Bezesná noc. Hlavou se míhají desítky včerejších telefonátů s novináři a myšlenky na nadcházející den. Noční bdění ukončuje pláč nejmladšího syna, spolehlivý budíček. Můj muž chystá snídani. Mám deset minut na to vpravit se do reprezentativního modu. Před zrcadlem si při fénování vlasů opakuji: „Dobré ráno, mé jméno je… a jsem od ledna ředitelkou nadace…“ Zní to nepravděpodobně.
Ve čtvrt na sedm už jsou vzhůru všechny tři děti, ranní chaos je na maximu. „Mami, kde mám flašku na pití?“ „Zlato, nevíš, kde jsou černé desky?“ „A kde má, proboha, Ella rukavice?“ Dřívější autobus nám ujede. Nevadí. Staršího syna a dceru pyšně vedu každého za jednu ruku do školy a školky. Tuhle část dne si užívám. Dává mimořádnému dni punc uvolňující každodennosti. Pusu pro štěstí, „čau mami“.
Do Ústavu organické chemie a biochemie přicházím krátce po osmé. V pátém patře už byli studenti z výzkumné skupiny kolegyně Irenky a vše – stoly na catering, židle pro novináře, jmenovky na předsednickém stole, sklenice s vodou i obří fotostěna – už je připravené. Vděk. Kolegyně Pavla se se mnou radí, jak a kdy tweetovat. Odvádím Hanku, hlavní hvězdu dnešního dne, na první rozhovor. Vědec Tomáš mi oznamuje, že na místě, kde má parkovat přenosový vůz, někdo stojí. Vyřeší to, jako vždy vše. Já si beru oddechový čas, snažím se koncentrovat.
V půl desáté jdu znovu do pátého patra. Řečníci už jsou na místě, sluší jim to. Zdravíme se a líbáme. „Připadám si jako na svatbě,“ říkám. Smějí se. Jsou tu i naši mladí vědci Ondřej, Eva a Rafael. Dobře vím, že mediální pozornost pro ně není snadná, ale drží s námi.
Přichází prvních pár novinářů, vítám je, domlouvám rozhovory. Výtah ovšem záhy plive další a další. Kameramani ČT rozmisťují mikrofony před naše jmenovky na stole. Tomáš, který akci točí pro nás, si vedle nich připadá trochu méněcenně a zkoumá, zda jsem nervózní. „Kolik je vlastně hodin?“ ptám se kamarádky produkční Kamily. 9.59.
Rohlédnu se po místnosti. Je tu tak plno, že lidé stojí po krajích i za poslední řadou židlí. Není nač čekat. Úderem desáté řeknu větu, při které se mi trochu třese hlas: „Dovolte, abych vás přivítala na tiskové konferenci, na které ohlásíme jeden z největších filantropických počinů, jaké tato země ve své historii zažila.“ Významný úsměv na Hanku s Dalimilem.
Hančina řeč vyznívá dojemně. Když prozradí, že se s Dalimilem rozhodli věnovat ze svého podílu na licenčních poplatcích za antivirové látky na podporu mladých vědců 200 milionů korun, rozhostí se po místnosti vteřinové ohromené ticho. Přeruší ho spontánní potlesk. Stisknu Hance ruku, zvládla to skvěle. Ani pro ni není mediální pozornost nic milého. Přesvědčili jsme ji ale o tom, že důležitost zprávy, kterou vysílají s Dalimilem do světa, převažuje nad chvilkou nežádoucí publicity. Tato země potřebuje pozitivní vzory. Potřebuje naději.
Když Hanka s Dalimilem dokončí osmašedesátý rozhovor, sejdeme se náhodou o patro níž v kavárně. Obejmeme se. Nemůžeme uvěřit tomu, co se právě stalo. Je to vzácná chvilka. Brzy se totiž mediální kolotoč rozjede nanovo. A do toho finišují přípravy na slavnostní večer, který pořádáme v Dejvickém divadle při představení Elegance molekuly.
Vrcholný okamžik dne nastává, když herci Dejvického divadla začnou při děkovačce sami tleskat směrem k Hance s Dalimilem. V jejich pohledu je výraz úcty a respektu, který od té doby, co se zpráva rozletěla do světa, vyjadřují lidé po celé zemi. „Nadace Experientia píše dějiny filantropie,“ říkají Dáša s Míšou, které nás provázejí nadačním světem. Dnešek předčil naše nejsmělejší představy.
Autorka je ředitelka Nadace Experientia.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
