53A_foto Milna Bures Jedno ze 450 v republice.(Letní kino na střeše pražského Veletržního paláce. Na programu Jízda z roku 1994)

Na Chvalčově je dnes krásně. Otvíráme ve 20 na louce pod Kozincem (značeno u obecního úřadu),“ stojí v oznámení ze začátku srpna na Facebooku. Na konci stručných instrukcí a po krátkém výšlapu čekají příchozí na svažité louce za vsí pod kopcem Kozinec rozestavěné dřevěné lavice, plátno, bar a Quentin Tarantino. Na programu Letního kina Chvalčov jsou dva filmy amerického režiséra za sedmdesát korun: nejnovější Tenkrát v Hollywoodu a jeho scenáristický debut Gauneři.

„Vždy v pátek večer přijedeme s plátnem, technikou, sudy piva a výčepem, rozbalíme stánek, vše zapojíme, zapálíme oheň za hledištěm a lidi se začnou scházet,“ popisuje Pavel Kubaník ze spolku Kulturák, který letní kino ve vesnici s šestnácti sty obyvatel v okrese Kroměříž na východě republiky provozuje. Dohromady ho dali před třemi lety komunitní svépomocí. Staré plátno bylo z kulturního domu, hlediště z palet, které navezli místní ze svých firem a dvorků, ozvučení půjčili fotbalisté, na projektor se složili ze svého – přispěla obec a místní podnikatelé. V průměru přišlo na každou projekci za tři sezony sto třicet diváků.

Reklama
Reklama

Chvalčov je jedním z mnoha sezonních kin, která v různých podobách posledních pár let vyrůstají po celém Česku. Na loukách, u rybníků, ale i na nádvoří pivovaru v Plzni nebo na zajímavých střechách, jako je ta funkcionalistická na pražském Veletržním paláci. Spolu s klasickými amfiteátry pod širým nebem, jež většinou stojí už od šedesátých let v okresních či krajských městech, tak letos v Česku promítá podle Unie filmových distributorů čtyři sta padesát letních kin. Je to o plnou stovku více než loni a nejvíce od roku 1990. V počtu vede Praha, kde je letních kin přes deset a organizátoři obydlují právě netradiční místa včetně Anežského kláštera.

Za boomem „letňáků“, které v minulosti patřily k oblíbeným prázdninovým aktivitám, stojí dvě věci. Nadšení nekinaři, kteří tak chtějí oživit místo, kde žijí. A spolu s tím dostupná technologie, jež umožňuje film lehce získat i přehrát. To udělalo z promítání snadnou formu kulturního zážitku, který navíc někdy dokáže zafinancovat další akce. I do zapadlejších míst se tak obloukem vrací zábava a s ní často pocit komunity – tedy to, co po revoluci zmizelo spolu s jednosálovými kiny, která byla přirozenými centry místní kultury.

Han Solo u Vltavy

Za kovovou branou hned vedle obřího plátna s úhlopříčkou třicet metrů zevluje partička kluků. Nakukují dovnitř oploceného areálu a chvíli to vypadá, že zvažují, jestli mají šanci plot přelézt a dostat se tak zadarmo na projekci druhého dílu Hvězdných válekImpérium vrací úder z roku 1980, která za chvíli začne v českobudějovickém letním kině Háječek. I když je zataženo, vstupenku si koupilo sto dvacet lidí. Zaplní sice jen něco přes desetinu celkové kapacity rozsáhlého amfiteátru, zato občas soumrakem probleskne světelný meč.

53B_foto Milan Bures
Být spiklenecky blíž. (Českobudějovické letní kino Háječek. Hraje se Impérium vrací úder)

Impozantní hudba Johna Williamse rozechvívá vzduch v parku v centru města kousek od nábřeží Vltavy. Jedenáctimetrový Han Solo v podání Harrisona Forda působí v otevřeném přírodním prostoru impozantněji a svým způsobem i zábavněji než v klasickém kině, které má dokonalejší zvuk i obraz. Jako by byl spiklenecky blíž, i když se dobrodružství odehrává v předaleké galaxii. Světýlka na zábradlí u vchodu dotvářejí atmosféru.

„Nečekala jsem, že se dnes návštěvnost přehoupne přes stovku. Tohle je dobré číslo,“ říká Kristýna Novotná, jedna ze čtyřčlenné party mladých lidí, kteří provoz kina vysoutěžili od letoška do roku 2022 a věnují se mu ve volném čase. „Chceme si to tu hlavně udělat hezké,“ vysvětluje pracovnice v marketingu motivaci, s níž do projektu šli. Aby přitáhli co nejvíce diváků, snaží se filmy pojímat jako události. Na Hvězdné války dorazili fanoušci ve filmových kostýmech, k filmu Woodyho Allena Půlnoc v Paříži plánují francouzský večer s jídlem a hudbou, což se jim osvědčilo již u premiéry 3Bobulí, kterou doprovodili vinaři z Moravy a cimbálovka.

Na tuhle českou komedii přišlo tisíc diváků, ale polovinu dokázala přitáhnout i hollywoodská klasika, romantická komedie Prázdniny v Římě z roku 1953. Diváky táhne také atraktivní vstupné a možná i pocit, že se podílejí na programu. Díky dotaci města za projekci zaplatí padesát korun a v anketě na sociálních sítích mohli rozhodnout o zahajovacích a zakončovacích filmech sezony. Letní kino ovšem může být v Budějovicích jen po omezený čas. Město chce areál za dva roky revitalizovat a není zatím jasné, jaké s ním má plány. Pokud kino za dva roky skončí, skončí i zhruba sedmdesátiletá tradice kulturního prostoru. Budějovický amfiteátr je jedním z letních kin, která v Československu vyrostla v padesátých a šedesátých letech.

I do zapadlejších míst se vrací zábava a s ní často pocit komunity.

Tweetni to

Jejich výstavba spadala do druhé fáze kinofikace: Československý státní film po druhé světové válce rozšiřoval a zdokonaloval síť kin, která vybavoval lepší technikou i komfortem. Důvodem byla snaha zvednout návštěvnost a nabídnout atraktivní alternativu k televizi díky velkým plátnům a širokoúhlým formátům. Ve hře byly ekonomické výsledky – nasadit v létě hollywoodskou Kleopatru znamenalo návštěvnost až sedm tisíc diváků – i ideologická propaganda. Letní kina, která se dala propojit s dalšími aktivitami, byla ideálním místem třeba pro Filmové festivaly pracujících (FFP), předlistopadové putovní přehlídky určené pro masové publikum.

Například v letním kině ve Slaném se v roce 1989 uskutečnil celostátní závěr čtyřicátého FFP, na který přijeli Zdeněk Troška, Radek Brzobohatý nebo Iva Janžurová. Večer zakončil ohňostroj a promítání filmu Slunce, seno a pár facek. Zároveň se v místním Grandhotelu konal filmový ples. Letní kina byla takový fenomén, že si z nich utahovali i Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak v soapoperové komedii Trhák z roku 1980 se slavnou písní Nech brouka žít v podání Juraje Kukury. V absurdním finále snímku se v letním kině koná premiéra „velkolepého, ale přitom ryze českého filmu“ a zpracované publikum považuje déšť, vítr a roztržené plátno za součást celkové koncepce „šikovných Čechů“.

Kino pod deštníky

Letní kina ve Slaném, Litoměřicích nebo Trutnově tak mohou sdílet podobný předlistopadový příběh, ale ten současný se liší. Kino ve Slaném provozuje město a přes léto nahrazuje provoz běžného kamenného kina. „Kdyby přišlo pět lidí a chtěli film pod deštníky vidět, tak jim ho pustíme,“ říká Ivo Horňák, ředitel Kulturních zařízení města Slaného. V přírodním amfiteátru se kino střídá s koncerty nebo festivalem jídla. Letošní sezona je ale atypická, většina koncertů byla zrušena kvůli covid-19.

Naproti tomu letní kino v Litoměřicích má posledních šestnáct let na starosti místní spolek Kinoklub Ostrov sdružující litoměřické patrioty. „Je to vlastně propojení několika rodin. Můj muž promítá, já vybírám vstupné,“ říká Hana Galiová. Na programu jsou převážně aktuální distribuční tituly. Jako raritu spolek udržuje v běhu starou promítačku na 35mm film. Občas tak promítají i filmy z klasického pásu jako Cestu pustým lesem nebo loni Samotáře.

53C_foto Petr Marek
Z rarity tahák – Limonádový Joe z filmového pásu. (Letní kino v Trutnově).

Z rarity udělali přímo hlavní tahák v Trutnově. Tamní letní kino se loni rozběhlo po devítileté pauze. „Podědili jsme staré promítačky v relativně dobrém stavu, nechali jsme je opravit. Zdigitalizovat kino bylo mimo naše možnosti,“ vysvětluje Roman Dorňák, který provozuje se svojí ženou nejen letní kino, ale i celý kulturní areál Bojiště, kde se pořádají hudební festivaly a divadelní představení, nebo je v něm možné kempovat. Do Trutnova se přistěhoval z Brna, několik let provozoval hudební klub, pak dostal do pronájmu od města na deset let Bojiště. Loňský program poskládali z československých filmů zapůjčených z Národního filmového archivu. Letos se dohodli s Národním kinematografickým muzeem v Brně a osmdesát procent programu jsou starší zahraniční hity sedmdesátých a osmdesátých let jako Vetřelec,Vlasy nebo Dobyvatelé ztracené archy, které je vzhledem k zapůjčení nutné promítat nekomerčně. Sezonu zakončí v září hudební Flashdance z roku 1983.

Platí starosta

V Trutnově se tak letos vstupné nevybírá, ale jinak jsou letní kina s velkou diváckou kapacitou zajímavá i pro distributory. Přes prázdniny se tak zvětší možnost hrát filmy zhruba o osmdesát lokací a díky divácké oblibě představují atraktivní odbytiště pro aktuální premiéry. I díky letním kinům se například komedie Ženy v běhu loni přehoupla vysoko přes milionovou návštěvnost. Navíc se v nich mohou uplatnit také starší tituly, i když za snížené vstupné. „Film v době, kdy už dávno není v kinech a je i na nosičích, najednou ještě nasbírá diváky v kinech,“ popisuje možnosti Lukáš Vedral ze společnosti Bontonfilm.

Letošní letní sezonu nicméně zkomplikovala pandemie – provozovatelům kin i distributorům, kteří váhají, co a kdy uvolnit. Řadu premiér odložili, nejsou vyložené hity, z nichž by kina mohla snadno žít. Ceny půjčovného jdou navíc podle Pavla Kubaníka z Chvalčova nahoru, aby se distributorům vrátily náklady alespoň skrze letní kina – neuniklo jim prý, že „nových letních kin je fůra“. Každopádně však stále platí, že distributoři při nacenění půjčovného rozlišují mezi klasickým letním kinem s tisícovou kapacitou a loukou za vesnicí, kde se ani nevybírá vstupné. Jako ve středočeském Jenštejně, kde starosta platí projekce a obec zajistí i výjimku z nočního klidu. Lidé si přinesou židle a deky a místní sportovní klub na vedlejším hřišti nabízí občerstvení.

Také Chvalčov je „kino na louce“, ale tady už ho posunuli dál a jako „vlajková loď“ se stalo součástí kulturního života, který zčásti pomáhá i dotovat. A nejen v létě. I díky dobré návštěvnosti filmů je možné pozvat třeba spisovatele na autorské čtení nebo zaplatit folklorní kapelu, aby zahrála k happeningu spojenému s připomínkou místního obrozence Františka Sušila. Chvalčovští organizátoři přišli také s nápadem Kultura za pade, kdy lidé mohou přispívat padesát korun měsíčně a díky místnímu mikrofinancování oživit to, co vnímali jako „kulturně mrtvé místo“.  „Vytvořila se tak síť lidí se stejným zájmem a naladěním. Navíc se přidali také ti, kteří tu nebydlí,“ dodává Kubaník. Stejnou zkušenost má i Roman Dorňák z Trutnova: „Lidi stačí pro něco strhnout. Výhoda maloměsta je v tom, že s pár lidmi je člověk schopen věci změnit.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jindřiška Bláhová

redaktorka, kultura

blahova

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte