Kniha na podzim

Pět let čekal na přeložení do češtiny oceňovaný titul slovenské spisovatelky Veroniky Šikulové Mezerovitý plod. Mezitím se jí doma podařilo získat nejprestižnější literární cenu a tady pro překlad uznávanou autorku Kateřinu Tučkovou. O prázdninách tak vyšla částečně autobiografická próza česky – a dá se říct, že to bylo skvělé načasování.

Titul si padesátnice Šikulová vypůjčila od včelařů a signalizuje nákazu včelstva a blížící se smrt. Ta se vkrádá také do úlu, domova „Hrdinky“, jež se stará o těžce nemocnou matku. Právě v září – v době, kterou má z dětství spojenou s nejvýraznějšími pachy a chutěmi, v době, kdy vše dozrává a hojnost se může rychle proměnit v hnilobu – provází matku pravidelně na chemoterapii. Ještě mladé ořechy, pecky meruněk nebo vůně švestek dokážou probudit zasuté vzpomínky a vidět stárnoucí nemocnou ženu zase jako krásnou a přísnou lékařku, která pevnou rukou řídila rodinu. Vracejí se vtipné historky o otci, bohémském spisovateli, i žárlivost na mladší sestru. Vše na pozadí idylického vinařského městečka Modra, kde se autorka narodila. Vzpomínání ale přináší i bolestné uvědomění, že „Hrdince“ se podobně vést rodinu nedaří. Její muž bere antidepresiva a a pozornost syna si musí kupovat; rozpíná se v ní pocit, že nerozumí dnešnímu světu a mladým. „Ona už nepředběhne vlak a někdy je jí líto, že neumí zprostředkovat dětem, jaké to všechno bylo a jak to vůbec nebolelo!“ Píše autorka ve třetí osobě a zcizuje jednoduše to, co by mohlo být vnímáno…