Během první vlny jsme šli s tátou nakupovat. Když jsme vylezli z obchodu, sundal si roušku a říká: „Já si myslím, že i kdybych to dostal, tak to přežiju.“ Říkal jsem si tenkrát, jestli přece jen nepřehání.
Přešlo léto a já se občas u rodičů stavil, maminka si stěžovala na těžkosti doby a s tátou jsme si vždycky dali rum. Před měsícem se ovšem poklidná idyla předměstského života zadrhla. Tátovi se začalo hůř dýchat a maminka ho přemluvila, aby šel k doktorovi. Pak už to šlo všechno rychle. Když jsem dorazil na místní polikliniku, stála tam už sanitka a tátu jsem uviděl mezi dveřmi, jak ho záchranáři odvážejí k autu a napojují na kyslík. Srdce mu běželo na třicet procent a v těle mu ten kyslík velmi rychle ubýval. Špatná srdeční chlopeň si začala vybírat daň za dlouhodobé neřešení problému.
V nemocnici tátu stabilizovali a začali ho připravovat na operaci, která není pro lidi jeho věku úplně běžná věc. Tátovi bude příští rok v červnu devadesát. Zmínil jsem se tenkrát známým, že se bojím, aby se v nemocnici nenakazil a nevstoupil do konečné statistiky, kterou dnes sleduje celý svět. Týden po hospitalizaci táta volal, že je covid pozitivní. Nakazil se v nemocnici.
Seděl jsem tenkrát v domě, který on koupil, díval se z okna na zahradu, kde jsme spolu vysázeli dnes už velmi letité stromy, a pociťoval, jak mi mozek zachvacují chapadla blížící se katastrofy. Pamatuju se, že mě ta zpráva na pár hodin úplně paralyzovala.
A nejmíň únosná představa byla, že to poslední, co…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 50 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
