Varování Karla Čapka

V meziválečném Československu bylo Karla Čapka všude plno. Téměř nešlo se mu vyhnout, protože vycházely jeho úspěšné knihy, hrály se jeho divadelní hry, podle jeho námětů se točily filmy, stal se průvodcem myšlenkovým světem prezidenta Tomáše G. Masaryka, přispíval do novin. Navíc často chodil do společnosti, kaváren. U Slavie ho bylo možné v mladých letech potkat s bratrem. „Bratří Čapkové tam chodívali, i když sněžilo. Mívali stejné tvrdé klobouky, kolem krku stejnou nápadnou barevnou šálu, žluté rukavice a bambusovou hůl. Byli nápadní, ale to patrně právě chtěli,“ vzpomínal později Jaroslav Seifert v knize Všecky krásy světa.

Když si procházíte vzpomínkovou literaturu téměř kohokoli z té doby, dříve či později zmíní, kde se s Karlem Čapkem setkal či ideově střetl. Je ústřední kulturní postavou první Československé republiky a jeho tragický konec pak jakýmsi jejím mementem. Připomínkou, jak snadno se mohou v této zemi věci otočit a jak mělce pod povrchem zdánlivě všeobecné tolerance a svobodomyslnosti se tu v řadě duší převaluje nenávist. Čapkova smrt, jakkoli varovná a symbolická, by ale neměla přehlušit jeho život. Ve čtvrtek uplyne sto třicet let ode dne, kdy jeho pouť započala.

O duši národa

Život Karla Čapka se dá uchopit z řady možných pohledů – spisovatel, zahradník, divadelník, fotograf, cestovatel. Pro tento text jsme si vybrali jeho společenské a politické angažmá. Ačkoli se stále častěji připomíná jeho aktivní zapojení se do boje za demokracii, mnohdy je pořád vyobrazován jako v lepším případě jednorozměrný služebník T. G. Masaryka (připravil s ním knihu Hovory s TGM), nebo jako odevzdaná oběť štvavých pomnichovských časů. Přes svou křehkou konstituci byl však Čapek bojovník, svým způsobem intelektuální rváč.

Jeho blízký přítel Ferdinand Peroutka by zřejmě s tímto termínem nesouhlasil, protože po spisovatelově smrti v prvním čísle Přítomnosti roku 1939 napsal: „Čapek už svým založením nebyl povaha buřičská, nýbrž pozitivní: vždy chtěl státi blízko těm, kteří budují, a pomáhati jim.“ Jenže jsou chvíle, kdy chuť pomáhat či něco vytvářet vyžaduje srdce bojovníka, protože budí pohoršení a spouští v lidech vztek.

Čapkova chuť promlouvat do veřejné debaty je patrná už z jeho textů před první světovou válkou. V pouhých třiadvaceti letech, tedy v roce 1913, publikoval ve Volných směrech například esej Otázka národního umění, jenž jasně ohlašoval, že generace tohoto mladíka nechce sedět v koutě.

Nejdříve kritizoval, že zas a znovu je kladen „nejvyšší důraz na národní a řekl bych domotvornou ideu veškeré naší duchové práce“. Propagátoři tohoto pohledu, psal Čapek, jsou přesvědčeni, že umění má udržovat „náš národní svéráz a čistotu naší nacionální povahy, že má nás odlišit jako původní rasu v nivelizujícím pohybu světové kultury“. Umění má chránit, „abychom nebyli asimilováni cizími vlivy“. Proto volají po návratu ke kořenům, zejména pak k životu na vsi. Tam se údajně uchovalo pravé češství.

Jenže podle Čapka se tam uchoval spíše panský pohled na kulturu. A navíc si „český národ sotva představuje sebe sama v národním kroji uprostřed zpěvní idyly venkovské“. Mladý spisovatel viděl českou kulturu a společnost někde jinde. Duše národa nespočívá v minulosti, ale „prožívá přítomnost, která každým okamžikem nalézá před sebou nové poznání světa a nové možnosti; proč ještě nepřemýšlíme o této obnovující se a pokračující duši národa, jež spěje do budoucnosti, proč ji nenazýváme pravou národní duší? Je to duše národního dění; jí náležejí vše naše pokroky, rostoucí bohatství půdy, průmysl, věda, množství, účastenství na všech pokrocích Evropy, láska k novým myšlenkám a nové umění; to jest žijící a rostoucí národ, jenž není ani národem historickým, ani národním rájem lidovým, národ tvořící, jdoucí k novému a budoucímu, postupující v jedné řadě se všemi silami, jež vznikají ve světě; národ nalézající svou nejvyšší svobodu v tom, nejíti pozadu za pohybujícím se lidstvem, nýbrž spolu s ním a v první řadě.“

Tento velmi moderní pohled na kulturu a společnost nemohl definovat v příhodnější čas. Zanedlouho vypukne první světová válka a z jejích hrůz mimo jiné vyroste samostatné Československo. Stát, jemuž stane v čele prezident, který jinými slovy volal po tom samém jako Čapek už v osmdesátých letech 19. století. I on chtěl, aby se Češi nezapouzdřili do vlastenčení, neohlíželi se do minulosti a snažili se držet krok se světem. A byl za to mnohými vlastenci vykazován z národních řad.

V poválečném rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku českého státu se tak sešla jedinečná symbióza. Nová republika je splněním snu mladé generace – otvírá se světu, moderním trendům, vznikají nové časopisy, kavárny, divadla, galerie. Zejména mladí lidé cítí, že jejich větší svoboda přichází s novým zřízením. I proto jsou později mnohem ochotnější hájit demokracii, angažovat se v politických otázkách.

Starat se o skutečnost

Zážitek z éry Rakouska-Uherska, ničivé války a opojného vzniku republiky byl pro většinu tehdejších intelektuálů a umělců určující. Vedl je k veřejné aktivitě, protože velmi dobře sami na sobě poznali, jak dějinné zvraty zasahují do běžných životů, o zásazích do umělecké tvorby ani nemluvě. Neangažovat se znamenalo nehájit vlastní svobodu. Platilo to i pro Čapka, proto oddělit v něm spisovatele od veřejného intelektuála není dost dobře možné.

Vedle příběhů ze života, detektivních povídek či pohádek pro děti tak ve svých knihách zachycuje i proměny společnosti či výzvy, které stojí před lidstvem. Karlu Čapkovi se často vyčítalo, že byl naivní. Svádí k tomu jeho sloupky či povídky, ve kterých objevuje kouzlo všedních věcí i života. Čiší z nich láska k přírodě, lidem a životu vůbec. Údajně v lidech viděl jen to dobré, říkají kritici, což prý dokazuje, že se v nich mýlil. Moderním jazykem by se řeklo, že žil ve své sociální bublině a neviděl z ní život těch ostatních. Posuzovat tak ale autora vizionářských knih a dramat, jako jsou Krakatit,R.U.R.,Továrna na absolutno a další, neodpovídá realitě.

Zdá se naopak, že rozpoznal dřív než ostatní rizika, před kterými stojí moderní společnost. Už ve dvacátých letech popisoval odosobnění masové výroby, nebezpečí ničivých vynálezů pro celé lidstvo, nízkou ochotu lidí zajímat se o své okolí, svůdnost víry v jednoho vůdce-spasitele.

Je nepochybné, že Čapek vnímal jako svou povinnost společnost zlepšovat. I v oslavování všedních stránek života je znát jeho touha apelovat na to dobré v nás. Kde jiní vykřikují národní hesla a vyhrožují pěstí, on objevuje kouzlo tmy či první rozkvetlé květiny. To je jeho vlastenectví. Ale pochopitelně u toho nekončí, protože pak by se ono „kouzlo“ změnilo v banalitu.

Když nechtěl, aby lidstvo dopadlo jako v Krakatitu či v Továrně na absolutno, kde se vlastními činy žene do záhuby, snažil se popsat, že se tomu dá vyhnout tím, že každý objeví vlastní odpovědnost.

Svůj přístup k psaní vysvětlil mimo jiné na jaře 1936 v přednášce nazvané O válce s mloky: „Nemohu si pomoci, ale literatura, která se nestará o skutečnost a o to, co se opravdu děje se světem, písemnictví, které na to nechce reagovat tak silně, jak je dáno slovu a myšlence, taková literatura není můj případ.“

Nešlo ale jen o psaní. Čapek organizoval pomoc uprchlíkům, sepisoval petice, pořádal sbírky na zlepšení podmínek chudých, zastával se napadaných a podobně.

