Představte si, že stojíte na startu běžeckého závodu. Pustili vás na stadion a nikdo vám nebránil v zápisu, i když chlápek u formuláře překvapeně zvedl obočí. Když se blížíte k blokům, konkurenti na vás divně zírají – třeba na to, co máte na sobě a vůbec jak vypadáte. Někteří se vám smějí do obličeje, jiní se po straně ušklíbnou, další vás okázale ignorují. Po levici máte závodníka, který je na stadionu jako doma, protože tam běhal už jeho dědeček, a po pravici sice běžce od pohledu neschopného, ale s velkou fanouškovskou základnou. Když konečně zakleknete do bloků, ozvou se taky diváci. Pokřikují na vás, že tam nemáte co dělat, že se pro běhání „od přírody“ nehodíte a že máte prostě raději jít domů a třeba tam uklízet. Mohl by se někdo divit, kdybyste se na takový stadion nehrnuli?
Čtenáři už možná tuší, kam autorka směřuje. Metafora je použitelná pro řadu prostředí, tentokrát je řeč o politice. Přestože ženám v Česku nebrání ve vstupu do politiky a veřejného angažmá žádné legální překážky, překonávají stále celou řadu neformálních bariér. Dávalo proto smysl, když se některé strany snažily političkám tento nezaviněný handicap narovnat. Nakonec celá moderní politika vznikla v prostředí formálních kvót – pro muže, a tímto se dějinné kyvadlo mírně vracelo do rovnováhy.
Některé strany (Zelení) kupříkladu dodržují zipový systém při sestavování kandidátek, v němž je v každé trojici alespoň jedna žena. V souladu se svojí tradicí a také ideovou orientací se o to pokoušela i…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
