
Po půl hodině exodu v podobě účetních odpisů konstatuje učitelka, že se neučíme a že plýtváme jejím i naším časem. S těmito slovy se s námi (nyní již bez úsměvu) loučí a ukončuje hodinu.
Krátkou chvíli úlevy vzápětí nahrazuje zděšení. Přetáhli jsme a do příští hodiny zbývají sotva dvě minuty! Nyní již plně probuzený vstávám a mířím do kuchyně uvařit si nezbytný šálek černé kávy. Ač pospíchám, při návratu k počítači už další hodina běží. Ve schůzce na mě čeká úplný opak veselé paní účetní. Do kamery zírá zasmušilý obličej učitele práva. Na pozdravy příchozích reaguje úsečně a při tom stále propaluje kameru takovým pohledem, že má každý ze zúčastněných dojem, jako by koukal právě na něj. Už jsme tady všichni a nyní nastává komedie, pro hodiny práva typická. V tomto předmětu musíme v rámci kontroly docházky zapnout kameru, což je pro mnohé z nás (zejména pro děvčata) povinnost značně nepříjemná, a mnozí se jí tedy snaží vyhnout. Někteří mí spolužáci tak projevují neobyčejnou představivost při vymýšlení důvodů, proč se nemohou ukázat. Jeden se bojí hackerů, a proto nechává kameru zalepenou, druhý je právě ve vlaku a třetí si nevymyslí nic, jen se pořád dokola bezostyšně ptá, „jestli už ho vidíme“. Po dokončení prezence, kdy nám z hodiny zbývá sotva polovina, se konečně dostáváme k učivu. Učitel nám nyní (jako ostatně každou hodinu práva) poručí, ať si stáhneme prezentaci s dnešním datem. Stahovat ji ovšem není třeba, zbytek hodiny nám ji totiž bude číst. Z polospánku mě vytrhuje až loučení na konci hodiny.
Teď přichází ekonomika, při které musím uvařit oběd pro sebe a pro ostatní členy domácnosti. Notebook si přenáším do kuchyně a pokládám ho na kuchyňskou linku. V ekonomice si mikrofon nezapínám a při krájení cibule je mi vyprávění o typech firem příjemnou kulisou. Za chvíli však výkladu přestávám věnovat pozornost úplně a soustředím se na vaření. Zrovna míchám syčící obsah pánve, když najednou slyším: „Tak třeba Matěj… Matěji?“ S hrůzou se zahledím na obrazovku: „Na co se ptá?“ Chvíli bezradně zírám na obličej na obrazovce a doufám, že řekne něco, čeho bych se mohl chytit. Po chvíli marného vyčkávání mi dochází, že není jiné cesty než přiznat, že odpověď neznám. Zapnu tedy mikrofon a chystám se doznat ke své neznalosti, když vtom přichází záchrana. „Nějak vám to syčí. Asi máme problémy se spojením,“ říká a vyvolává někoho jiného, já s úlevou vypínám mikrofon a syčící pánev sundávám z plotny. Zbytek hodiny už probíhá bez mimořádných událostí. S hodinou ekonomiky končí také vyučování. Tak uběhl další den, stejný jako takřka všechny za poslední rok. Zase mám alespoň do zítřka klid.
Autor je student 2. ročníku střední školy.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