Volná románová trilogie Hordubal,Povětroň a Obyčejný život je možná nejlepší ilustrací jeho pohledu na společnost. Ukazuje tu, jak se pravda skládá z řady obrazů, a že nemáme přeceňovat vlastní pohled na věc, protože je zúžený naší optikou. V Obyčejném životě se snaží železniční úředník popsat vlastní život. Přijde mu banální, vlastně nezajímavý, ale postupně při vykreslování svého osudu zjišťuje, z kolika dalších lidí se ten jeho vlastně skládá. „Každý z nás je my, každý je zástup, který se vytrácí do nedohledna. Jen se na sebe podívej, člověče, vždyť jsi málem celé lidstvo! To je to strašné: když hřešíš, padá vina na ně na všechny, a každou tvou bolest i malost nese ten ohromný zástup. Nesmíš, nesmíš tolik lidí vést cestou ponížení a marnosti. Ty jsi Já, ty vedeš, jsi za ně odpovědný; tyhle všechny jsi měl někam přivést.“ Jiří Opelík v knize Uklizený stůl o Karlu Čapkovi připomíná, že trilogie začala vznikat v době, kdy spisovatel chystal poslední díl Hovorů s TGM. Což na ni mělo velký vliv. „Kniha o slavném Masarykovi [se stala] startérem knihy o obyčejném občanovi Masarykovy republiky,“ píše mimo jiné Jiří Opelík.

Hovory s TGM jsou krásnou a důležitou knihou politického myšlení, klíč k Čapkovu politickému psaní však nalezneme zejména ve dvou jeho textech – O té státotvornosti (1932) a Zklamal nás rozum? (1934). V tom prvním se vypořádává s obviněním, že je státotvorný, že se snaží obhajovat systém. Chyběla mu prý radikálnost a volání po revoluční změně.

„Literatura, která se nestará o skutečnost a o to, co se opravdu děje se světem, taková literatura není můj případ.“

To ale spisovatel odmítl. Chyb na „systému“ vidí více než dost, ale než snění o utopii chce radši zlepšovat to, co je tady a právě teď. „Nemuset se párat se zjišťováním,“ reagoval na výhrady Čapek, „kdo v té denní mele je v právu, kde se děje křivda, kde se vraždí čestnost a rozum; nemuset nikomu pomáhat ani se trápit svou bezmocí; prostě odmítnout, štítivě odvrhnout celý dnešek, nezvážený, nerozsouzený, nezhodnocený – ale vždyť to je intelektuální a politické estétství! Obrátit se zády k realitě a zírat někam: do budoucnosti, na trůn boží nebo na něco podobně odlehlého; a za tu cenu se zbavit té špinavé práce, vyhrabávat z denního smetí ten kousek lidské morálky, solidarity, účasti, bezprostřední povinnosti – nemohu si pomoci, ale tohle mně je ta pravá zrada kleriků.“

Podle Čapka to s námi není dobré – „přes všechno mlácení hubou a všechny radikalismy jsme národ ochablých ideálů a mdlého nadšení“. Proti tomu nabízel vlastní „lék“. „Věřím, že výchova k čestnosti je výchovou k boji; že vyhrají ti, na jejichž straně bude méně fórů, heslovitosti, prorokování a generalizací a více počestného zájmu o celou a nezkrácenou skutečnost; méně dogmat a víc hledání pravdy; míň slov a více aktivismu. Že pravdu mají ti, kdo nečekají na budoucí řád, ale koukají, co kloudného se dá udělat dnes.“

V textu o rozumu se zabývá množícími se řečmi, že rozum, vzdělání, znalost jsou překonány, důležitější je instinkt, touha. „Přes všechny své meze nám poznání skutečnosti přerostlo přes hlavu téměř donekonečna; jelikož nemůžeme znát než drobty nebo úseky, počínáme si říkat, že se bez toho vědění obejdeme,“ napsal Čapek. A v tu chvíli přichází dle jeho pozorování chvíle, kdy lidé přestávají důvěřovat faktům a oddávají se snění, volají „sem s čarovným proutkem, sem s jakoukoliv absolutní jistotou!“. Od toho je pak jen krok k touze zbavit se vlastní odpovědnosti, „ať nás vede něco nebo někdo, kdo nám bude prostě přikazovat, co činit a za čím jít; my už nechceme myslet, nýbrž být vedeni“.

Čapek se však staví za znalost, vzdělání, pokoru. K rozumu právě patří poznání, že svět je nedokonalý, nejistý a jedině poznáváním a děláním chyb se společnost může zdárně posouvat k řešení skutečných problémů. Na těchto textech nezestárla ani čárka.

Vzít na sebe část tíže

Důvod, proč jsem si dovolil v úvodu textu použít termín „intelektuální rváč“, je ten, že Čapek ze své snahy neustoupil ani ve chvíli, kdy se na něj množily útoky zleva i zprava. Mohl kdykoli uniknout do bezpečného světa Dášenky, užívat si popularitu, milovanou zahradu či cestování, ale nikdy tak neučinil.

A neutekl ani ve chvíli, kdy se jeho svět začal hroutit. Mnichovská dohoda v roce 1938 znamenala konec jeho snů, víry v lidstvo, spojence. A jako reprezentant masarykovské republiky se stal terčem zloby. Čapkova žena Olga Scheinpflugová napsala v roce 1939 dopis novinářce Mileně Jesenské a v něm citovala z listu, který jí v pomnichovské době poslal Čapek. „Je mi hořko,“ stálo v něm, „ani nevíš jak; já, který mám zrovna zoufalou potřebu harmonie a čistoty, abych se udržel při životě, se musím utkávat s takovou lží a křivostí. Jsem slabý člověk, slabší, než víš, mé zdraví a životní síla je založena na kreditu, na důvěře k lidem, na úctě k člověku; ztrácím všechnu jistotu, mám-li co dělat s něčím lživým a nesmyslným a nenávistným. Hledím úzkostlivě, abych nikomu neublížil; je to povinnost, ne zásluha, ale chtěl bych si tím vykoupit neporušenost a čistotu vlastního života; je-li to sobecké, dávám za to světu všecko, co mohu.“

Čapek byl opravdu najednou vystaven těžkým útokům. Chodily mu anonymy (a v nich výhrůžky smrtí, koncentračním táborem, pálením jeho knih), psaly o něm lživě noviny (že v době mobilizace utekl z Prahy, údajně šířil nihilismus, protože se nehlásil k Bohu atd.). Zloba se na něj doslova vylila, ale on psal dál. Mohl se schoulit do vnitřní emigrace, mohl přijmout emigraci skutečnou – vyzývali ho k tomu všichni přátelé –, ale on zůstal v zemi a psal. Spisovatel František Langer později vzpomínal, že když ho přemlouval k odchodu za hranice, už z jeho pohledu vycítil, že „co mi to napadá, jak by on mohl v tuto dobu odejít z domova a nevzít na sebe část tíže, kterou nese celý národ“.

Tragické chvíle mnohdy přinesou i výjimečné momenty. Osudy Karla Čapka a Karla Horkého se poprvé protnuly už před první světovou válkou. Josef i Karel u Horkého vydávali své první texty. Po vzniku republiky se však rázně rozešli, zatímco Čapek hájil Masarykovu republiku, Horký v ní viděl více méně jen to špatné. Důvodem byly i jeho osobní bolesti a zklamání z nenaplněných snů.

Horký založil časopis Fronta, který byl opozitem k Přítomnosti Ferdinanda Peroutky. Vypadaly téměř totožně, ale stály na opačných stranách. Horký se hlásil k pravici a národovectví. Když vyšly Hovory s TGM, ostře zaútočil na Čapka coby svého druhu propagandistu. A Čapek mu vracel úder v duchu, že jeho „pamflety“ nemá cenu vážně rozebírat.

Po Mnichovu 1938 měl nastat hvězdný okamžik Karla Horkého. Jím tak kritizovaná republika se zhroutila, útočilo se na Masaryka, Beneše i Čapka. Jenže Horký všechny šokoval. Ve své Frontě vydal dvojdílný esej Do čeho nepůjdeme, ve kterém mimo jiné napsal: „Jsou věci, do kterých nepůjdeme ani jako bývalá krajní pravice. Jsou zjevy – a zdá se, bohužel, že jich přibývá –, s nimiž se neztotožňujeme a musíme je odmítnout, přesto, že dnes možná je to stanovisko velmi nevděčné a nepopulární. Ještě však přesněji: převratné události vytvořily konjunkturální klima pro štvanice v našem kulturním životě.“

Jako příklady uvedl útoky na židovské umělce, na levicově zaměřené herce a na Karla Čapka, o kterém se šířila lež, že po vyhlášení mobilizace zbaběle uprchl. „Lituji, velmi lituji, že citované ukázky jsou vzaty jednak z listů, jimž jsem kdysi býval velice blízký, a jednak z listu, jenž je veden sympatickými, průbojnými mladými lidmi, jejichž energie a nadšení pro národní obrodu by mohlo dělat zázraky. Tímhle se neudělají. Jménem desíti ročníků tohoto listu, který snad nikdo nebude podezřívati z lásky k marxismu, a také čistě jménem osobním, jménem člověka, který napsal spis proti Benešovu režimu už v roce 1917, přátelsky prosím: zůstaňme kulturními lidmi i v době, jež svádí k metodám a prostředkům s pravou vzdělaností naprosto neslučitelným.“

Horký jako jeden z prvních „vítězů“ pochopil, že v nové době brzy nebude místo ani pro něj. Nemýlil se, jeho časopis skončil za pár měsíců.

Karel Čapek psal a pomáhal až do své smrti. I když byl sám na kolenou, povzbuzoval druhé, hledal naději a v zákulisí bojoval za udržení svobodné a otevřené debaty. I těžce nemocný odpovídal na dopisy obyčejných lidí, aby jim dodal odvahu. Učiteli z Pelhřimova přesně týden před smrtí napsal: „Milý pane, děkuji za Vaše dopisy. Dostávám mnoho takových, je vidět, že naše národní svědomí nespí. Myslím, že se už nemusíme bát toho nejhoršího: že by se jednou naší generací pohrdalo.“ Jeho smrt 25. prosince 1938 je pro mnohé symbolická. A rozloučení s ním na jeho pohřbu je zároveň rozloučením se svobodnými časy. Množí se vyjádření, že „umřel na Mnichov“, že byl uštván nenávistí a podobně. Jeho psychicky vyčerpané tělo nepochybně nemělo dost sil na zápas se zápalem plic. A je také pravda, že málokdo si umí představit tu míru nenávisti, které byl vystaven.

Mnozí po jeho smrti utichli, jiní se cítili povzbuzeni.  Literární historik Jaroslav Med v knize Literární život ve stínu Mnichova připomíná mimo jiné nenávistný text Václava Renče, který vyšel v Národní obnově: „Čest a povinnost k pravdě nás nutí k tomu, abychom řekli, že ve spisovateli Karlu Čapkovi odešel nepřítel číslo tři českého národa a jeho katolicko-křesťanského vědomí, neboť on stál od let v prvních řadách těch, kdo hájili a šířili vědomě určité ideály, vzdálené hlubokým kořenům víry a učení křesťanského.“

Ale nesmíme s tím spláchnout celou společnost. V již citovaném dopise Mileně Jesenské z roku 1939 píše Olga Scheinpflugová i toto: „Dnes vidím, jak ho lidé milovali, jak málo bylo těch surovostí a hrozeb proti projevům lásky.“

Tíha demokracie

Tragický konec Karla Čapka už bude navždy nenapsanou kapitolou všech jeho knih, neformulovanou scénou jeho divadelních her. Bílá nemoc či Krakatit mají zcela jiný rozměr, když víme, jak vypadaly poslední dny jejich autora. Je ale třeba říct, že tento křehký muž unesl tíhu demokracie. A tím se nemůže pochlubit každý. Pomáhal ji budovat a necouvl ani o metr, když mu za ni po roce 1938 mnozí přičítali zodpovědnost. Tak to prostě chodí, kdo hájí principy svobodné společnosti, tomu jsou přičítány k tíži všechny nedostatky, které tato svoboda přináší. A to přesto, že proti těmto nedostatkům celý život bojoval.