NE. Nelze tlačit na „správnost“

Některé občanské postoje, které Peter Handke zastává od devadesátých let, jsou prostě odporné: zpochybňování prokázané genocidy, bagatelizace zločinů bosenských Srbů, výsměch obětem, projev na pohřbu Slobodana Miloševiče souzeného před smrtí za válečné zločiny. Jenže nobelovská porota, tvořená letos také mladými externisty z řad literárních kritiků, hodnotila – doufejme – jeho přínos pro literaturu, ne politické názory. Za sto let se na názorové zbloudění stárnoucího muže možná zapomene; knihy, scénáře a divadelní hry, které psal na vrcholu sil, budou ale nejspíš žít dál.

Spoustu výjimečných osobností vybavila příroda jakýmsi „genem vzdoru“, který jim pomohl vyniknout. Lidé jako Jim Morrison, Jean-Paul Sartre, Jean-Luc Godard nebo Ivan Jirous byli po většinu života v nějakém konfliktu se společností či názory, které v ní převládaly. Rovněž mezi předními vědci – a těmi českými zvlášť – se najde dost lidí, jejichž postoje jsou mírně řečeno zvláštní; třeba pohled na klimatickou změnu, spojenectví s Ruskem namísto členství v NATO či aktuálně na pokus Kellnerovy PPF koupit si za pakatel Univerzitu Karlovu. Neumenšuje to ale význam, který tito lidé mají v rámci své profese.

Jistá chuť jít proti proudu a s kůží na trh, jež danému člověku pomáhá v kariéře, se zkrátka může za hranicemi jeho oboru nebo v jiné životní etapě zvrhnout v něco, co bychom od něj raději neslyšeli. Když Peter Handke nechal ve své hře Spílání publiku z roku 1966 křičet herce divákům do tváře…