Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Dopis z…

Dopis z New Orleansu

Je to náš boj

Ocitnout se jako cizinka v New Orleansu v době, kdy se Amerikou šířily protesty na podporu Black Lives Matter, se ukázalo jako výzva. „Černošství není stejnorodé. I když máme všichni tmavou barvu kůže, naše příběhy, identita a sociální postavení je velmi odlišné člověk od člověka,“ přečetla jsem si nedávno v blogu Alanah Nichole, černošské umělkyně z Baltimoru výzvu, abychom nezobecňovali. V jiném blogu zase vidím údaj z roku 2014, který uvádí, že až 75 procent bílých Američanů nemá za život ani jednoho černošského přítele. Přivádí mě to k sebereflexi.

Když jsem byla na střední škole, poprvé jsem se pořádně začetla do historie života Romů v bývalém Československu. Společně se spolužačkou jsme napsali SOČ, Středoškolskou odbornou činnost, a se strýčkem jsme natočili portrét Štefana, zhruba stejně starého kluka, jako jsem byla já, který studoval na hotelové škole poblíž. Byl to první Rom, kterého jsem v životě potkala a mluvila s ním z očí do očí.

Když jsem byla o několik let později na vysoké škole a chtěla na léto vyjet jako au pair do Velké Británie, nabídla mi agentura zdráhavě rodinu se dvěma dětmi se slovy: „Ale jsou to černoši, jestli vám to nevadí.“ Prosím? A tak jsem se někdy v roce 2003 dva měsíce starala o dvě černošské děti a poprvé v životě zažila, jaké to je, rozčesávat každé ráno jejich husté kadeře. Rodina Osei-Bonsu pocházela z Ghany, manželé pracovali na dobrých pozicích ve farmaceutickém průmyslu, a i když se do Evropy přestěhovali až v dospělém věku,…

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.

Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].