Tabulka na ledničce

Respekt 46/2020

V souvislosti s pandemií koronaviru se jako jedna z ochran před viry doporučuje práce doma (home office). Nejedná se o nic nového. Kolem roku 2012 se tento fenomén některými teoretiky doporučoval hlavně ke zvýšení pracovního výkonu. I dnes se najdou propagátoři tohoto způsobu práce.

Reklama
Reklama

Na základě průzkumu mezi praktiky a po dohodě s tehdejší šéfredaktorkou časopisu Moderní řízení Jarmilou Frejtichovou mi byl ve 3/2013 v tomto časopise uveřejněn článek Práce doma jako fenomén ke zvýšení výkonu. Podstatnou část tohoto článku cituji:

„U práce doma často dochází k ještě větším prostojům než v zaměstnání. Vyruší vás pošťačka s doporučeným dopisem, pracovníci vodáren s výměnou vodoměru, dítko s kontrolou domácí úlohy, manželka, respektive manžel či sousedka s nějakým nesmyslem atp. Některé lidi – což je zajímavé – práce v domácí izolaci dokonce vysloveně psychicky deptá. Ti pak často vyhledávají tzv. sdílené kanceláře, nebo si se známými kancelář pronajmou (většinou se však jedná o osoby pracující na tzv. volné noze). Mnozí z těch, kteří pracují z domova, více či méně ochotně přiznávají, že doma je obtížné udržet pracovní morálku. Psychologové o tom vědí, a doporučují proto oddělit pracovní od soukromého, což se jeví jako rozumné. Takže mi vychází, že – až na výjimečné případy – výhodnost práce doma je jeden velký mýtus. Ty výjimečné případy znám dva – občasné, pouze krátkodobé využití domácího prostředí (například vysokoškolská profesorka si občas na domácím PC opraví eseje od studentů) a někdy i dlouhodobější, ale přesto časově omezená práce doma z důvodu nějakého rodinného či osobního kolapsu a jiné situace z vyšší moci.“ Sem patří zejména nemoc a přiřadit lze rovněž pandemii.

Je sice pravda, že díky rozvoji počítačové techniky se možnosti práce doma – porovnáním se situací před několika lety – zvýšily; v zásadě však platí výše uvedené. Důležitý je rovněž obor, u kterého má být práce doma realizována. Naše ministerstvo zdravotnictví před několika dny zveřejnilo pracovní tabulku s názvem Návrh pěti stupňů omezení podle síly epidemie. U firem při čtvrtém a pátém stupni omezení vyžaduje tabulka povinný home office. U klasických výrobních firem s výrobními dělníky a žádoucím obslužným personálem je ale práce doma nerealizovatelná.

Pavel Franek, bývalý ředitel výrobní divize (dnes již v důchodu)

Nespokojení proti spokojeným

Respekt 46/2020

Marek Švehla hovoří o potřebě domluvy mezi jednotlivými členy polarizované společnosti.

Zcela správně analyzuje pohnutky, které vedly voliče k podpoře Donalda Trumpa. Sám zdůrazňuje, jak je nutné komunikovat s armádou nespokojených. Když však píše o nesnášenlivosti, sobectví a nespolupráci, neplatí to pouze o příznivcích Trumpa a Zemana.

Při projevech tolik oblíbené Grety Thunberg jsem nezaznamenal ani náznak nabídky ke spolupráci. Místo toho, aby se snažila s lidmi domluvit, tak jim „domlouvá“ jako hlasatelka nezpochybnitelné pravdy. Potřeba dialogu však musí být poctivá a oboustranná.

Souhlasně s autorem článku  tedy můžeme konstatovat, že svobodný prostor pro debaty musíme každodenně pracně vytvářet, abychom neskončili v pasti populismu a ideologické zaslepenosti.

MUDr. Vít Šlechta, Libštát

Umírání v čase respirátorů

Respekt 46/2020

Před pár dny nám zemřela babička. Nebudu spekulovat, jak moc se na zhoršení jejího stavu podílel covid-19, který jí byl testem prokázán. Smutné je, že návštěvy několika generací jejích potomků, které jí dělaly radost a zpestřovaly život, jsme kvůli zvýšenému riziku zavlečení nového koronaviru dlouhodobě omezili na nezbytné minimum. Kvůli tomu zejména nejmladší generaci potomstva babička neviděla řadu posledních měsíců svého života. Jestli mělo omezení návštěv pro babičku i pozitivní přínos, těžko objektivně hodnotit.

Zítra se koná poslední rozloučení, kvůli epidemiologickým opatřením ve velice omezeném počtu přítomných. Tato opatření respektujeme a asi všichni chápeme. Pochopení však schází ve chvíli, kdy se pozůstalí dozvědí, že podle „proticovidových“ opatření nesmí být zesnulá osoba převlečena do přinesených šatů, ale musí na svou poslední cestu odejít v tom, v čem v nemocnici zemřela, a byla zabalena do plastového pytle, který se již nesmí otevřít. Byla by cena za důstojnost tak velká, kdyby pracovníci pohřební služby s ochrannými prostředky a oděvy, aby nebyli vystaveni riziku nákazy, převlékli zesnulé do „slušného“ oblečení?

Co s Bílou horou?

Respekt 45/2020 

Marek Švehla uvádí dnes často opakovanou (a nedostatečně doloženou) tezi Josefa Pekaře, že „v případě vítězství protestantské armády by české země prošly germanizací výrazně větší“. Toto tvrzení zůstává v rovině spekulací. Naopak za bernou minci musíme brát některá tvrdá historická fakta, dokládající oslabení země po Bílé hoře. Vzaly za své svobodné sněmy, umožňující účast na vysoké politice, schvalování daní a volbě panovníka i zástupcům menších pozemkových vlastníků a měšťanů. Byly zrušeny také domácí svobody, které zabraňovaly svévoli shora: Matyášovo privilegium (1610), znemožňující svévolnou konfiskaci majetku, i právní systém zčásti založený na precedentech, zabraňujících zneužívání moci. A zatímco dříve museli úředníci českých zemí (nikoli rozsáhlejší stavovské federace) ovládat češtinu, která se rokem 1615 na Zemském sněmu dokonce stala výlučným jednacím jazykem, po Bílé hoře úřadování v němčině zvítězilo na celé čáře a takzvané Obnovené zřízení zemské (1627/1628) ani nebylo přeloženo do češtiny. Podíl Němců na obyvatelstvu země byl i před Bílou horou sice o něco větší, než později nostalgicky naznačoval Bohuslav Balbín, ale zdaleka ne tak velký jako o sto či dvě stě let později.

Habsburkové s jezuity dále zlikvidovali na svou dobu obdivuhodnou náboženskou svobodu pro jednotlivce. Jen část nekatolíků mohla „odejít ze země“, jak se dnes pěkně korektně píše, zbylí bývali za svou víru mučeni a někde i masově usmrcováni. Pekař si plně neuvědomoval, že na základě domácích reformací, které nebyly potlačeny zvnějšku, vyrostly jinde dost dobře spravované společnosti, a to se silnou národní identitou. Suverénnější Anglie, Skotsko, Dánsko, Švédsko, Švýcarsko a Nizozemí mohly rozvíjet vlastní, nezávislou kulturu i svobodnější politiku. Jejich kulturní a vědecký přínos s hvězdnými jmény tvůrčích osobností byl díky tomu silnější než přínos později téměř zapomenutých českých zemí.

Zdeněk Zacpal, nordista

Oprava

Glosa v čísle 44/2020 Bůh nemá rád jen heteráky vycházela z agenturních informací o novém dokumentárním filmu o papežovi Františkovi, jež se po vydání Respektu ukázaly jako mylné, protože režisér snímku papežovy použité citace o homosexuálech vytrhl z kontextu.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte