small polywogs from the lake

Už od rána takový pařák! No co, je léto, tak to praží. Zkusím studenou sprchu, pak snídani, paráda. Bydlím sama, a tak si můžu dovolit chodit po bytě skoro nahá, ale i tak, prostě vedro. Stojím u otevřeného okna a dívám se do dvora, kde na mohutném kamenném podstavci stojí malé bronzové Prase na procházce. Vidím to denně – děti po něm lezou, občas si u něj dají vpodvečer puberťáci rande. Dnes je něco jinak. No néé, děti uvázaly tomu praseti roušku!

Přemýšlím, kam bych šla na procházku – raději ale v tom vedru ne. Co kdybych se jela vykoupat? Vím kam, není to daleko.

Reklama
Reklama

Zvoní telefon. Dcera volá. Je praktická lékařka. „Lojzo, prosím tě, nepohlídala bys Kačenku? Musím do služby. Záskok. Představ si, že doktorka Magdová byla na koupališti a zlámala si obě ruce v zápěstí! Volala mi to z ordinace její sestřička, a znáš ji, komentovala to slovy: ,Naše paní doktorka si teď neutře sama ani…‘ však víš.

Tak co říkáš, šlo by to?  Mohly byste jít, holky, třeba k vodě. Klidně si můžeš i zaplavat, víš, že Káča do hloubky neleze. Vždycky se ráchá jen na břehu.“

„Tak jo, to víš že jo!“ Hned mám co dělat.

A tak jsme vyrazily k jezeru. No, jezero – je to vlastně obrovská jáma, co tady zívá po těžbě písku pro pražské metro. Písek je čistý, voda taky – „zlatý prut země české“, chtělo by se říct.

Vnučce Kačence je pět let. Hubeňoučká, velké moudré oči, vlasy jako len. Budu muset pro ni najít nějaký stín. U vody lidí jako šišek.  Našla jsem u břehu malý plácek na deku pro Kačku. Mělká, teplá voda. Kačka bosýma nožkama rozkošnicky cáká na všechny strany. Prima!  Skočím do vody, ale po pár tempech se pro jistotu ohlédnu, co Kačka – a něco se mi nezdá. Kačenka stojí nehybně ve vodě, na okolních dekách se všichni jako na povel posadili. Zpátky!

Ve vodě se postavím kousek od ní. Teď to vidím. Kačenka bez hnutí stojí uprostřed hustého hejna pulců a tiše je pozoruje. Když zvedne hlavu a uvidí mě, zvonivě zavolá:

„Babičko, vidíš ty spermie? A jak krásně vrtí ocáskama!“

Na okolních dekách se všichni svalili.

Snažím se působit výchovně. „Ale jdi, to jsou přece pulci!“

Kačenka se nedá. „Ne, ne! Já náhodou vím, jak vypadají spermie!“ Sehne se, nabere malou rukou pár pulců a sevře pěst. Pak natáhne ruku ke mně. Povolí sevřené prsty, na dlani jí zůstal jeden pulec. Nehýbá se.

Kačenka ho chvíli překvapeně pozoruje. Nezvedne oči, jen se zeptá: „On hyne?!“

Balím deku, pro dnešek toho bylo dost.

Mám nápad: „Víš co, Kačenko, co kdybychom si zajely na zmrzlinu?“

Tak jo. Odcházíme, ale za sebou slyším, jak někdo se smíchem volá: „Madam, vy klidně jeďte, ale Kačenku nám tady nechte!“

Z cukrárny jedeme ke mně domů. U prasete s rouškou je živo. Kluci sedí na prasátku jako na koni, holčičky mu převazují náhubek na mašli. Napadá mě, že by to asi sochaře-autora potěšilo. Vím, jak se jmenuje, na  internetu najdu jeho e-mailovou adresu. Gratulaci začnu omluvou, protože musím přiznat, že zpočátku to prase budilo rozpaky – nejen ve mně. Teď, když vidím ty děti, jak po něm lezou, si uvědomuji, že umělci vidí dál!

Odesílám e-mail. Ještě ten večer přichází odpověď. Mistra moje zdravice potěšila, má radost a srdečně mě zve na příští neděli na sochařskou výstavu do pražských Butovic.

Pojedu, život i v pandemii je hned veselejší, když je na co se těšit.

ZDENA RÝDLOVÁ

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte