Neznámý Petr Kellner

Ihned po smrti Petra Kellnera v troskách zříceného vrtulníku minulý víkend se rozběhl kolotoč úvah a svědectví, kým vlastně „nejbohatší Čech“ byl, jaký měl vliv, co po něm ve veřejné sféře zůstalo a jak bude jeho podnikatelské impérium působit dál. Asi nejpřesněji ozřejmil smysl těchto debat o mrtvém majiteli PPF Richard Benýšek, místopředseda olomoucké ODS a zároveň muž, kterého si Kellner 25 let najímal na nepříjemné práce typu vymáhání dluhů. „Po prvotním šoku, že odešel někdo, koho si vážíte a kdo vás silně ovlivnil, přišel pocit, že se tím vytváří velké mocenské vakuum,“ odpověděl Benýšek na otázku Hospodářských novin, jaké byly jeho myšlenky bezprostředně po zprávě o tragédii, a dodal: „Petr Kellner byl v řadě věcí, které se v této zemi dějí, nebo naopak nenastaly, jazýčkem na vahách. Ten volný prostor bude chtít někdo obsadit. Ale PPF to vnímá a myslím si, že se postará o to, aby k tomu nemohlo dojít.“ Benýškova slova jsou jasná: kvůli budoucnosti je třeba se vyznat v tom, jak se Kellnerův „jazýček“ zrodil a jak fungoval.

Ze správce je majitel

„Byl něco jako Karel Gott, vyčnívající v českém (show)byznysu,“ napsal minulý týden ve vzpomínce na Kellnera Ivo Lukačovič, majitel společnosti Seznam.cz. Shrnul tak dojem řady podnikavých lidí, pro něž je Kellner ukázkou, kam až se jde z Česka dopracovat.

Příměr sedí – Gott vyrostl ke hvězdné pěvecké pozici z učně a elektromontéra v ČKD, inženýr ekonomie Kellner začal po roce 1989 svoji cestu k miliardám dovozem kopírek. Pro proměnu z překupníka v něco víc byla důležitá schůzka v teplickém hotelu Prince de Ligne v roce 1991. Hotel tu na náměstí stále stojí, nedávno proslul kvůli ilegální papalášské party uprostřed covidového lockdownu. Kellnerovi bylo 27 let a jel do Teplic za ředitelem místních skláren Štěpánem Popovičem. Brzy měla začít kuponová privatizace a Kellner jako jeden z mála pochopil, o jakou příležitost jde. Z Teplic pocházel jeho tehdejší společník Milan Vinkler a na sklárny, kde pracoval, padla volba při hledání startovního kapitálu.

„V té době málokdo věděl, co je investiční fond, a Kellner to už měl v hlavě dokonale srovnané,“ vzpomínal na schůzku dnes již zesnulý Popovič před 17 lety v Respektu. Kuponová privatizace – manévr umožňující občanům dostat za symbolických tisíc korun příděl kuponů, směnitelných zdarma za akcie tisíců odstátňovaných podniků – znamenala největší přesuny majetku v historii od poválečného znárodňování. Jen směrem od státu k občanům. V čem se odlišoval Kellner, že tuto šanci pochopil dřív než ostatní, se už lze jen dohadovat. Vinkler, který později skončil kvůli finančním machinacím ve vězení a s Kellnerem se rozešel ve zlém, náskok vysvětloval pod rukou získaným návrhem tehdy chystaného privatizačního zákona od lidí na ministerstvu financí. Stejně tak ale mohlo jít o pověstnou prozíravost a odvahu, tedy vlastnosti, kterými Kellner na své životní cestě imponoval mnoha svým souputníkům.

Výlet do Teplic měl úspěch. Kellner a spol. dostali od skláren půjčku 40 milionů a založili První privatizační fond. Odtud i zkratka PPF. Role fondů byla tehdy v celé privatizační operaci zásadní. Někteří jejich zakladatelé včetně otců PPF si zaplatili masivní reklamu v televizi, jiní nabízeli lidem za jejich kuponovou knížku v ulicích měst plata v té době nedostatkových vajec. V novinových inzerátech Kellnerův fond sliboval vyplácet 70 procent zisku na dividendách. Výsledkem bylo, že většina národa svěřila své kuponové knížky „odborníkům“ z fondů a volbu, do jakých akcií investovat, nechala na nich. Skupina PPF byla v tomto náboru mezi desítkou nejúspěšnějších.

Podle vynálezce kuponovky a tehdejšího premiéra Václava Klause hráli lidé jako Kellner klíčovou roli, protože svým elánem a svou dravostí dali celou akci do pohybu a pro ostatní zafungovali i jako vzor. Dnes Klaus hovoří o Kellnerovi jako o „symbolu všeho pozitivního, co se po roce 1989 událo“. Existuje ale také jiný, kritičtější pohled, který se týká i Kellnerovy role. Ústřední námitkou je zde fakt, že lidé jako Kellner nebo Viktor Kožený do hry vstoupili v roli správců cizího majetku, ale během pár let se z nich jako mávnutím kouzelného proutku vyklubali vlastníci toho, co měli spravovat. Klíčem k této metamorfóze byly více či méně férové odkupy spravovaného majetku  (v PPF mohl majitel jedné knížky získat až 37 tisíc korun, tedy víc než jinde), ale i neprůhledné a složité machinace, kdy se akcie ve správě prodávaly třeba přes řetězec prostředníků, tak aby skutečný výnos skončil nikoli ve fondech, ale v rukou správců.

„Je to jednoduché – na začátku byli chudí správci a bohatí držitelé investičních kuponů, takzvaní DIKové, pak se zhaslo, a DIKové neměli skoro nic a správcové všechno. To vše za účasti ministerstva financí,“ komentuje tehdejší dobu Luděk Niedermayer, dnes europoslanec TOP 09, v letech 1996–2008 člen bankovní rady České národní banky, která se proti divokým poměrům na zdejším kapitálovém trhu vymezovala už v devadesátých letech.

Souhra okolností, kdy si lidé zdarma rozdaných kuponů nevážili a o skutečné hodnotě vesměs neměli ponětí, takže v prostředí chabé legislativy a nefunkčního dohledu neměli draví správci fondů proti sobě žádnou protiváhu, otevřela podle jednoho z tehdejších DIKů a dnes energetického experta Michala Šnobra volný ring s pár vítězi. „Právě tudy vedla tehdy cesta, jak ti, kdo měli informace a konexe na politiky, mohli rychle udělat terno. To bylo v té době hlavní know-how,“ bilancuje Šnobr.

Se státem to umíme

PPF toto know-how měla a dokázala ho excelentně využít. Dobře je to vidět na příběhu dobytí České pojišťovny. Zavedený ústav v devadesátých letech seděl na velkých finančních rezervách z titulu velkého množství uzavřených smluv, na povinné ručení měl stále monopol. Účetně se ale pojišťovna propadla do velkých ztrát kvůli riskantním investicím do menších bank. Kellnerova skupina přes svoje fondy nahromadila v pojišťovně pětinový podíl. Tedy málo na její ovládnutí, ale dost na to dostat se k jednacímu stolu, když stát začal ztráty v pojišťovně řešit. Na poradě akcionářů, státu a bankovního dohledu u ministra financí Ivana Kočárníka v červnu 1996 vznikl dnes již známý plán, který PPF otevřel cestu k tomu pojišťovnu ovládnout – Kellner a spol. v ní získali manažerskou kontrolu a slib, že po dosažení zisku budou smět převzít další akcie od tehdy státní ČSOB a mít tak v pojišťovně kontrolní podíl. „Když to říká Češka, tak je to pravda,“ reaguje dnes po telefonu Kočárník na někdejší vysvětlení šéfa Fondu národního majetku Romana Češky, že tehdejší politické reprezentaci bylo „ideologicky milejší“ svěřit pojišťovnu soukromému subjektu než ponechat akcie pojišťovny rozdrobené mezi velké, tehdy ještě státní banky.

„Čína dávala jasně najevo, že kvůli našemu přístupu k Tibetu a Tchaj-wanu se žádný velký obchod uzavírat nebude.“

„Na rozdíl od nás pochopil, že se to má dělat jinak, a uspěl,“ prohlásil na adresu Kellnera a jeho firmy jiný vítěz divokých kuponových let Pavel Tykač, dnes majitel mosteckých dolů, když před sedmi lety v magazínu Forbes hodnotil Kellnerovy úspěchy. „Dělat to jinak“ podle Tykače znamenalo umět se s politiky dohodnout. Kočárník po odchodu z vlády nastoupil do pojišťovny jako předseda představenstva, Češkově straně ODA zase PPF pomohla s dluhy. Považovat něco takového za protislužbu, nebo dokonce za korupci ale účastníci vždy rezolutně odmítali a stejně mluví i dnes, čtvrtstoletí poté. „Pokládali mě za schopného ekonoma a ten jim tam chyběl,“ vysvětluje Kočárník svůj tehdejší přestup z politiky do služeb PPF.

Shodnout se lze každopádně na tom, že pojišťovna přežila a pod PPF prosperovala – Kellner s ní dalších 17 let expandoval po střední Evropě a pak ji za 65 miliard korun prodal italské Generali.

Petr Veliký

Jak už bylo řečeno výše, kuponová privatizace je jen část podnikatelského příběhu Petra Kellnera z devadesátých let. Po rozpadu Sovětského svazu se totiž budoucí nejbohatší Čech pustil do obchodování na chaotickém ruském trhu. Začal jako doma překupnictvím – dovážel arašídy, boty, vodku –, ale stejně jako doma i tady myslel dál. Když v Rusku začala tamní verze kuponové privatizace, využil svých zkušeností s PPF a s několika společníky tam založil fond Petr Veliký.

Ruská privatizace byla mnohem divočejší než česká, majetek si tam porcovala nejen tamní komunistická nomenklatura a lidé z bezpečnostních institucí, ale zájem mělo i spoustu podnikatelů ze Západu. Přesto Kellner do značné míry uspěl. Šli na to totiž jinak než jejich západní konkurenti: poruštili si jména, a navíc uměli perfektně rusky. „Rusům říkali: ,My jsme jedni z vás a skvěle se s vámi domluvíme.‘ Rusové v té době neuměli moc anglicky a tato parta měla velkou výhodu,“ řekl on-line deníku A2larm novinář Vojtěch Boháč, který právě po roční práci dokončuje o podnikání Petra Kellnera knihu.

Kellnerova podnikatelská ofenziva v Rusku skončila v roce 1998 a on Petra Velikého prodal. Média tehdy odhadovala, že ruské podnikání vyneslo PPF odhadem 50 milionů dolarů, což byla suma, která mu mohla ulehčit postupnou privatizaci České pojišťovny.

Do Ruska se Kellner vrátil v roce 2002, kdy jeho společnost Home Credit, půjčující malým spotřebitelům peníze na vysoký úrok, získala od ruského státu licenci pro podnikání na tamním trhu. „V té době se ve velkém rozjížděl konzum a ve společnosti rostla chuť nakupovat. Spotřebitelské půjčky byly za těchto okolností skvělá věc. Když Kellner a lidé kolem něj Home Credit založili, byla to společnost na hraně lichvářství, ale je důležité si uvědomit, že v rámci tehdejšího prostředí byli oni ještě ti hodní. Tehdy byla běžná normální lichva a dohnat při vymáhání dluhů lidi k sebevraždě nebylo zase takovou výjimkou. Když se na to díváme dnes, zdá se nám to jako obrovská prasárna, ale měli bychom to vnímat i v kontextu doby. Právě na Home Creditu se ukazuje, že Petr Kellner se vždycky snažil být nejlepší z nejhorších. Vždycky se pohyboval na hranici toho, co je morální a legální,“ řekl pro A2larm o této formě Kellnerova byznysu jeho životopisec Boháč. „On expandoval i na další trhy, třeba do Vietnamu nebo do Indie, ale důležité pro nás je sledovat Rusko a Čínu, protože jeho tamní působení ovlivňuje i společensko-politický kontext v České republice,“ dodal.

V roce 2003 se stal prezidentem Václav Klaus, jehož vztah k Rusku byl od počátku vstřícný. Od začátku prezidentského mandátu Klaus vystupoval jako více či méně deklarovaný odpůrce Evropské unie a NATO a často zdůrazňoval „potřebu české suverenity“. Klaus měl velmi dobré vztahy s představiteli Gazpromu, šéfa plynového gigantu přijal v roce 2008 tajně na Hradě a v roce 2007 navštívil Kreml, kde se setkal s prezidentem Vladimirem Putinem a podle jeho slov se mu podařilo „přesvědčit Putina, že většina našich zájmů si neodporuje“.

Od této chvíle se datuje expanze investic Kellnerových firem do Ruska. Home Credit začal být úspěšný, PPF začala nakupovat podíly v ruských bankách, pojišťovnách, v dolech na těžbu zlata. V letech 2007–2010 investovala PPF v Rusku skoro 60 miliard korun a Home Credit se tam stal v branži nejziskovější zahraniční firmou.

Kellnerův úspěch v Rusku jde časově ruku v ruce s Klausovou vzrůstající podporou Kremlu, ale zda byla PPF v této věci zmíněným „jazýčkem na vahách“, nelze nijak prokázat. Kellnerova PPF podniká v Rusku úspěšně dodnes, ale spíše už nabytý majetek prodává – třeba podíl v dole na zlato.

Obroda česko-čínských vztahů

Naopak při startu podnikání PPF v Číně už účast politiků prokázat lze. Václav Klaus v roce 2004 představil vedení firmy v čele s místopředsedou představenstva Milanem Maděryčem (Kellner nebyl přítomen) na obědě čínskému prezidentovi Chu Ťin-tchaovi a představitelé PPF mu letmo předložili své podnikatelské plány. To byl začátek cesty, o které o 12 let později řekl jeden z nejbližších Kellnerových spolupracovníků Jiří Šmejc: „Jsme velmi pyšní, že PPF a Home Credit stály u zrodu iniciativy, která vedla k obrodě a budování česko-čínských politických i obchodních vztahů.“ Milníky na té cestě se dají zhruba seřadit takto:

Po seznámení s tehdejším prezidentem dostal Home Credit ještě ten rok povolení otevřít si v Číně kancelář. „Pak to bylo o trpělivém vyjednávání s čínskými úřady,“ vzpomíná mluvčí firmy Milan Tománek. Podrobnosti vyjednávání nesděluje a je nutné je sestavit z plynoucích událostí.

V roce 2007 dostala firma Home Credit od čínské centrální banky povolení půjčovat čínským občanům peníze skrze tamní banky, v roce 2010 pak samostatnou licenci na půjčování peněz v desetimilionovém čínském městě Tchien-ťin. Ve stejné době také PPF najala dva lobbisty, Jaroslava Tvrdíka a Jana Birkeho, s úkolem prosadit v Pekingu rozšíření licence na celé území. „Čína dávala jasně najevo, že kvůli našemu přístupu k Tibetu, Tchaj-wanu, přijímání dalajlamy či kritice dodržování lidských práv žádný velký obchod uzavírat nebude,“ řekl Birke Respektu s tím, že on na věci pracoval jen pár měsíců a „vlastně nic nedotáhl“ (Jaroslav Tvrdík na otázky Respektu odpověděl, že „s PPF a HC nespolupracuje a nemá zájem se k danému jakkoli vyjadřovat“).

V roce 2012 premiér Petr Nečas při slavnostním otevření brněnského veletrhu odmítl údajnou „módu dalajlamismu“ a dodal: „Jsem přesvědčen, že těmito umělými problémy si nemáme házet klacky pod nohy, protože je to mimo jiné i ve prospěch naší ekonomiky. Ale není to žádný kšeft, žádný deal, na základě kterého obětujeme podporu lidských práv. Protože v těchto případech o žádná lidská práva nejde, jde pouze o módní teorie, na které nemáme hloupě naskakovat.“

V roce 2013 nastoupil na Hrad prezident Miloš Zeman a Tvrdík (který sloužil na počátku tisíciletí jako ministr obrany v Zemanově vládě) mu navrhl uspořádat na Hradě reprezentativní česko-čínské fórum. Tehdejší premiér Jan Fischer vzpomíná, že organizace fóra se rozjela velmi narychlo a šla mimo vládu, nicméně věc se podařila: do Prahy v říjnu přijelo 120 významných čínských podnikatelů a hradní slávy se účastnily tuzemské politické i podnikatelské celebrity.

Nedlouho po fóru čínská centrální banka oznámila, že skupině Home Credit udělí licenci na podnikání v celé Číně, a prezident Zeman obdržel od svého protějšku Si Ťin-pchinga pozvání k návštěvě Číny. Poté ještě v prosinci 2013 oznámil Jaroslav Tvrdík, že do Česka přijde velký investor, společnost CEFC. Její šéf Jie Ťien-ming se stal poradcem prezidenta Zemana.

Konec roku 2013 byl vůbec z pohledu PPF velmi úspěšným obdobím. Krátce před ziskem celočínské licence oznámila firma, že odkupuje od španělské společnosti Telefónica za 60 miliard korun její českou část a naplno vstupuje do byznysu s moderními informačními a telekomunikačními technologiemi (ICT).

Varujeme před Huaweiem

Telefónica vlastnila většinu optických sítí, po kterých se odehrává internetový provoz v Česku, pevnou telefonní síť a mobilního operátora O2, který ovládal skoro 40 procent českého trhu. Už při vzájemném sblížení Číny a Česka skrze podnikání PPF v roce 2013 monitorovaly zdejší tajné služby podle svých výročních zpráv „zvýšené aktivity čínských tajných služeb na území Česka“. Někteří komentátoři dávali proto úspěch Home Creditu s čínskou licencí do souvislosti s nákupem české části Telefóniky. Čínský prezident Si Ťin-pching vyhlásil krátce po svém nástupu do funkce v roce 2013, že se Čína stane významnou mocností v oblasti telekomunikací a kybernetiky. A čerstvé české spojenectví nabízelo Pekingu jednu z cest, jak v téhle branži dobýt západní trhy. Byla to jen možnost, která se během pěti let proměnila ve skutečné riziko: PPF roce 2017 koupila za 70 miliard korun od norské společnosti Telenor komunikační a internetové sítě v Maďarsku, Bulharsku, Srbsku a Černé Hoře a na sklonku roku 2018 podepsala s čínskou firmou Huawei memorandum o vzájemné spolupráci v budování sítí 5G v Česku.

Čínské firmy mají podle zákona povinnost úzce spolupracovat s tamními tajnými službami a předávat jim informace. Síť 5G má přitom spojit nejen datová úložiště, informace, ale skrze ni se mají řídit firmy, domácnosti, úřady nebo strategická odvětví jako energetika či doprava. Strach, že takovou síť bude v Česku s PPF budovat právě Huawei, což dává Pekingu možnost nejen získávat přes nainstalované komponenty citlivá data, ale i „vypnout“ celou zdejší síť, vedla šéfa Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost Dušana Navrátila, aby ještě v roce 2018, bezprostředně po podpisu memoranda, oficiálně varoval před rizikem spolupráce s Huaweiem a nařídil vyloučení jeho technologie ze strategických sítí a serverů. Varování platí dodnes a společnost PPF loni oznámila, že v Česku bude síť 5G postavena na klíčových komponentech západní firmy Ericsson.

Úspěch PPF byl měřítkem všeho

„I když nejde PPF s Huaweiem do projektu 5G, pořád je tu velké provázání společnosti s Ruskem a Čínou, kde firma operuje,“ říká šéf senátního zahraničního a bezpečnostního výboru Pavel Fischer. Petr Kellner během své třicetileté obchodní kariéry získal pověst, že při svém podnikání závislém na autoritářských režimech jedná výhradně ve prospěch svých firem a neohlíží se na možné ohrožení demokratických hodnot, které tato spolupráce může přinést. „Úspěch PPF byl pro něj jediným měřítkem všeho,“ říká bývalý velvyslanec v Rusku a USA Petr Kolář, který pro PPF rok pracoval.

Server Aktuálně.cz před rokem zveřejnil informace, jak se společnost Home Credit pokusila přes najatou agenturu a zaplacené pracovníky akademické půdy zlepšovat obraz čínského režimu a jak za stejným účelem kupovala publicisty ochotné psát do novin texty zpochybňující otřesné kroky čínského režimu, například genocidu tamní ujgurské menšiny. Pokud by se firma rozhodla dělat tuto službu Číně ve velkém, má dnes v PPF k dispozici sítě, internet, navázané televizní internetové kanály, přikoupila také televizi Nova, jejíž zprávy sleduje denně milion lidí. Nicméně česká společnost dnes nestojí proti takovému eventuálnímu ohrožení úplně bez obrany.

Česko například schválilo zákon o prověřování zahraničních investic, v němž platí měřítko Evropské unie, a to obchody s Čínou a Ruskem komplikuje. „PPF je pro nás stále velká výzva, abychom prosazovali zákony, kterými stát kontroluje vlivné firmy, a ne aby to bylo naopak,“ říká Pavel Fischer. „Zákon o zahraničních investicích už platí, ale v ochraně půjdeme ještě dál,“ dodává. Evropská unie už schválila tzv. toolbox, předpisy, podle kterých nelze připustit do klíčových sítí a serverů země, které nesdílejí demokratické hodnoty – což se samozřejmě týká především Ruska a Číny.

To nebude moci obejít ani nástupce Petra Kellnera. Dědictví zřejmě nebude vyřešeno ještě minimálně měsíce a PPF zatím nezveřejnila, jak je zajištěno další řízení firmy, prozatím ji vede Kellnerův dlouholetý spolupracovník Ladislav Bartoníček. Je možné, že se novým jazýčkem na vahách stane Daniel Křetínský, partner Kellnerovy dcery Anny, který s jejím otcem dlouhodobě podnikal a dnes s ním spoluvlastní velký hnědouhelný důl v Německu a internetový obchod Mall.cz. Spojení energetického a mediálního majetku Křetínského a Kellnerova velkého byznysu by vytvořilo firmu o rozměrech a vlivu překonávajícím jakoukoli dosavadní českou zkušenost. „Nemyslím, že se najde někdo jako Petr Kellner, kdo uměl tak jemně zacházet s mocí a nebýt u toho vidět,“ říká k tomu Vojtěch Boháč. „Myslím si, že ať to povede kdokoli, PPF už nebude nikdy jako dřív.“