Den poté

Ležel s roztaženýma rukama a nohama, příliš zničený, aby se mohl pohnout, jako potlučený krab, vyvržený za jitra na kamenitý břeh moře. Světlo ho bolelo, ale nebolelo ho tolik jako pohled na jednotlivé předměty; po prvním pokusu se rozhodl už očima nepohnout. Všechno, co viděl, mu pulzovalo tupým duněním v hlavě. Jeho ústa zřejmě sloužila nějakému nočnímu tvorovi za latrínu a později i za mauzoleum. Během noci se také nějakým způsobem zúčastnil přespolního běhu a byl odborně ztlučen tajnou policií. Bylo mu zle.“ Pokud je vám tenhle popis jednoho ranního probuzení povědomý, může to znamenat dvě věci, buď jste literární fajnšmekr a neomylně jste poznali úryvek z knihy Šťastný Jim od britského spisovatele Kingsleyho Amise. Anebo jste onen popisovaný stav někdy v minulosti sami zažili. Na konci roku, po sérii firemních večírků, je to dokonce velmi pravděpodobné. V tomto smyslu přinášíme špatnou zprávu: ačkoli kocovina trápí miliony lidí na planetě, vědci na ni dodnes neobjevili spolehlivý lék. Ve hře jsou zatím pouze více či méně osvědčené způsoby, jak tuto „sdílenou marnost“ udělat aspoň o trochu snesitelnější.

Tohle nefunguje

Kingsley Amis rozhodně věděl, o čem píše. Tento „rozhněvaný mladý muž“ patřil v polovině minulého století nejen mezi největší anglické spisovatele své generace, ale, jak sám o sobě prohlašoval, také mezi největší opilce. Alkoholu holdoval rád a často a o jeho konzumaci během svého života napsal celkem tři knihy, které v češtině vyšly v…