Jak se z neznámé fotografky Libuše Jarcovjákové stala mezinárodní hvězda
 
41B_foto_Libuše Jarcovjáková
Čerstvě osmnáctiletá. (Autoportrét na chalupě rodičů ve Vrchotových Janovicích, 1970)

Tentokrát to pro ni byly doslova předčasné Vánoce. „Tohle mě teda hodně nadchlo. Už jsem myslela, že je vše zapomenuto – a vida,“ okomentovala Libuše Jarcovjáková loni 16. prosince fakt, že britský deník The Guardian právě vyhlásil její expozici Evokativ na festivalu Rencontres d‘Arles fotografickou výstavou roku. „Jsem strašně ráda, protože jména ostatních výstav – to jsou pecky.“ The Guardian dal sedmašedesátileté Češce ve svém prestižním výběru přednost před Cindy Sherman, Dianou Arbus nebo Nan Goldin, světoznámými fotografkami, jejichž dílo je dlouhé dekády součástí globálních dějin umění. Zato o Jarcovjákové donedávna mnoho nevěděli ani její krajani.

Že je autorkou opravdu mimořádného svědectví o časech československé normalizace, vyšlo najevo teprve před třemi lety, kdy ho shrnula do fotografické knihy s výmluvným názvem Černé roky. Ani ona sama si ale nedokázala představit, že by měl o její syrové fotky, zachycující pokus o nevázaný život v zemi svázané komunistickými pravidly, zájem i někdo za českými hranicemi. Jak se z Libuše Jarcovjákové stala tak rychle mezinárodní hvězda? A co z českého umění vlastně západní svět aktuálně přitahuje?

Ukrýt se za hledáček

Po pár týdnech od vyhlášení sedí Libuše Jarcovjáková ve svém pražském bytě, jehož jednu místnost tvoří rozsáhlý fotoarchiv. Poslední léta ji trápí problémy s nohama a bolestný záškub jí na tváři občas proběhne i teď, když se spokojeně zamýšlí nad svým úspěchem. „Není to pro každého. Je vlastně zvláštní, že to má takový ohlas,“ říká o svém díle a je znát, že to myslí upřímně.

41C_foto_Libuše Jarcovjáková
Bez kompozičních pravidel. (Ptáci, 1971)

Když se ještě na střední škole vyfotografovala se svým chlapcem v posteli okamžitě po ztrátě panenství, tušila, že takhle tady v roce 1971 nikdo nefotí. A jestli ano, tak rozhodně své portréty v rozházené posteli s tričkem přetahovaným přes hlavu nikomu neukazuje. Zejména ne na FAMU, kam se později na čtvrtý pokus dostala a kde by to brali nejen za nemravné, ale vzhledem k nedodržování kompozičních i optických pravidel za umělecky a technicky odfláknuté. V sedmdesátých a osmdesátých letech proto objektiv fotoaparátu používala místo tužky a zápisníku: jako svůj soukromý obrazový deník, který byl určen pouze pro její oči a zraky pár přátel, na jejichž mlčenlivost se mohla spolehnout.

41F_foto Libuše Jarcovjáková
Útěky do náručí noční Prahy. (Restaurace U Rytíře, 1978)

V námětech a jejich zpracování si nebrala servítky. Fotila se v nemocnici po absolvování potratu, dokumentovala své roztržky s prvním manželem, útěky do náručí alkoholem příjemně rozostřené noční Prahy, první sexuální experimenty se svou milenkou, divoké večírky v legendárním T-clubu, kam se sjížděli gayové a lesby z celé země, ulice Západního Berlína, kam emigrovala po fingovaném sňatku s druhým mužem. Spoustu snímků nasnímala z ruky, dobrých třicet let předtím, než se tomu začalo říkat „selfíčka“.

Věděla, že takhle tady v té době nikdo nefotí. A jestli ano, tak rozhodně své portréty v rozházené posteli s tričkem přetahovaným přes hlavu nikomu neukazuje.

Tweetni to

Před revolucí se účastnila jen jedné pořádné výstavy. Její pedagožka z FAMU Anna Fárová si ji v roce 1981 vybrala na kolektivní výstavu 9+9 v rozpadajícím se klášteře v západočeském městečku Plasy. Ani tam si ale vedle prací Bohdana Holomíčka nebo Jindřicha Štreita nedovolila prezentovat živočišné fotky plné bolesti, sexu a naděje, kterými se měla časem proslavit. Čekat na sebe nechala i dlouho po listopadu 1989, kdy se vrátila ze čtyřleté emigrace. Učila na střední fotografické škole a teprve s příchodem internetu se její dílo postupně dostávalo na veřejnost.

41I_foto Libuše Jarcovjáková
Oáza divokosti. (T-club, osmdesátá léta)

Jarcovjáková začala na síť věšet záběry, které popíraly vše, co jsme o dějinách tuzemské fotografie ve 20. století věděli. V době, kdy se u nás i ti nejodvážnější autoři a autorky, pohybující se v šedé zóně bez valné možnosti vystavovat, snažili normalizační skutečnost nahlížet v lepším světle, než v jakém se každodenně jevila, šla Jarcovjáková opačnou cestou. I z toho mála, co na internetu publikovala, bylo zřejmé, že tu v naprostém utajení vzniklo dílo srovnatelné se zmíněnou Nan Goldin. Ta ve stejné době dokumentovala život homosexuálů, transvestitů, feťáků a vůbec lidí vytěsněných na okraj společnosti. Ovšem ve Spojených státech, kde jí za takové fotky hrozil maximálně nezájem konzervativních návštěvníků galerií. Zato Jarcovjáková mohla v Husákově režimu za podobné snímky skončit ve vězení.

41E_foto Libuše Jarcovjáková
Z cyklu Vražedné léto. (Michal se holí v koupelně autorčiných rodičů, 1984)

Slova „odvaha“ a „autenticita“ byla prvním, co člověka napadlo, když mohl jádro jejího díla poprvé vidět na vlastní oči. Ve svých pětapadesáti letech ho v roce 2005 prezentovala v Galerii Langhans na komorní výstavě Oni & V noci. O Jarcovjákové se začalo mluvit, náhlý zájem médií po dekádách trvajícím půstu v ní ale vyvolal nečekanou reakci: když výstava skončila a opět se kolem ní rozprostřelo ticho, autorka upadla do dlouhodobé deprese a skončila v předčasném invalidním důchodu. Na nohy ji paradoxně postavilo až dlouhé umírání vlastní matky. Rozhodla se k němu postavit tak, jak byla zvyklá. Ukryla své trápení za hledáček kamery, začala znovu fotit a snímky mámy odcházející z tohoto světa zařadila do svého přerušeného obrazového deníku.

A taky se konečně pustila do zpracování archivu. Našla v něm spoustu zapomenutých fotek, které jí v roce 2014 kurátor Michal Nanoru vystavil v Ateliéru Josefa Sudka. „Fotografie jako lešení v bažině,“ pojmenoval tehdy záběry, s jejichž pomocí se Jarcovjáková v nejtěžších chvílích odrážela ode dna. O tři roky později přišla zmíněná kniha Černé roky. Za ni si vysloužila od Asociace profesionálních fotografů ČR titul Osobnost české fotografie za rok 2017. To hlavní ale mělo teprve přijít.

I_obalka_R04
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům týdeníku Respekt.
Odemkněte si všech 35 článků vydání zakoupením čísla nebo předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

I. Zadejte své údaje a zvolte způsob platby

Předplatné bude automaticky prodlužováno. Funkci můžete kdykoli zrušit.

Rychlá online platba

Odesláním objednávky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Máte dotazy ohledně předplatného? Neváhejte nás kontaktovat na predplatne@economia.cz nebo +420 217 777 888 (každý pracovní den 
od 7.30 do 17.00, mimo pracovní dobu je k dispozici záznamník).

Platbu kartou i on-line platbu zabezpečuje
Uvedené ceny jsou včetně DPH.

I_obalka_R04
Odemkněte tento článek
Získáte přístup ke všem 35 článkům z tohoto vydání.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1651

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte