twitter2

Americký prezident Harry S. Truman měl v roce 1948 prohrát. Do úřadu se dostal v roce 1945 náhodou, když Franklin D. Roosevelt zemřel a on se coby viceprezident ujal funkce. Válka sice úspěšně skončila, ale na domácím poli se mu příliš nedařilo. Nepřátelský Kongres bránil většině jeho projektů, na mnohé působil nejistě a nevýrazně. Konec jeho kariéry se zdál být zpečetěn, když podpořil několik kroků zrovnoprávňujících černochy. To se ještě víc vyhrotilo, když ukončil segregaci uvnitř americké armády. Zástupci jižanských států mu na sjezdu demokratů vyjádřili nedůvěru, protože nechtěli, aby se stará dobrá anglosaská krev mísila s černošskou. Dokonce postavili vlastního kandidáta.

I_obalka_R30
Autor: Ilustrace – Pavel Reisenauer

Reklama
Reklama

Truman necouvl, odmítl se řídit průzkumy veřejného mínění a prohlásil, že „by rád věděl, jak daleko by se dostal Mojžíš, kdyby si udělal průzkumy názorů v Egyptě“. Dál dělal svou politiku a vedl kampaň – vlakem objížděl celé Státy. Novináři byli tak soustředění na jeho konkurenta Thomase D. Deweye, že si nevšimli, jak obrovské davy na akce prezidenta chodí. A ještě menší pozornost všichni věnovali černošským voličům, kteří jej nakonec ve velkém podpořili, a on vyhrál. Dokonce i ve většině jižanských států.

Truman své politice věřil, trval na ní a dokázal společnost přesvědčit. Je to ale ještě možné? Dnes se více než kdy v historii dělá politika podle veřejných nálad, politici sledují svůj tábor a mají minimální ambici oslovovat ty „druhé“. Tím se ještě víc prohlubuje polarizace společnosti.

Je to i případ Česka, vláda se tu kromě „matky země a otce slunce“ řídí jen tím, co se zrovna vyhodnotí jako populární. Po skonu kartářky Jolandy tak zřejmě jen málokdo tuší, jakým směrem se země vydává. Může se to zdát jako drobnost, ale zbavujeme se možnosti připravit se na dlouhodobější výzvy.

Není to jen problém politiků. I média stále častěji opouštějí zaběhaná pravidla, která je měla držet v jisté neutralitě a umožnit číst liberálnější tisk i konzervativnějším čtenářům a naopak. Média se stejně jako politici ocitají prostřednictvím sociálních sítí pod permanentní „kontrolou“ čtenářů, kteří chtějí víc a víc otisk vlastního pohledu na svět. A když se redakce odlišuje, strhne se řev. Některá média dokonce vybírají novináře podle toho, jak početné mají followery na sociálních sítích. A nyní je podle stejného klíče – když se autor znelíbí na sítích – i propouštějí.

Velmi snadno se tak může stát, že podle rámusu na Facebooku či Twitteru se tu budou dělat noviny a přijímat politická rozhodnutí. Přitom neplatí, že dominantní hlas na sítích reprezentuje i dominantní hlas ve společnosti.

Hackerský útok z minulého týdne, kdy byly napadeny twitterové účty známých osobností, jako jsou Barack Obama či Jeff Bezos, ukazuje, v jak křehkém světě jsme se ocitli. Řada expertů událost komentovala s tím, že útočníci naštěstí chtěli lidi „jen“ okrást, ale co kdyby měli politické cíle?

Je na čase držet si sítě od sebe co nejdál. A politici by se měli vrátit k politice, tedy mít nějakou vizi a o ní veřejnost přesvědčit. Ne pouze naopak. Odstup od veřejného mínění patří i k seriózním médiím. Cílem má být hledání pravdy, nikoli uspokojení čtenářské skupiny.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Erik Tabery

šéfredaktor

erik_novy
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 2091

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte