Internet je lidské právo

Novinářské ceny za rok 2020 mají své majitele ve 14 kategoriích. Ilustrátor Respektu Pavel Reisenauer získal zvláštní cenu v kategorii Česko-slovenský vtip, komiks a karikatura, jejíž porota je společná pro českou i slovenskou soutěž. Zvláštní ocenění v kategorii Nejlepší psaná reportáž dostal redaktor Respektu Tomáš Lindner s příspěvkem Zvládli to? za systematické mapování integrace migrantů do německé společnosti, v kategorii Nejlepší analyticko-investigativní příspěvek pak Ondřej Kundra spolu s Jaroslavem Spurným (Respekt) s příspěvkem Kdo umučil vězně V. CH.  Zároveň při této příležitosti odemykáme interview s Audrey Tang (bylo nominováno v kategorii rozhovor) a také text Jak přežít pocit viny (nominace v kategorii reportáž a finalista Česko-slovenské ceny veřejnosti).  Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a zároveň nás v této době podpořit, staňte se naším předplatitelem.  

Asi jen málo lidí na planetě umí tak hbitě vyhledávat informace na síti jako Audrey Tang. Když ji člověk pozoruje s vědomím, že dříve byla hackerka, je ihned jasné, že kybernetická bezpečnost je zásadní výzva moderního státu.

Mluví se o vás jako o jedné z hlavních architektek úspěšné odpovědi Tchaj-wanu na koronavirovou pandemii. Jaká byla vaše role?

Naše teze byla taková, že když budou tři čtvrtiny populace nosit roušku, udržíme reprodukční číslo pod hodnotou jedna, což znamená, že se virus nebude šířit. Takže od počátku byly roušky naším hlavním bodem a můj úkol byl k tomu přispět. Měla jsem strategii 3F – fast (rychle), fair (férově) a fun (zábavně). První část spočívala v tom, že když kdokoli z jakéhokoli důvodu nechtěl roušku nosit, museli jsme se ho snažit přesvědčit, aby to udělal. Zřídili jsme například bezplatnou linku 1922, a když na ni zavolal devítiletý chlapec a řekl – což se skutečně stalo: „Jsem kluk a nechci jít do školy, protože mě tam nutí mít růžovou roušku,“ hned druhý den měli zástupci zdravotnického rezortu včetně ministra zdravotnictví na tiskovce růžové roušky a ten kluk se stal nejvíc trendy spolužákem ve škole. To byla ta rychlá a férová část.

A ta zábavná?

Kdykoli se objeví nějaký hashtag, který by mohl odradit od nošení roušky a jiných preventivních opatření, musíme ho s humorem něčím zajímavým přebít. Například když se objevilo povinné udržování odstupu lidí, použili jsme k popularizaci psa ministra zdravotnictví.

V čem přesně to spočívalo?

Ministr má takovou tu zrzavou lišku, je to japonská rasa šiba-inu, populární domácí mazlíček a ještě oblíbenější internetový mem. Použili jsme proto fotku ministrova psa a dodali k tomu text jako třeba: „Když jste venku, zůstaňte dva psy od sebe.“ Nebo: „Uvnitř zůstaňte tři psy od sebe.“

Fungovalo to?

Fungovalo. Lidé roušky přijali. Nákaza se dotkla jen několika set lidí na Tchaj-wanu (ke konci minulého týdne to bylo 503 od počátku pandemie – pozn. red.). Naše nejvíc trendy hashtagy měly sdílení v řádech milionů. To už má reálný dopad na chování zejména mladších lidí.

Kolektivní kontrola

Tchaj-wan letos na jaře upoutal internetovou komunitu elektronickou mapou roušek. O co přesně šlo?

Tchajwanský kodér Howard Wu v únoru na podkladu Google map udělal aplikaci, která shromažďovala informace o dostupnosti roušek v zemi na základě informací od uživatelů v terénu. Nabídl tuhle mapu zdarma všem a okamžitě se stala hitem, protože na rozdíl od sociálních sítí se v ní dobře hledala nasdílená data. Google si ale za to účtoval poplatek, takže Wu záhy dlužil firmě dvacet tisíc amerických dolarů, protože Tchajwanci na té mapě vyloženě viseli. I já jsem ji ostatně použila, takže jsem Howardovi zvýšila sekyru.

Zaplatila ten dluh vláda?

Ne, ale přesvědčila jsem Google, aby to označil za projekt v rámci sociální odpovědnosti firmy a poplatek zrušil. Já sama jsem pak napsala webovou stránku Mask.pdis, která je dnes hlavní vládní stránkou o tom, kde najít roušku na Tchaj-wanu. Spojuje sto čtyřicet aplikací o rouškách, přičemž nejpoužívanější je hned ta první, která ukazuje jejich dostupnost v místě, kde se právě nacházíte, v jakém obchodě a kolik jich mají – ty svítí zeleně – a kde už mají vyprodáno, ty jsou červené. Samozřejmě si můžete nastavit navigaci k nejbližšímu kiosku, stejně jako lidé s problémy se zrakem si mohou zapnout zvukovou asistenci. Je to velmi praktické, vláda i lidé mají v zásadě v reálném čase informace, jak jsme na tom s rouškami. Data se na mapě aktualizují každých třicet vteřin.

Jak dlouho vám trvalo tuhle webovou stránku napsat? Jednu noc?

Jedno ráno. V noci nepracuji. Musím pravidelně 8,5–9 hodin denně spát, abych si uložila vlastní data.

Zpočátku měl i Tchaj-wan nedostatek roušek. Jak jste zabránili hromadnému vykupování zásob a falšování údajů o jejich dostupnosti na mapě?

Roušku bylo možné si objednat a koupit jen za pomoci karty zdravotního pojištěnce, kterou má každý Tchajwanec. Zpočátku jsme omezili počet kusů, které jste si mohla na jednu kartu koupit, a samozřejmě jsme regulovali cenu. Aniž by lidé museli důvěřovat vládním údajům, stačilo, aby přejeli v lékárně průkazkou přes čtečku a mohli vidět, jak se odečetlo dané množství roušek. Byla to kolektivně kontrolovaná čísla.

Tchajwanců je třiadvacet milionů, to představuje obrovské množství zdravotnického materiálu. Jak jste si zajistili jeho výrobu?

Tchaj-wan kdysi produkoval hodně roušek, takže jsme měli know-how. Museli jsme jen smontovat speciální stroje na jejich výrobu a sehnat lidi, kteří je budou obsluhovat. Začali jsme v lednu, tehdy jsme byli na dvou milionech roušek denně a v dubnu jsme už dosáhli dvaceti milionů denně. Dnes má devadesát pět procent obyvatel přístup ke státem distribuovaným rouškám, přičemž momentální příděl je devět roušek na dospělého člověka na dva týdny, deset na dítě.

Kdo na Tchaj-wanu řídí odpověď na koronavirovou pandemii? V Česku se občas ukázalo jako problém, že něco tvrdili odborníci, něco jiného politici.

Myslím, že naše situace byla mnohem jednodušší. Když chtěl totiž náš hlavní epidemiolog, autor vysokoškolských učebnic o epidemiích a virolog, přesvědčit viceprezidenta, klíčového člověka exekutivy v boji proti pandemii, stačilo mu, aby se podíval do zrcadla. Donedávna viceprezident Čchen Ťien-žen je totiž náš hlavní epidemiolog. Jednotliví ministři v podstatě implementují jeho vědecká doporučení.

Nebyla jsem hackerka, která by nabourávala kybernetickou bezpečnost země. Jsem programátorka a byla jsem to, čemu se říká občanský hacker.

Nikdo jeho rozhodnutí nerozporuje?

Vůbec. Čchen byl zodpovědný za oblast veřejného zdraví, když se v roce 2003 objevil SARS 1.0 na Tchaj-wanu. Už tehdy se nosily roušky, už tehdy se omezovaly lety do země. Čchen říká, že SARS 2.0, tedy covid-19, je novotvar a moc o něm nevíme. Jsme tudíž všichni pokorní a učíme se. Myslím, že i to je v tom politickém slovníku důležité – že nikdo, ani Čchen Ťien-žen, se netváří jako všeználek.

Pro vámi zmíněné aplikace a interaktivní stránky musíte mít důvěru lidí, kteří vám svěří data. Museli jste veřejnost hodně přesvědčovat, aby to udělala?

Nemuseli, protože nesbíráme nic, co bychom tak jako tak nesbírali. Kdybychom vyžadovali nové údaje – nad rámec data narození, bydliště, čísla mobilu, čísla zdravotního pojištění –, lidé by se měli na pozoru a já bych byla mezi prvními. My jsme ale jen změnili účel už sebraných dat k řešení krize. Moje aplikace o dostupnosti roušek používá databázi karet pojištěnců, kterou disponovala tchajwanská všeobecná zdravotní pojišťovna ještě před pandemií. Držíme se principu, že vláda má důvěřovat občanům, nikoli že občané mají důvěřovat vládě.

Jak se tohle heslo projevuje v praxi?

Tak že viceprezident Chen nevolal po zavření tančíren a intimních klubů kvůli covidu, ale vyzval lidi, aby sami kreativně přemýšleli o dodržování odstupu mezi sebou. Lidé pak přišli se štíty před obličeji a s tím, že nechali v těchto podnicích na sebe kontakt, třeba pod přezdívkou, kvůli možnému trasování v případě nákazy.

Levně, rychle a všude

Tchaj-wan patří mezi celosvětové lídry v míře připojení lidí k internetu. Jak jste k tomu došli?

Myslím, že to souvisí s naší ostrovní mentalitou. Lidé můžou vnímat internet jako jediné propojení s okolním světem. V každém případě první generace Tchajwanců, kteří vyrostli v demokracii v devadesátých letech, vyrůstala ruku v ruce s rozvojem webu. Řada lidí považuje dnes připojení k wi-fi za lidské právo a já patřím mezi ně. Naše prezidentka v kampani před čtyřmi roky řekla, že prosadí vysokorychlostní internet jako ústavou garantovanou službu, a směřuje k tomu. Kdekoli na Tchaj-wanu, i na úbočích čtyřtisícových hor, je dostupný velice dobrý internet, a pokud to tak není, je to moje chyba, protože to mám na starosti. Z obchodního hlediska to nedává vždycky smysl, ale je to způsob, jak srovnat šance lidí i v těch nejodlehlejších oblastech na stejné vzdělání a stejnou zdravotní péči. Roušková aplikace by ostatně nefungovala, kdyby lidé neměli dobré a levné připojení k internetu, což je definováno rychlostí deset megabajtů za vteřinu za méně než patnáct eur na měsíc. A samozřejmě data k tomu.

Ve své předchozí kariéře jste byla hackerka. Je to přesná formulace?

Ano. Ale nebyla jsem hackerka, která by nabourávala kybernetickou bezpečnost země nebo se snažila ovlivnit volby. Myslím, že bych dokázala prolomit nějaký chráněný systém, ale neusilovala jsem o to. Jsem programátorka a byla jsem to, čemu se říká občanský hacker. Pohybovala jsem se v IT komunitě, která se snaží zlepšovat funkčnost státu psaním alternativních programů k těm vládním.

Existuje pro to speciální webové prostředí Gov Zero, nulová vláda. Zde se dostanete na cosi jako kybernetické tržiště s daty, kódy, myšlenkami, open source technologiemi a můžete tam vložit program, o němž si myslíte, že něco zlepší a který nabídnete všem. Howard Wu právě sem umístil svoji googlovskou mapu roušek.

Co jste v tomhle prostředí dělala vy?

Byla jsem jednou z těch, kdo stojí za projektem vTaiwan. Je to webová platforma, kterou jsem pomáhala napsat a která propojuje občanskou společnost na Tchaj-wanu s IT komunitou a s vládou. V zásadě je to on-line místo, kde lidé mohou vstoupit do politického procesu a ovlivnit ho. Teď například vTaiwan usiluje o otevření tchajwanského parlamentu tak, aby nejen všechny dokumenty byly přístupné veřejnosti, ale aby lidé mohli ze svých telefonů nebo počítačů přímo zasáhnout do připravovaných zákonů. Je to v zásadě i způsob, jak zachytit lidi, kterým je čtrnáct patnáct, už se suverénně pohybují ve světě internetu, ale ještě nemají občanská práva. Takhle jim umožníme podílet se na veřejném dění a pochopit, jak funguje parlamentní demokracie. Já to podporuju, můj přístup je radikální transparentnost politiky včetně jejího otevření nastupujícím generacím.

Jak s těmito možnostmi pracujete ve vládě? Už se uživatelům na internetu podařilo přímo změnit nějakou normu?

Celou řadu. Používáme pro to konkrétně internetovou platformu Pol.is, která byla vyvinutá v americkém Seattlu. Je to v zásadě další sociální síť, která však nevede ke štěpení názorů, ale podporuje hledání bodu největší shody. Neumožňuje uživateli komentovat příspěvky ostatních, ale jen je posouvat na škále přijatelnosti vyjádřením souhlasu, nebo naopak nesouhlasu. Algoritmus Pol.is pak neukazuje dominantně krajní konce názorového spektra, ale naopak bod konsenzu. Pokud jde o konkrétní příklady, kdy jsme Pol.is použili… Máte v České republice taxislužbu Uber?

Ano.

Dobře. Tak tedy v roce 2015 jsme se obrátili na veřejnost, v zásadě na kohokoli s e-mailovou adresou, aby lidé sdíleli svoje pocity a postřehy o Uberu během několika týdnů. Poté jsme to projeli Pol.is a sestavili škálu myšlenek, které nejvíc rezonovaly mezi lidmi. Jejich autory jsme pak pozvali v rámci projektu vTaiwan k on-line konverzaci se zástupci státní správy, aby s těmi výstupy nějak naložili. Lidé se shodovali v potřebě registrace řidičů Uberu, ve zlepšení přístupu k zákazníkům a v možnosti pro ostatní taxislužby používat sdílené aplikace, aby měli všichni stejné podmínky. Vznikla z toho víceúčelová regulace. Uber pohrozil, že kvůli tomu odejde z Tchaj-wanu, což se pak skutečně stalo. Po pár měsících se však zase vrátil a dnes je registrovaný jako legální taxislužba.

Neprotestují tchajwanští poslanci proti tomu, že se jim takhle veřejnost nabourává do práce? A jak zajišťujete, že se přes Pol.is se nepovede konverzace třeba o zrušení parlamentu?

My mapujeme jen pocity lidí a hledáme společně sdílené hodnoty. Vzít prvních pět, deset výsledků, nebo žádný, a sepsat na základě toho nějaký předpis či zákon, to samozřejmě zůstává prací poslanců. Platformy jako Pol.is jsou vlastně „jen“ strukturovaná veřejná slyšení, kterých se můžou zúčastnit stovky tisíc lidí, zatímco tradiční veřejné slyšení má dosah možná ke stovce lidí. Teď například vláda pracuje na nové politice zpřístupnění oceánu okolo Tchaj-wanu, jak fyzicky, tak co se týče informací o něm. Opět jsme to dali jako konverzaci na Pol.is a lidé sdílejí bezpočet postřehů k vodě a oceánu. Teď, kdy spolu mluvíme, vidím, že jsou k té debatě připojeny řádově tisíce lidí a jako sporná se zatím překvapivě jeví otázka, jestli máme omezovat i amatérský rybolov, ne jen profesionální. Takovéhle výstupy pomáhají navigovat politiku, ale neřídí ji. Pol.is se používá v USA, Kanadě, Dánsku, Singapuru, dokonce i de facto americká ambasáda v Tchaj-peji použila Pol.is ke zjištění názoru na novou americko-tchajwanskou dohodu.

Neaplikovatelné

V Evropě jsou teď velkým tématem sítě 5G a čínský vliv. Považujete čínské technologie za hrozbu pro Tchaj-wan?

U nás to bylo velké téma před šesti roky, kdy v ulicích demonstrovalo půl milionu lidí v rámci slunečnicové revoluce. Tehdy se řešilo, jestli sítě 4G mají obsahovat komponenty z Čínské lidové republiky. Konsenzus na ulici zněl, že nemají. Došli jsme k tomu, že by to byl mimo jiné velmi drahý špás, protože bychom museli dělat bezpečnostní analýzu systému při každé aktualizaci. Naše 4G tudíž neobsahovaly žádné čínské součástky, a když jsme přešli na sítě 5G – můj telefon už běží na 5G –, tuto strategii jsme převzali. Nemáme jediný čínský výrobek v celé naší komunikační infrastruktuře. Jsme svým způsobem šťastní lidé.

Byla jste vy sama součástí slunečnicového hnutí?

Ano, byla jsem jednou z těch, kdo obsadili parlament v roce 2014. K lidem, kteří seděli uvnitř obestoupení policií, jsem tehdy propašovala širokopásmový kabel, abychom mohli venku sledovat, co se děje uvnitř. Přímo uvnitř parlamentu jsem pak byla jen chvíli, stačilo mi připojit se venku k síti. Hlavním tématem protestu byla nová obchodní dohoda mezi Tchaj-wanem a Čínou, kterou jsme považovali za netransparentní a nebezpečnou pro naše svobody. Obsazení sněmu trvalo dvaadvacet dní a skončilo naším vítězstvím. Dohoda nebyla nikdy ratifikována a parlament souhlasil se všemi našimi požadavky, přičemž tím hlavním bylo vrátit k životu přímou demokracii. Ta byla sice od počátku součástí tchajwanské ústavy, žádný lídr ji ale do té doby neaplikoval. Ustavení přístupu k internetu coby lidské právo a projekty jako vTaiwan a Gov Zero se v zásadě zrodily tehdy, jako přímý důsledek úspěchu našeho hnutí.

Jste první transgender ministryně na Tchaj-wanu. Vyvolala vaše nominace do funkce nějaké protesty?

Ne, vůbec.

Čím si to vysvětlujete?

Na Tchaj-wanu se vidíme jako jedna z nejotevřenějších společností, je to součástí naší identity. Jako první asijská země jsme schválili homosexuální manželství, jsme přívětiví vůči LGBT komunitě. Letošní tchajpejská Gay Pride je jediná masová akce v ulicích, která byla kvůli pandemii povolená, byť samozřejmě s rouškami. Lidé se odmítli tohoto festivalu vzdát. Jsme multikulturní historicky, jen úředních jazyků máme přes dvacet. Také jsou tu pořád zemětřesení, jsme uvázlí mezi euroasijskou a filipínskou oceánskou deskou a ty do sebe neustále narážejí. Naše Nefritová hora kvůli tomu povyroste každý rok o několik centimetrů a i to nás jistě formovalo. Jsme odolnější, jak fyzicky, tak psychicky. Já však nejsem jen transgender, jsem i transpartisan – neidentifikuju se s žádnou politickou stranou ani ideologií. Do vládního životopisu jsem kolonky „pohlaví“ a „politická příslušnost“ vyškrtla a napsala tam „neaplikovatelné“.

Jste ale jako členka vlády pro veřejnost srozumitelná?

Pro mladé lidi, kteří jsou zvyklí z on-line prostředí být konfrontováni nejrůznějším spektrem názorů a podob života, jsem zárukou nestrannosti. Jsem součástí jejich pohledu na svět. Reprezentuji je. V mojí mysli není nikdo, kdo by mi byl cizí. Od každého se můžu něco naučit. X