65_jeden_den

Ráno se budím v Helsinkách. Pohled z okna, neprší, hurá! Vybíhám do lesa. Všechno se mi zdá průzračné, čisté. Potkávám spoustu babiček a dědů s vycházkovými holemi, děti ze školky se probírají kapradím. Vyjdu na kopec (vzácně, ale je tu) a zplna zpívám. Vzápětí se ztrácím, v mírném opojení mě však les zase propouští.

Odjíždím na letiště. Ve Francii je horko a zase se stávkuje. Ve vlaku do Štrasburku si za mnou povídá Korejka s Francouzem, ona mu popisuje korejské skrupule ohledně svobodných žen nad 30, on jí své peripetie, jimiž prošel při emigraci z Konga. Poslouchám, jak těžce její maminka nese, že se za týden neobjeví doma při díkůvzdání, a říkám si, jak nezaslouženě snadné to ve srovnání s nimi oběma mám. Navečer už procházím kolem štrasburské katedrály, cítím, jak mnou prostupuje ostré zářijové slunce. Jaký rozdíl oproti finskému chladnému ránu! Přijela jsem na kněžské svěcení kamaráda Josepha z francouzské Komunity Jeruzalém. Slavnost se podobá svatbě, na niž se sjíždí rodina i přátelé z celého světa. Jedinečná chvíle, která Josepha proměňuje. My možná mnohdy nerozumíme, co se děje, ale chceme tu být. S velkou vděčností přicházím ke kostelu sv. Jana, potkávám známé tváře a cítím se jako doma. Na několik nocí mě ubytovává úžasná Bernadette z Kamerunu, která žije ve Francii víc než 30 let.

Reklama
Reklama

Uprostřed večerní mše přichází do středu kostela muž v dlouhém zeleném kabátu s poutnickou holí, přes hlavu přehozený hnědý šál. Pociťuji směs obav a překvapení. Znám prostředí, odkud by byl okamžitě vykázán. Vybíhá k němu Italka Francesca a objímá ho. Udivení Francouzi jen hledí. Bernadette s Francescou muže na noc nechávají u sebe, večeříme spolu. Od rána prý obchází štrasburské farnosti, ale nikdo ho tu nezná, tedy dveře jsou zavřené. Evangelium v praxi.

Onen poutník je sicilský misionář Biagio Conte, který založil Společenství naděje a lásky (Missione di Speranza e Carità) a už dva měsíce je na cestě z Palerma do sídla institucí Evropské unie. Ve Štrasburku, Bruselu a Lucemburku chce hovořit o nutné solidaritě s uprchlíky a migranty. Poslancům, mj. i Sassolimu, Tuskovi a von der Leyen, adresoval dopis, kde své pohnutky vysvětluje. Společenství, jemuž dal vznik, se na Sicílii stará v deseti domech o lidi z Eritreje, Súdánu, Nigérie, Etiopie nebo Somálska, loni v září se s nimi setkal papež František a vyzval je k odvaze jít dál. Sám Biagio se ve 26 letech všeho vzdal, odešel z domu a od té doby žije s chudými. Říkal, že nemohl vydržet to napětí, když viděl na ulici lidi, kteří nic nemají, a on se vracel do krásného domu.

Před spaním mi bleskne hlavou, že ho potkávám téměř čtyři roky na den od chvíle, kdy jsem poprvé vyjela jako dobrovolnice na maďarsko-srbské hranice rozdávat jídlo lidem, kteří utíkali před válkou. Stejně staří jako já, se stejnými sny. Neodbytná touha být tam, kde je mě třeba, mě tehdy několikrát zvedla, a já se do Srbska i Chorvatska vracela. Dnes večer jsem seděla u salátu a těstovin s člověkem, který za dva dny oslaví 56. narozeniny a místo víkendu na Maledivách nastoupil pouť pokání za Evropu: 25 kilometrů denně, jídlo jen večer, bez telefonu i peněz, jen s velkou důvěrou a vírou v Boha i lidi. Žádná shoda okolností.

Po návratu do Helsinek se dívám na fotku, kde předává Biagio předsedovi Evropského parlamentu Sassolimu olivovou ratolest.

Kristýna Boháčová,
freemover na Divadelní akademii v Helsinkách

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte