Čtenář možná někdy zažil rozpačitý pocit, jenž se rozhostí ve chvíli, kdy řečník přednese nepovedený bonmot, část sálu složená ze skalních fanoušků začne nadšeně tleskat, jiskra ale nepřeskočí, zbytek publika nereaguje, někdo ještě naposledy trochu zaplácá dlaněmi a pak se rozhostí ticho. V podstatě přesně tohle se přihodilo americkému senátorovi Berniemu Sandersovi, který minulý týden definitivně ukončil své tažení za prezidentskou nominací. Proti Trumpovi se v listopadu za demokraty postaví Joe Biden, ať už budou volby probíhat jakkoli. Propagátor demokratického socialismu v primárkách opět neuspěl.
Ne že by mu netleskal nikdo. Sanders si vybudoval stabilní základnu příznivců, výraznou a hlasitou. Možná dokonce příliš nadšenou na to, aby si všimla, že zůstává pouze okrajovou menšinou. K primárkám chodí jen zlomek Američanů, těch nejvíce politicky uvědomělých. I v této části ovšem sandersisté podle průzkumů málokdy překročili čtvrtinové zastoupení. Vlna nadšení se nezvedla, nikdo další – třeba Afroameričané – se nepřidal.
Sandersisté, podobně jako dříve stoupenci Jeremyho Corbyna ve Velké Británii, rádi žonglují s čísly průzkumů, podle nichž lidé milují jejich program, přestože je nevolí, tedy – řečníkův bonmot se líbí, lidé jen z nějakého důvodu zapomínají tleskat. Je to sebeklam. Lidé se chovají jinak, když snivě listují barevnými katalogy, a jinak, když podepisují závaznou kupní smlouvu, jdou k volbám. K dostupné zdravotní péči se v Americe přihlásí v průzkumu…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
