Cyril MUSIL
Rozhodl se, že nebude nečinně přihlížet. (Cyril Musil na Vysočině na svých milovaných lyžích) • Autor: ČTK

Až do poslední chvíle nejde Paseckou skálu vidět, je obklopená hustým lesem a cesta k ní je stále zasypaná podzimním listím a úlomky větví, které v zimě popraskaly pod nánosy sněhu. Teprve těsně před ní si kolemjdoucí všimne, jak vysoko ční k nebi: z vyhlídky na vrcholu lze dohlédnout kilometry daleko do nitra novoměstské Vysočiny. Právě zde, v odlehlém a magickém místě, se před sedmdesáti lety uskutečnila srdcervoucí noční schůzka.

Jeden z největších hrdinů českého protinacistického odboje Cyril Musil se tady tajně sešel se svou ženou Růženou, aby od ní převzal pár věcí nezbytných pro další cestu. V tu chvíli byl osmým dnem na útěku z komunistického vězení v Ilavě, jeho manželka, informovaná lístkem přes prostředníka, jen pár desítek minut předtím přelstila své sledovatele z tajné policie a unikla jim nepozorovaně až sem. „Pohlaď za mě naše dcerky,“ řekl jí Musil podle později zachycených vzpomínek příbuzných. „Snad se znovu všichni potkáme,“ odvětila mu jeho žena. Nemohla tušit, že se mýlí, a nevěděl to ani on, když mizel v hustém porostu.

Reklama
Reklama

Za sebou tu nechával hodně: kromě rodiny i velmi dobrodružný příběh. Odborníci zabývající se zdejším protinacistickým odbojem považují Cyrila Musila za naprosto mimořádnou osobnost české rezistence. „Množství parašutistů a dalších odbojářů, které u sebe ukrýval, je ohromné,“ říká proděkan Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze Jan Skaloš, který se jeho osudy zabýval v souvislosti s výsadkáři, jimž pomohl. Zatímco ale Musilovi hrdinové jsou známí, on sám nikoli. Takže i aktuální třiačtyřicáté výročí jeho smrti si letos připomnělo jen několik nejbližších.

Úplně poslední chalupa

„Musila tady známe všichni, byl to odvážný chlap. V televizi jsem ale o něm nikdy neslyšel, takže pochybuju, že jeho sláva došla kdy dál než ke hranicím naší vesnice,“ říká při sekání dříví před svojí chalupou jeden z obyvatel Studnic u Nového Města na Moravě, kde se Musil narodil a žil. „Jeďte pořád rovně, na konci zahněte doprava. Jeho barák poznáte podle pamětní desky, je to úplně poslední chalupa.“

Ve Studnicích, nejvýše položené obci Vysočiny, je většinou chladněji než všude okolo a stejně je tomu i teď v polovině jinak mimořádně teplého dubna. Tady fouká ostrý vítr, jarní květiny teprve začínají vyrážet, a tak se Dagmar Šafrová snaží před svým domem při čekání na novinářskou návštěvu pochytat na tvář alespoň slabé slunce. „Ještě to zebe, půjdeme raději dovnitř,“ říká devětasedmdesátiletá dcera Cyrila Musila. V hale rodinného penzionu usedá na dřevěnou lavici, je zachumlaná do červené bundy a přes ústa má roušku kvůli koronavirové nákaze.

49B_jaros
Čas plynul jinak, nesoustředila jsem se na to něco si zvlášť zapamatovat. (Dagmar Šafrová u svého penzionu) • Autor: Milan Jaroš

„Když nám to tady komunisti po válce vzali, celé to zničili. Pořád to různě vybourávali a přestavovali, duch toho stavení zmizel. Kraj a lidi kolem mám ráda, dům už tolik ne,“ říká paní Šafrová. Na stole před ní leží zarámovaný obraz, na kterém je vyobrazená obdélníková místnost bez nábytku pobitá ze všech stran dřevěnými prkny. V levém spodním rohu je malými písmeny napsáno: „Skrýš u pana C. Musila ve Studnicích.“ Poválečná kresba jednoho ze svědků zachycuje místo, kde otec současné majitelky penzionu ukrýval parašutisty a vůdce ilegálních sítí odboje.

„Naposledy jsem ho viděla v létě 1949. Vyháněl krávy na pastvu a jako vždy odcházel bez bot.“

Tweetni to

„Tenkrát jsem byla malé děvče, takže na všechny ty lidi i na tatínka mám jen letmé vzpomínky,“ říká nad obrázkem paní Šafrová. „Čas plynul jinak, nesoustředila jsem se na to něco si zvlášť zapamatovat. Copak jsem mohla tušit, jakou pohromu naše rodina zažije?“ Několik okamžiků s otcem si přesto vybavuje. Vypráví, jak společně s ním a sestrou rády jezdili traktorem na pole, nebo jak čekaly, až otec se stejným traktorem přijede z nákupů v Novém Městě.

49D_foto Archiv Horáckého muzea
Že přijde pohroma, ještě nikdo netušil. (Manželé Musilovi se svými dcerami)

Při návratech byl obvykle slyšet již zdálky, jak mu na valníku cinkaly lahve limonád pro hosty penzionu, který tu na konci třicátých let vybudoval z rodového statku. Jezdili sem hodně lyžaři, Musil se běhání na lyžích profesionálně věnoval a patřil v něm v Československu k úplné špičce (několikrát vyhrál zdejší mistrovství a účastnil se i olympiády). „Naposledy jsem ho viděla v létě 1949, zrovna vyháněl krávy na pastvu,“ vzpomíná paní Šafrová. „Jako vždy odcházel bez bot, bylo mu to tak příjemnější. Zpátky se nikdy nevrátil.“

Není cesty zpět

Když se Dagmar Šafrová v roce 1941 narodila, bylo jejímu otci Cyrilu Musilovi třicet čtyři let a právě dával dohromady největší projekt svého života. „Rozhodl se, že nebude nečinně přihlížet řádění nacistů a místo toho se jim vzepře. Nejen že u sebe postupně ukryl desítky odbojářů, jeho dům ve Studnicích se stal jejich centrem, jedním z nejvýznamnějších v zemi. Měli tu schůzky, dělali zde porady, předávali si tady citlivé informace a vysílali je do Londýna. Odtud pak vyráželi bojovat proti nacistům po celé republice a zase se sem vraceli,“ říká spisovatel Hynek Jurman, který o veřejnosti neznámém hrdinovi z Vysočiny napsal před třemi lety knihu Martyrium a usiluje o jeho vyznamenání.

Podle Jurmana Musil mimořádně riskoval. Zatímco odbojáři, kterým poskytoval zázemí, byli ozbrojení a mohli se při provalení úkrytu pokusit prostřílet se na svobodu, Musil takovou možnost neměl. Měl totiž ženu a dvě malé děti, neměli kam utéct. Při dopadení čekala jistá smrt nejen jeho, ale i jeho manželku, která s ním ostatně v odvaze a v odbojové práci držela krok.

Jako úplně první přišel k Musilům do Studnic v roce 1940 ilegální bojovník a pozdější představitel tzv. Rady tří – jedné z nejdůležitějších protinacistických podzemních organizací v Česku – Karel Štainer. Oba se znali z předválečných časů, Štainer byl taky lyžař, ale v předchozích letech si s Musilem podle svědectví pamětníků nikdy úplně nepadli do oka. Teď však Musil neměl nejmenší pochybnost, co má udělat: uštvaně působícího muže, který se vysíleně opíral o plot, ihned vzal k sobě domů. „Potřebuju pomoct, Cyrile. Jdou po mně Němci,“ popisuje jejich setkání Hynek Jurman ve své knize.

Štainer v té době už rok působil v protinacistických organizacích Obrana národa a Petiční výbor Věrni zůstaneme, v Praze se při jedné akci dostal s nacisty do přestřelky, zkoušel utéct přes Slovensko a Maďarsko, ale nepodařilo se mu to. Rozhodl se proto dál bojovat proti Němcům doma a za svůj terén si zvolil Vysočinu. Na Musila a jeho možnou pomoc dostal tip od společného známého. Nespletl se. Musil jej po poradě s manželkou přijal pod svou střechu a přes známé mu pomohl sehnat falešné doklady. Odbojová činnost Musilových se rozběhla a nebylo cesty zpět.

Zimě zdar

Po stodole, ve které Musil Štainera a později i další odbojáře ukrýval, nic nezbylo. Komunisti část hospodářských budov po znárodnění statku strhli včetně maštale a kravína, na jehož půdě byla skrýš pro protinacistické odbojáře. „Bylo to támhle,“ ukazuje Dagmar Šafrová do míst, kde dnes stojí břízolitem omítnutý bílý dům s velkými okny. Během normalizace sloužil jako ubytovna pro rekreanty jednoho z místních družstev.

Půdu nad kravínem nezvolil Musil pro svou skrýš náhodou. Byla dál od hlavní příjezdové cesty do penzionu, jeho hosté nebo němečtí vojáci z ní nemohli skrývané zahlédnout. Hluk a šramot nevyhnutelně občas působený skupinou ukrývaných lidí se navíc mísil s hlučícími krávami a od nich jim ještě nahoru stoupalo v zimě teplo. Musil půdu předělil falešnou stěnou, za ni se dalo vstoupit jen vysunutím několika prken. Byla k nim nahrnuta sláma, aby nikoho nepovolaného nenapadlo prozkoumávat, co je za nimi.

Že se jednou nacistům postaví, se začalo Musilovi poprvé honit hlavou, když se dozvěděl o zavraždění svého kamaráda Františka Skorkovského, rovněž vášnivého lyžaře. V listopadu 1939 se Skorkovský jako čelný představitel studentského hnutí podílel na přípravě pohřbu studenta Jana Opletala, který byl smrtelně zraněn během protinacistické demonstrace. Následný pohřeb se proměnil v manifestaci proti okupantům, nacisté pozatýkali jeho organizátory a ještě téhož dne je popravili včetně Skorkovského. „Tatínkem to otřáslo,“ říká Dagmar Šafrová. Když o několik měsíců později dorazil do Studnic Štainer, přiměl Musila přeměnit spřádané myšlenky v reálné činy.

Štainer postupně v úkrytu nabral sílu a začal navazovat kontakty s dalšími odbojáři na Moravě i v Čechách. K Musilům do půdní skrýše se pravidelně vracel. A po něm další odbojáři, mezi nimiž se zpráva o „hotelu u Musilů“ rychle rozšířila. Přicházeli také parašutisti, které shazovala letadla z Anglie.

„Hodně času trávili na půdě, měli tam i vysílačku. Byli ale i normálně v domě. Ze všech nejraději jsem měla Rudolfa Pernického, takový vysoký chlap to byl a stále se na mě usmíval,“ vzpomíná Dagmar Šafrová. Pernický, šéf paravýsadku Tungsten, do Studnic dorazil 29. prosince 1944 nad ránem. Dům poznal podle lyžařského můstku, který Musil postavil před válkou na trénování a teď příchozím sloužil pro lepší orientaci. Hospodář měl s parašutisty přes prostředníky domluvené heslo, v Pernického případě to bylo „Zimě zdar“. Až jeho vyslovení mu otevřelo dveře (proděkan Skaloš rekonstruoval s kolegy původní trasu výsadku a dodnes si událost připomínají pochodem).

Kurýr veze zprávu

V jednom měli manželé Musilovi velké štěstí. Ačkoli jejich dům roky sloužil jako rušné centrum odboje, nacisti na to nikdy nepřišli. Nikdo z místních je neudal, k prozrazení minimálně v jednom případě ale scházelo málo. „Jednou maminka přiběhla a zničehonic nám přikázala, ať dráždíme našeho psa Sultána, aby pořádně štěkal. Jako děti jsme si mysleli, že je to nějaká hra,“ vypráví Dagmar Šafrová. „Až jako větší jsem se po válce dozvěděla, že parašutisti zrovna vysílali vysílačkou, když do penzionu kvůli něčemu přijeli Němci. Maminka se bála, že to uslyší, a tak ji napadlo to s tím psem. Naštěstí byl Sultán tak hlasitý, že vše překryl a oni zase odjeli.“

Musil po celou dobu války riskoval v podstatě každým svým krokem. Už za samotné obstarávání jídla pro jeho ilegální nocležníky hrozil trest smrti, stejně tak za to, kdyby ho Němci chytili, když na lyžích běhal desítky kilometrů mezi různými odbojáři a fungoval mezi nimi jako kurýr převážející informace o tom, jak dál postupovat v protinacistickém boji. V posledních válečných dnech se pak do něj Musil přímo zapojil, pomáhal odzbrojovat ustupující Němce.

V jednom měli Musilovi štěstí. Ačkoli jejich dům sloužil jako rušné centrum odboje, nacisti na to nikdy nepřišli.

Tweetni to

Když válka skončila, vrátil se na pole, naplno se pustil do zemědělských prací a chystal se obnovit fungování svého penzionu. Spolu se svojí ženou byl za odbojovou činnost vyznamenán Československým válečným křížem, po nástupu komunistů k moci se však pro něj situace zásadně změnila. Když odmítl spolupracovat s nově vznikající politickou policií, Státní bezpečnost si pro něj 8. srpna 1949 přijela na pastvu s kravami. Když pak v automobilu s tmavými skly míjeli jeho statek, řidič mu nezastavil, aby si mohl vzít boty a rozloučit se s rodinou.

