Uvízli jsme tady, uprostřed Vancouver Islandu, jen kvůli rozbitému karavanu. Po 30 tisících kilometrech napříč USA a Kanadou znenadání vypověděly službu brzdové desky. Port Alberni, dvacetitisícové město s obří papírnou, má pověst netolerantní rasistické bašty bílých dělníků. Kromě soužití s původními obyvateli tu většinová populace řeší i problém s drogově závislými. Naším cílem bylo původně ikonické surfařské město Tofino, asi 100 kilometrů na západ odsud. Na nekonečné pacifické pláže a divoké pobřeží si ale budeme muset pár dní počkat.
Nepojízdné auto parkujeme na pozemku Carolyn, která si nás všimla s dětmi na parkovišti a nabídla nám několikadenní azyl, než do opravny přijdou náhradní díly. Z jedné strany obrovského pozemku je neprostupný les, z druhé koňská ohrada. Srnky se chodí pást až k domu. Vydýchávám menší cestovní trauma a opakuji si magické formule o tom, že vše se děje z nějakého „důvodu“.
Ráno beru za ruce své dvě dcery (4 a 1,5 roku) a vyrážíme do města. Naším prvním cílem je hřiště u místní základní školy. Zubaté slunce prohřívá tváře a vzduch voní rozkládajícím se listím. Otevřeme branku, vypadá to, že veliký školní dvůr je otevřený všem. Holky si začnou hrát na lanovém pavoukovi, když vtom se otevřou dveře školy a na dvůr se vyvalí místní školáci. Zkouším očima vyhledat nějaké učitele a ujistit se, že tu můžeme zůstat. Všimnu si dívky s bílou holí. Vede ji za ruku asi 30letá žena, obě se něčemu důvěrně smějí a jdou naším směrem. Všude kolem výskají…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
