Už od ledna máme doma v knihovně založenou malou dětskou knihu. Objednala jsem si ji pro děti k Vánocům a zaradovala se, když mi ji maminka do Ameriky osobně přivezla. Děti tedy, upřímně řečeno, nad sbírkou her z doby, kdy nebyly mobily, jak zní podtitul knížky Retrohraní, o které je řeč, moc nejásaly. Na rozdíl ode mě. Každá stránka je vlastně návratem do dětství na přelomu osmdesátých a devadesátých let (anebo i hlouběji do let sedmdesátých).
Je tam vše – skákání gumy, přebírání provázku, skákání panáka, školka se švihadlem i s balonem. Už už jsem litovala toho, že si někdo dal takovou práci s popsáním a vysvětlením her, když to dnešním dětem již vůbec nic neříká. Ale pak to přišlo. Uzavření škol na dobu neurčitou. První víkend osamělého pobytu doma. Napečeno, uvařeno, zahrány všechny deskové hry a vymalovány dvoje omalovánky. Prvních pár dní bez kamarádů, bez dětského hřiště. Pro mou druhačku to byl očistec. Asi nějak tak si představuju abstinenční příznaky u alkoholiků nebo jinak závislých lidí. Otázky jako: kdy někam pojedeme?, můžeme jet do parku?, proč nemůžu vidět Adalinu, Gracie, Artuna, popřípadě tisíc dalších spolužáků?, proč nejsou tanečky?, a to jako nepojedeme ani v úterý na klavír? Dosaďte si podle sebe a svých dětí…
Děti i rodiče se ocitli v pasti. Zamířila jsem tedy ke knihovně a dala hrám z minulého století druhou šanci. A ejhle! Po dvou dnech nudy (slovy mé starší dcery) mělo toto „archaické“ čtení stejný účinek jako pár kapek živé vody.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
