Nikdo nebude vyjebávat s Ježíšem,“ říká ve filmu Big Lebowski jedna z vedlejších postav, Hispánec jménem Jesus Quintana. Nevíme, jestli se na kultovní dílo bratrů Coenů někdy kouká kardinál Dominik Duka, nicméně si zjevně myslí to samé a s pozoruhodnou vytrvalostí se to rozhodl prosazovat u soudu, po minulém týdnu až u toho Nejvyššího.

Až tam kardinál doputoval se svou pří o meze umělecké svobody, která začala předloni v Brně. Národní divadlo Brno a Centrum experimentálního divadla tam v rámci festivalu Divadelní svět Brno 2018 uvedly provokativní hry chorvatského režiséra Olivera Frljiće Prokletí a Naše násilí a vaše násilí, kde například v jedné scéně Ježíš znásilňuje muslimskou ženu a pak jí z vaginy vytáhne českou vlajku, nebo v jiné scéně probíhá orální sex na soše papeže Jana Pavla II.

Jak bývá u umění zvykem, ne všem se hry líbí, a někdo se zmíněnými scénami cítí dotčen. Pro takové lidi ale měli divadelníci dobrou zprávu: návštěva divadel nebyla v čase festivalu ani nikdy jindy povinná. Kardinál Duka dobrovolnosti využil, hry neviděl, přesto ale dospěl k závěru, že i bez jeho osobní přítomnosti samotné uvedení obou kusů urazilo jeho náboženské cítění zaručené mu Listinou základních práv a svobod. A to tak silně, že podal žalobu k městskému soudu, v níž se za svou újmu dožadoval od divadelníků omluvy. Soud mu ovšem nevyhověl s logickým odkazem na uměleckou svobodu a s argumentem, že nešlo o konkrétní postavu vykupitele, ale alegorii. Kardinál se však nevzdal. Podal odvolání ke krajskému soudu, kde také prohrál. Krajský soud potvrdil rozsudek nižší instance.

Jako Mohamed

Minulý týden podal kardinál dovolání k Nejvyššímu soudu. Je to jistě jeho občanské právo, ovšem u prvního muže zdejší katolické církve se nejde s tímto konstatováním spokojit. Je třeba se vypořádat s otázkou, proč se tak kardinál rozhodl a co nám tohle rozhodnutí o jeho názorech a „politice“ říká. Patrně to nebude nic příjemného. Pokud by šlo o náboženské cítění, mohl by divadelníky žalovat jakýkoli řadový katolík z kardinálova okruhu. Protože se ale do věci tak neústupně vložila samotná hlava české katolické církve, jde o něco víc: ať už úmyslně, nebo neúmyslně dát najevo, že pocity a postoje nejsilnější církve a jejího vrcholného reprezentanta jsou víc než umělecká svoboda. Možná dokonce Duka sází na to, že jeho osobní angažmá coby spojence posledních dvou prezidentů a dalších vrcholných politiků justici svým způsobem zastraší. A i když na to nesází, měl by vědět, že takové podezření vzniká a to je v demokratickém státě citlivá věc.

Obzvlášť silně to platí v zemi, kde se umělecká svoboda stala jedním z leitmotivů porážky komunismu. Kvůli hodnotám, za jejichž dosažení nemálo lidí putovalo relativně nedávno do kriminálu, by tedy bylo rozhodně dobře, aby kardinál prohrál soud také napotřetí.

Samozřejmě i svobodné náboženské cítění je nepominutelným výdobytkem po listopadu 1989, Dominiku Dukovi ani nikomu jinému jej však nikdo nebere. Pokud se česká společnost shodla, že tisknout na obálku francouzského humoristického časopisu karikatury proroka Mohameda je výrazem svobody, neměl by být problém pochopit, že Ježíš jako alegorická postava v divadelním kuse je výrazem toho samého.