Bartoš: Hraje se tu o potlesk

Je to zhruba měsíc, co vláda vyhlásila nouzový stav. Zvládá současný kabinet řídit zemi ochromenou epidemií dobře?

První kroky vlády byly jediný možný způsob, jak se k tomu postavit, a taky jsme je jako opozice podpořili. Plošné zavření všude, kde se lidé setkávali, dávalo logiku. Náš zdravotnický systém nebyl rozhodně připravený na větší nápor pacientů, nechtěli jsme jít italským scénářem. Podařilo se nám zastavit skokový nárůst, který by složil zdravotnický systém. Protože v něm ty potřebné pomůcky nejsou v dostatečném množství a odpovídající kvalitě ani teď po měsíci, pokud jde třeba o trojkové respirátory, co si budeme povídat. Ale na plošné restriktivní opatření, na tohle politické rozhodnutí nemusíte být velký stratég. Další věci už kabinet nezvládá.

Co konkrétně?

Strašně dlouho se hrálo jen o to, komu se zatleská. Proto pořád nevznikal Ústřední krizový štáb. A i teď, když už ho máme, tak se podívejte, jak to vypadá. Je tu několik rozhovorů denně různých důležitých osob, jako je premiér, ministr vnitra, ministr zdravotnictví, jeho náměstek – a ani v téhle čtveřici se nedokážou domluvit a říkat jasným hlasem jasné věci. Jeden říká rozvolnit, druhý nerozvolňovat, ministři se hádají na Twitteru, kdo měl zajistit roušky a respirátory, pořád to jede na úrovni managementu veřejného mínění. Je to chaos, je to management přes tiskové konference. A lidé jsou v nejistotě. Vidí, že vládě chybí plán.

Co by měla vláda udělat, abyste tomu mohli říkat „plán“?

Když všechno zavřete, tak už musíte vědět, jak se to dotkne všech skupin lidí, které jsou virtuálně rozděleny gescemi jednotlivých ministerstev, ale prolínají se. Když zavíráte zemi, musíte mít přece okamžitě hotová data, analýzy, zjišťovat, co to bude stát a jaké to má na koho dopady. A na základě tohoto určit, jak v tu chvíli stát pomůže. Stát rozhodl, že to takhle bude – a stát musí v danou chvíli pomoct. Tak aby to bylo jednoduché, aby to bylo pokud možno maximálně plošné. A taky rychlé. Všechno je ochromeno, nic tady nefunguje. A vy potřebujete přežít dobu, než se vymyslí, jak budeme postupovat dál.

Něco se však děje. Teď třeba sněmovna schválila pomocná finanční opatření jednotlivým sektorům společnosti. Je to málo?

Ano. Je to nedostatečné nebo je to pozdě. Doteď jsou skupiny lidí a firmy, které nedostaly od státu nic – ani ty osoby samostatně výdělečně činné. Je spousta segmentů, jež nic nedostanou, studenti, kteří pracovali, matky na rodičovské dovolené s dohodou o práci, důchodci, kteří si přivydělávají. Někdo, kdo dělal „vedlejšák“ a zároveň měl nějakou smlouvu na práci, takového člověka teď z pomoci vyštípali sociální demokraté. Lidé, kteří pracují na dohodu o provedené práci nebo na dohodu o činnosti, a těch je 150 tisíc a jsou mezi nimi právě maminky na mateřské nebo rodičovské a samoživitelky, nedostali ani ošetřovné. Proč to tam odmítli dát? Těch lidí, kteří doplácejí na nouzový stav skutečně tak, že budou finančně na dně, je strašná spousta. Tohle všechno měla mít vláda zpracované do strategie a podle toho formulovat plán. Hned na začátku, poté, co se vše zavřelo.

Které pirátské, případně opoziční návrhy by situaci mohly změnit, ale neprošly sněmovnou?

O jeden náš návrh, který je úplně jednoduchý, rychlý a spoustě lidem by přinesl pomoc, teď dokonce projevují zájem na Slovensku. Zaujal je jako nejčistší krok, který tu byl navržen. Navrhli jsme zvednout slevu na poplatníka z 24 na 33 tisíc a přetavit ji do bonusu, který by si teď lidé mohli vybrat ve třech splátkách již letos, každý měsíc 11 tisíc. Ti, kdo si vydělají, by si už při příštím daňovém přiznání tu slevu neuplatnili, pro ty by to vlastně byla bezúročná půjčka. A ti, kdo se na nohy ekonomicky nepostaví, by tím dostali jednorázovou dávku, aby nepadli na dno. Tohle neprošlo.

Výtky zněly zhruba takto: je to příliš mnoho peněz z kasy a pomoc by připadla i lidem, kteří to nepotřebují. Co na ně říkáte?

Bylo by to asi 20 miliard. V těch objemech ztrát je to ale investice, která se vyplatí. Raději dát tohle než mít deset tisíc lidí mimo domov a statisíce lidí na pracáku nebo v nějakých dalších dluhových pastech. A s těmi výtkami k plošné možnosti pomoci – ony vlastně obecně ukazují nedůvěru k lidem. Někteří holt nepotřebují pomoct, to je pravda, ale mnozí z nich by si o ni teď asi ani neřekli. Lidé jsou dobří, ne špatní. Není pravda, že v naší zemi žijí nepoctiví lidé, kteří a priori zneužívají systém. Není to tak. Já se s těmi lidmi bavím, mají třeba nadále slušný on-line byznys a nepotřebují úlevy. Vím, že by je nechtěli.

Říkáte, že vláda měla mít ve chvíli, kdy vyhlásila nouzový stav, hotový strukturovaný plán kompenzací. Dnes se ale žije a plánuje podle toho, jak se zvlní křivka v počtu nemocných. Nejste moc přísný vzhledem k tomu, že všichni – a kabinet s námi – čelíme situaci, v jaké jsme nikdy nebyli?

Existuje přece pandemický plán. A když se někteří lidé v okolí pana premiéra, včetně pana premiéra, tváří, že všechno kontrolují a že jsou velkými manažery, tak je to přehnané očekávání? Vy si přece musíte kdykoli zavolat odborníka, třeba makroekonoma. Předpokládám, že na ministerstvech jsou, na akademické půdě jsou, v odborném světě jsou. Víme, že je tady spousta suprových ekonomů. Ty však pozvala vláda do ekonomického týmu teprve teď. Až minulý týden se začala zřizovat ekonomická divize. A ti lidé vám přece dovedou z dat ukázat, jaké jsou výkony jednotlivých segmentů ekonomiky. A data k tomu stát má. Nevidíte jednotlivce, ale ty skupiny vidíte. Místo toho premiér vyhlásil, že jsme ve válce, a hned nato se od vlády dozvíme, že nemá plán, když jsme ho po ní chtěli. Takže co? Já chápu lidi, že se bojí.

Česká nátura

Co jste se během krize dozvěděl o České republice?

Ukázalo se, že jako společnost fungujeme. Ti, kdo spolu dříve nespolupracovali, protože jejich odvětví nejsou přirozeně blízko sebe, se díky internetu dokázali propojit. Zrovna byla splněna mise iniciativy COVID19CZ, která vymyslela plicní ventilátory, zajistila komunitní financování na prvních 250 kusů a předala to ČVUT a českému státu. Teď se tyhle týmy IT firem, datařů, technologů a dalších odborníků vrhají na další projekty. Země má v lidské úrovni obrovský potenciál.

To vás překvapilo?

Vůbec ne. Jen se teď právě musíme zamyslet, proč se tenhle potenciál probudí, až když jde do tuhého. Přitom tu je pořád a není to tak, že by mimo krizi komunitní život – například na vědecké úrovni – neprobíhal. Je tady, jen není objeven. Nemá prostor, není vidět nebo nemá podporu. Doufám, že se tím ministerstvo průmyslu inspiruje. Samozřejmě že jsou státy, které jsou v inovacích daleko před námi i mimo krizi, od Estonska přes Japonsko či Tchaj-wan po Izrael. Teď ale dobré nápady přicházejí rovněž od nás. Dnes jsme se dokonce bavili o tom, že bychom navrhli Josefa Průšu, který dal světu otevřená data k tisknutí ochranných štítů na 3D tiskárnách, na státní vyznamenání. Protože ono se pořád myslí, že to je pro lidi v nějakém pozdějším věku a pro obory jako medicína nebo literatura. Není to tak. A je fakt, že inovace, to je teď skutečný motor.

Tohle může na někoho působit nadějně. Vidíte v tomto směru další pozitivní věci?

Potěšila mě spousta občanských iniciativ, které se zapojily do dění. A pomáhají – vymýšlejí věci, které mohou lidem pomoci, protože nápor na psychiku je i u mladých, zdravých lidí velký. Už samo o sobě být zavřený doma není příjemné, děti jsou doma, do toho starost o rodiče a prarodiče. Lidé se dostávají do nepříjemné spirály, zvlášť když svět kolem vás vytváří urgenci. Když vidím projev britské královny nebo slovenské prezidentky a srovnám to s těmi našimi generály z tiskovek, s tím jejich „jsme ve válce“, tak jsem opravdu moc rád, že se tu uměli spojit psychologové, terapeuti a začít pomáhat. Že jsou zde i věci společenské a kulturní, které běží dál, přenesly se na internet a že je z nich znát solidarita. Dobrý krok v tomto smyslu udělala veřejnoprávní média. Česká televize rychle zareagovala se zábavně-vzdělávacím programem pro děti a s programem pro starší ročníky. Český rozhlas zavedl večerní čtení her. Tohle všechno pomáhá a nejde z toho nemít radost. Tato společnost se vnitřně propojila. A do toho tu běhají dobrovolníci s nákupy pro seniory, další obšívají zemi rouškami, milionáři vozí v dodávce věci pro nemocnice. Jsem rád, že i Piráti a naši podporovatelé po celé zemi se zapojili. To však nemluvím o státní sféře. Mluvím o české nátuře.

Není to vidět

Kritizujete výkon současné politické elity. Zároveň ale platí, že premiérovi a hnutí ANO rostou v době krize preference a mnoho lidí vám řekne, že nás zachránil od smrti, když včas uzavřel zemi. Pořád si myslíte, že ho můžete porazit?

To samozřejmě chceme. Chceme mít co největší možnost ovlivňovat dění v zemi a to se dělá přes výsledek ve volbách. Je jasné, že v momentě, kdy je šéf kabinetu tím jediným, kdo provádí zemi krizí a může ji řešit z pozice autority a síly, se to v některých aktuálních průzkumech odráží. Ale je tady třeba příklad Winstona Churchilla. Ten taky vyhrál – i přes kritizované postupy – válku, ale následující volby už nevyhrál. Vládě neupírám, že zavedení těch základních opatření, doufejme, zpomalilo křivku aktuálně nemocných. Ale to je to nejjednodušší. Když nikam nechodíte, tak se nenakazíte, na tohle nemusí být člověk žádná myslivna. Důležité je umět rychle vyhodnotit, kde a jak je potřeba v zavřené zemi pomoci, a mít dobrý plán na oživování. Tohle už vyžaduje nějakou strategii. A právě tohle této vládě moc nejde.

Na tomhle stavíte šanci vyhrát volby?

Ne, na tom, že dlouhodobě představujeme vizi a strategii změny a skrze návrhy ji děláme. My prostě pracujeme a je to takhle celou dobu, ale i práce se jednou prostě zhodnotí. Samozřejmě teď máme malý přístup do médií, všechna pozornost je upřena na vládu. Na všech kanálech jede v prime timech Babiš, vláda má každý den tiskovku, já jsem byl za tři týdny v České televizi jednou u Michaely Jílkové, jednou v Interview ČT24 a jednou v Událostech, komentářích. A když už jsem byl pozván, tak si do toho prezident udělá na Blesku živý přenos. Byl jsem s Petrem Fialou v Partii, abychom prezentovali naše řešení, a do toho definuje agendu na další dva dny Miloš Zeman naprosto plytkými hláškami o délce zavření hranic.

S přístupem do médií to má opozice v nouzovém stavu logicky těžší. To platí víceméně všude na světě. Jsou tu ale i jiné cesty. Opravdu jste udělali všechno pro to, abyste dnes byli víc vidět?

Já prostě vstávám v šest, chodím spát v 11 a víc už tomu dát nemůžu. Když mi někdo říká: „Dělejte víc…“, odpovídám „Tak to pojď dělat s námi, já ti ukážu, jak vypadá jeden den“. Když se mě někdo ptá na Babiše, tak se holt všechny odpovědi týkají Babiše. A když se mě zeptají, co dělám, tak o tom mluvím. Třeba na sociálních sítích si neplatíme žádnou reklamu a lidé tady čtou naše věci, sdílejí je, zajímá je to. Nejvíc v tomto směru platí ODS, a my máme podle statistik lepší čísla.

Dobře, ale Facebook je vaše platforma. Zdá se zároveň, že vás podobné otázky rozčilují. Proč?

To ne. Jsem jen unavený. Když v marketingu děsíte lidi, jste samozřejmě víc vidět. Tohle my neděláme. Když přijde na scénu opoziční, relativně viditelný politik, například Miroslav Kalousek, a řekne, že Babiš je něco sprostého, tak je najednou celá práce opozice zredukovaná na tohle.

Pojďme na to z druhé strany. Vím od lidí v domovech pro seniory, kterým vláda nezajistila ochranné pomůcky, že sem Piráti vozili roušky a respirátory. Víme, že jako partaj máte manufakturu na šití roušek a že tisknete štíty. Stěžujete si na vládní PR mašinu a zároveň nepropagujete svoji práci. Jaký je smysl téhle strategie?

O tomhle vůbec nechci mluvit.

Proč?

Tohle je charita a ta se nedělá okatě. Kdo pomáhá, má to dělat potichu. Když mi někdo na Facebooku nadává: „Co jste vy osobně udělal?“, tak nebudu odpovídat, že „ví houby“. Píšu spíš něco ve smyslu „Kdo pomáhá, tak pomáhá a nekecá o tom“. My nejsme ODS, abychom distribuovali do zařízení respirátory se stranickým logem.

Jak se vlastně dnes v opozici domlouváte na dalším politickém postupu? Jak v době krize, kdy je vláda všude vidět, ladíte strategii boje o voliče? Děje se to vůbec?

Spolupracujeme se všemi stranami. Na úrovni sněmovny připravujeme věci i s poslanci vládních stran. Co se však stane a jak se hlasuje, nakonec rozhoduje premiér a poslanci vládních stran hlasují podle toho, jak potřebuje vláda. Obecně platí, že opozice v zásadních věcech hledá společné cesty. Ať už to bylo před pandemií nebo teď. Stačí se podívat, kdo je podepsán pod společnými návrhy. Hodně důležitých ekonomických otázek řešíme na společné ekonomické platformě. Na poslední mimořádné schůzi jsme předložili společně balíček konsenzuálních návrhů, které z této platformy vzešly a opravovaly přehmaty současné ministryně financí. Neprošel ani jeden.

Upozornili jste na několik mimořádně sporných věcí, které chtěla vláda v době krize uvést v platnost. Například vyloučení svěřenských fondů z rejstříku konečných vlastníků, což by pomohlo Andreji Babišovi, záměr rozvědky sledovat internet či pokus premiéra vyloučit z důležitých rozhodování v době krize parlament. Čelí dnes Česká republika plánu, jak pod pláštěm krize uvést do života věci, které nahrávají současné elitě?

U premiéra se náhody nedějí. My pracujeme na našich věcech a současně v reálném čase monitorujeme a analyzujeme to, co navrhuje vláda. Takhle fungujeme od nástupu do sněmovny. Člověk nesmí zaspat. Kdo spí v demokracii, může se vzbudit v totalitě.

Objevíme nové cesty

Jak podle vás současná krize změní život v zemi – a na celé planetě? Co bude jinak, až covid-19 ztratí sílu?

Ekonomické dopady budou veliké, ale stejně jako z každé krize se i z této dá mnohé naučit. Třeba jak je důležité fungovat decentralizovaně, jak důležité jsou technologie a sdílení dat od výzkumu po produkční a distribuční firmy. Nebo že domácí firmy je nutné dlouhodobě podporovat a že je nevyhnutelné mít v Česku mozkovnu, a ne montovnu. Je vidět, jak podstatná je digitalizace. Je vidět, že pro vládu to bývalo prioritní, ale pouze deklarativně. Nyní se ukazuje, co všechno mohlo fungovat, kdyby ministerstva splňovala pojem „digitální Česko“. To se po krizi musí změnit a služby musí mít vždy alternativu na internetu. Vidím potenciál propojení odborníků z univerzit, praxe, institucí i nově vzniklých profesních iniciativ. To nesmíme po překonání pandemie zapomenout. Objevíme nové cesty, o kterých jsme třeba ani nevěděli.

Mění se nějak vaše uvažování o politice, o lidech – a o sobě?

V Česku se ukázalo, že kroky vlády, která dělá dlouhodobě rozhodnutí podle průzkumů, a ne podle dat, nebo hledá jiný než veřejný prospěch, se pod reálným tlakem hroutí. Já osobně se snažím dělat věci vždy pořádně, takže by měly být stabilní nehledě na podmínky. Krizový stav, kdy prostě vstanete v šest ráno a jdete si lehnout v 11 večer a někdy se prakticky nezastavíte, mě učí, jak důležité je věci řešit systematicky a efektivně. Pouze dobrá příprava a zapojení lidí, kteří věcem rozumí opravdu do hloubky, umožňují realizovat, co jste si připravili. Podstatný je důraz na přesnost a vědomí, že je nutné pracovat s lidmi, na které je spoleh. Podle mě chytrým lidem krize připomene, že sám člověk věci těžko zvládne. Důležitá je spolupráce a solidarita.