49E_foto Vojenský historický ústav Praha
Ten největší závod teprve začne. (Musilův statek s houfem lyžařů)

Soud se konal 8. prosince 1949 v justičním paláci v Brně. Procesu předcházelo Musilovo mučení, vyšetřovatelé mu během výslechů zlomili chodidlo. Musil byl obžalován, že udržoval kontakt se členy západní zpravodajské služby s cílem vyzvídat tu státní tajemství. Vykonstruované obvinění mu přičetlo i plán na protikomunistické vzbouření a přechovávání zbraní. Hrozila mu šibenice, aby jí unikl, na radu svého advokáta se ke všemu doznal. Soud ho poslal na dvacet let za mříže. Ve vězení ho několikrát zmlátili, kvůli psychickému vypětí a špatné stravě mu vypadaly všechny zuby.

Zítra na obvyklém místě

Ani ve vězení ve slovenské Ilavě se však Musila nepodařilo zlomit a jako už několikrát v životě zde spřádal velké plány – tentokrát na útěk. Povedlo se mu to díky malé ostražitosti dozorce, během průtrže mračen přelezl několik zdí po vodovodní trubce. Řadu dní pak běžel po nocích domů za svojí ženou. Musil manželku nechtěl kontaktovat přímo, správně tušil, že ji kvůli jeho útěku sledují tajní policisté. Když dorazil na Vysočinu, vyhledal jednoho ze svých pomocníků z války a po něm poslal Růženě papír se čtyřmi slovy: „Zítra na obvyklém místě!“ Paní Musilová poznala písmo svého manžela a došlo jí, kam jít. Obvyklé místo měli jen jedno, na půl cesty mezi Musilovými Studnicemi a Kadovem, kde se jeho žena narodila. Tam v lese pod Paseckou skálou se společně scházeli na rande, když spolu začali kdysi dávno chodit.

49C_jaros
Tady to znali jen oni dva. (Pasecká skála, kde se manželé Musilovi naposledy setkali) • Autor: Milan Jaroš

Poté co uložila děti, Růžena Musilová z okna pozorovala muže v civilu, který se kolem jejího domu pohyboval od manželova útěku. Čekala na příjezd vlaku, aby se mu v chumlu vystupujících ztratila na kole. Podařilo se jí to a paní Musilová v noci dorazila za svým mužem. Setkali se dva večery za sebou. Poprvé jí Musil řekl, že potřebuje oblečení, a oznámil jí odchod na Západ. Podruhé si při rozloučení slíbili, že až bude v bezpečí, tak za ním s dětmi přijede.

49F_foto archiv Hynka Jurmana
Na svobodě, ale sám. (Cyril Musil před svým obchodem v Kanadě)

Musil si s pomocí kontaktů z války zajistil převaděče a přes Rakousko a Francii se dostal za oceán do Kanady. Usadil se v Collingwoodu v provincii Ontario, nejdřív se živil lovením vlků, později si otevřel lyžařský obchod, školu a motel. Jurman ve své knize popisuje, že snil o návratu do Československa, tahle víra se v něm však zlomila v roce 1968 po okupaci země sovětskými vojsky. Musil začal pít a propadal depresi.

Jeho žena se za ním nemohla dostat, protože v prvních letech nevěděla, kde je. Pak už to zase nešlo: v roce 1955 byla odsouzena na sedmnáct let za velezradu, protože měla pomáhat manželovi s útěkem. I ona byla ve vězení mučena. Její dcery, kterým bylo tehdy čtrnáct a šestnáct let, musely pracovat na státním statku. Když už rodina později věděla, že Musil je v Kanadě, jeho žena byla z vězení zesláblá, zestárla a již nechtěla odcházet.

Cyril Musil byl nalezen mrtvý 22. dubna 1977 v lesní chatě, byl u něj jeho pes Napoleon. Bylo mu šedesát devět let. V roce 2007 dostal Musil in memoriam čestné občanství Nového Města na Moravě. Jeho dcera Dagmar Šafrová obnovila po roce 1989 ve Studnicích otcův penzion, komunisti ho ale v předchozích desetiletích natolik zdevastovali, že nikdy neměla dost prostředků vrátit mu jeho původní krásu. Dnes tu žije se svojí rodinou.

Na fasádě domu je nápis v následujícím znění: „Památce obětavých odbojářů Cyrila Musila a jeho manželky Růženy. V tomto domě bylo za druhé světové války centrum národně osvobozeneckého odboje na Novoměstsku.“ Na dva kilometry vzdálené lesní místo, kde se manželé Musilovi spolu naposledy rozloučili, dnes chodí lidé na procházky a z vyhlídky se při hezkém počasí dívají do okolní krajiny.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Ondřej Kundra

zástupce šéfredaktora

kundrao
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1696

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte