Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Rozhovor

Zprávy z tajícího města

Se sociální vědkyní Zdenkou Sokolíčkovou o Špicberkách

Sokolíčková Zdeňka
Zdeňka Sokolíčková • Autor: Matěj Stránský

Sociální vědkyně Zdenka Sokolíčková se s rodinou odstěhovala na arktické souostroví Špicberky, aby tam zkoumala, jak změny klimatu ovlivňují místní komunitu

Proč jste si ke zkoumání dopadů klimatické změny na společnost ze všech míst na světě vybrala zrovna odlehlé souostroví v Severním ledovém oceánu?

Těch důvodů bylo víc. S manželem se nám narodily tři děti a život v Praze nás už otravoval, logistika, smog a tak dále. Já jsem se po narození dětí zároveň chtěla nadechnout k novému výzkumnému projektu. Můj muž je profesí polární ekolog, na Špicberkách kdysi studoval a vždycky o nich mluvil jako o krajině, která ho nadchla. Já jsem se shodou okolností před pár lety seznámila s profesorem sociální antropologie Thomasem Hyllandem Eriksenem, který pracoval na velkém výzkumném projektu nazvaném „Overheating“ (Přehřívání). Zkoumá, jak spolu souvisí probíhající změny v životním prostředí, v ekonomice a ve společnosti. Takže spojením mé touhy po výzkumu, zájmu mého muže o Špicberky a setkáním s profesorem Eriksenem vznikl nápad odjet na Špicberky. Trvalo asi rok a půl, než se mi podařilo získat prostředky na dvouletý výzkumný pobyt. A letos v únoru jsme odjeli do Longyearbyenu, což je největší město na Špicberkách.

výhled od dveří z bytu
Výhled na městečko Longyearbyen z domu české rodiny.

Jak se tam projevuje klimatická změna?

Docela dramaticky. Špicberky jsou jedním z míst, která se oteplují vůbec nejrychleji na planetě. Extrémní výkyvy počasí se stávají normou ve všech obdobích roku. Dřív tu byla suchá, arktická poušť, ale to už dávno neplatí. Co se týče dešťových srážek, tak se objevovalo maximálně jemné mrholení, ale teď přicházejí průtrže mračen a dlouhotrvající deště. Ze svahů padají laviny. V roce 2015 spadla lavina přímo do centra města, zasypala jedenáct domů a zabila jednoho dospělého člověka a malou holčičku, což byl velký šok pro místní komunitu. Město, které bylo dřív bezpečné, je teď zčásti lavinovou zónou. Také aktivní vrstva permafrostu je čím dál hlubší a dochází k velkým sesuvům půdy. Zjara, když začne tát sníh, k městu přitékají kamenité nebo bahnité laviny. Relativně nedávno jedna taková sjela těsně vedle hřbitova. Tahle nestabilita půdy znamená velkou výzvu pro stavbu čehokoli.

Jak moc se v Longyearbyenu otepluje?

Mezi roky 1971 a 2000 byla průměrná roční teplota minus 5,9 stupně Celsia. Od roku 1971 se ale zvýšila o pět stupňů. O 20 procent se zvýšil také roční úhrn srážek. Očekává se, že na konci století se průměrná teplota zvýší o 8,5 stupně a množství srážek o 40 procent. V Arktidě dopady klimatu akcelerují rychleji než jinde.

Cítí to lidé?

Když dělám rozhovory s lidmi, kteří tam žijí desítky let, tak není člověka, jenž by to necítil. Před dvaceti třiceti lety byla v zimě běžná období, kdy bylo třeba několik týdnů minus třicet stupňů, což je dnes vzácné. Dříve taky zamrzal Isfjorden, tedy fjord přímo u města Longyearbyen, ale teď už několik let nezamrzl. Lidé byli zvyklí přejet na sněžném skútru na chatu po moři, a teď už to nejde. Takže i pouhým okem je viditelné, že se něco děje.

Proč je potřeba zkoumat, jaké dopady má globální klimatická změna na obyvatele Longyearbyenu?

Na tuhle otázku se mě lidé často ptají. Dá se tu ukázat, jak dramatickou výzvu může změna klimatu znamenat pro praktické oblasti života. Když přinesu konkrétní poznání tohohle procesu v místě, kde klimatická změna probíhá velmi rychle, tak se z toho prostě dá usuzovat na to, jaké dopady může mít klimatická změna někde jinde. Samozřejmě že třeba v Bangladéši budou problémy jiné, ale všude se budou změny dotýkat základních funkcí, které společnost potřebuje plnit – aby měli lidé kde bydlet, aby se nebáli o svoje rodiny.

Neměla jste obavu, že Longyearbyen nebude vhodným místem pro tu vaši? Máte tři malé děti…

Naopak, byli jsme si jistí, že to bude lepší místo pro děti než Praha, a to se nám potvrdilo. Samozřejmě že klima je trošku drsnější. Když jsme v únoru dorazili, bylo minus dvacet čtyři stupňů a děti musely být ve školce dvě hodiny na zahrádce, což se jim nelíbilo. Zdejší školka i škola dbá na to, aby byly děti hodně venku v přírodě. Místní komunita je maličká, všude se dá dojít pěšky, bydlíme deset minut od školky. Nejstarší syn teď začne chodit do školy a bude moct chodit sám, což je luxus, který je ve velkém městě vyloučený. Lidé se tu znají a myslím si, že pro děti je to zdravé a stimulující prostředí. Není to žádná pustina, sníh a led mají spousty barev, když se na to člověk soustředí. Zdejší jednoduchost navíc dětem prospívá víc než přehlcenost stimuly ve velkém městě.

Jaké je složení místní komunity?

Z celkových asi 2300 obyvatel tvoří zhruba sedmdesát procent Norové, zbytek jsou cizinci. Hodně přibývá lidí z Thajska a Filipín, kteří jezdí dělat práci, o niž Norové nemají zájem, to znamená uklízet v domácnostech a hotelích, servírovat jídlo nebo dělat masáže. Někdy v devadesátých letech tam bylo několik žen z Thajska, teď je tam zhruba dvě stě Thajců a asi devadesát Filipínců. Počty obyvatel se průběžně mění podle toho, jestli je zrovna sezona. V Longyearbyenu totiž v posledních pěti deseti letech nastupuje masový turismus, který vystřídal těžbu černého uhlí, jež bývala ekonomickou oporou tohoto místa. Když to bylo hornické městečko, tak tam žili lidé stabilně s rodinami. Teď, když je postavené na službách turismu, tak tam někteří jezdí na pár měsíců: vydělat si peníze v sezoně v hotelích či zážitkových agenturách.

Reklama
Reklama

Bjørndalen, na pozadí cruisehip Aida
Turisté chtějí vidět vysokou Arktidu, mizející ledový svět. • Autor: Jakub Dan Zarsky

Za čím tam turisté jezdí?

Chtějí vidět na vlastní oči vysokou Arktidu, tedy mizející ledový svět. Létají tam letadlem a k jejich pobytu na místě je potřeba velké množství energie, takže k mizení toho světa paradoxně sami přispívají. V létě turisté podnikají výlety na moři, na kajaku nebo na velkých lodích objíždějí pobřeží. Snaží se zahlédnout a vyfotit si ledního medvěda, kvůli čemuž sem hodně z nich přijelo. V zimě se jezdí podívat na polární záři.

Když připluje panelák

Jak vypadá váš pracovní den?

Pondělí až pátek jsou podobné – v osm ráno odvedu děti do školky. Potom jdu pěšky do univerzitního centra, kde mám skrze Univerzitu v Oslu kancelář, čili stůl a židli. Během dne se snažím získávat lidi pro rozhovory nebo chodím na už domluvené schůzky. Také odpovídám na e-maily, čtu místní noviny, sleduju facebookové skupiny, abych měla přehled o tom, co se děje nebo kdo se k čemu vyjadřuje. Kolem čtvrté jdu zase vyzvednout děti do školky.

Jak si vybíráte lidi, s nimiž děláte rozhovory?

Během prvních pěti měsíců to bylo hodně nadivoko. Třeba podle toho, kdo se jak vyjadřuje do novin či ve facebookových skupinách. Oslovuji také významné postavy, které jsou aktivní v místní politice nebo pracují v nějaké důležité firmě. Jedna z věcí, které mi z toho výzkumu vychází, je, že místní komunita není celistvá. Je tu skupina Norů, již mají dobré zaměstnání, dobré podmínky pro život, přístup ke zdravotní péči. Potom skupina lidí, kteří jsou zaměstnaní na univerzitě, to je hodně mezinárodní komunita. Pak je tam skupina lidí, již pracují v turismu, kam patří i zmínění ekonomičtí migranti z Asie. Dále je tam pořád ještě hornická komunita, v posledním funkčním dole jich pracuje asi čtyřicet pět.

S kolika lidmi jste mluvila?

Rozhovorů mám asi sto a chtěla bych dojít k číslu tři sta padesát, což je hodně na to, že to má být sociálněantropologický výzkum. Je to už skoro sociologická metoda. Připadalo mi důležité oslovit hodně lidí, abych mohla vyvodit nějaké obecné závěry. Průtokovost komunity je extrémně vysoká, průměrná doba pobytu je čtyři až šest let, což vlastně znamená, že během pěti let se celé městečko víceméně vystřídá. Rozhovory většinou trvají půl hodiny až hodinu. Bude to hodně práce, poskládat z nich dohromady mozaiku, ale myslím si, že už v tuhle chvíli jsem schopna vidět nějaké opakující se vzorce.

Jaké?

Ptám se, co lidi přivedlo na Špicberky a jak se jejich motivace tam zůstat změnila během jejich pobytu. Potom se jich ptám, jaké vnímají změny a ta klimatická změna bývá často první na talíři. Extrémní výkyvy počasí, to je něco, co dokáže pozorovat už i člověk, který tam žije tři až pět let, protože se stupňuje frekvence těchto jevů. Třeba že je v červnu několik dní po sobě dvanáct stupňů, což je neobvykle vysoká teplota. V zimě zas přicházejí teplé vlny, jež způsobí, že roztaje sníh, což má dramatický dopad na turistický průmysl, který má městečko živit. Nedá se jet na lyže ani na sněžný skútr. A pokud jde o společnost, o rozměr kultury a identity, je čím dál míň norská, což vede k politickým a sociálním tenzím. Všechny tyhle procesy různé skupiny vnímají odlišně.

Co jako největší problém vnímá norské obyvatelstvo?

Já myslím, že Norové jsou nejvíc nervózní z toho, že nemají kontrolu nad tím, jak se ta komunita proměňuje. V devadesátých letech přijelo na Špicberky za rok třicet pět tisíc turistů. Teď jich je asi sto třicet tisíc a v roce 2022 jich má být čtvrt milionu. Během posledních pěti let se zvýšil počet obrovských turistických lodí. Loni ta největší měla šest tisíc pasažérů a byla velká jako panelák. Představte si, co to udělá s městečkem, které má něco přes dva tisíce obyvatel, když tam přijde šest tisíc stárnoucích Němců strávit deset hodin.

Co?

Veliká kauza třeba byla, že si turisti fotili děti, Norové jsou na to extrémně citliví. Mají pocit, že žijí ve městě, které se čas od času stává zoologickou zahradou, kam lidé přijíždějí konzumovat všechno: divočinu, zážitek, že jsou ve vysoké Arktidě a fotí si děti, které si v té extrémní krajině plácají bábovičky. Norská populace je z dopadů turismu znechucená. Turismus navíc generuje pracovní místa, o něž Norové nestojí, protože oni chtějí mít vysokou mzdu, stabilní a k tomu hezké bydlení a to turismus nevytváří. Vedle Norů tam proto žije čím dál více lidí, kteří pracují dlouhé směny v hotelích a posílají peníze domů, kde z nich žije rodina a jejich děti, což ve špicberské společnosti vytváří napětí.

Jaké zajímavé lidi jste během rozhovorů potkala?

Jeden z prvních respondentů, s nímž jsem se spřátelila, je Mark Sabbatini, Američan, který tu žije už deset let a vydává místní noviny a web Icepeople. Jako novinář psal o jazzových festivalech na zvláštních místech a v Longyearbyen se také jeden koná. Přijel napsat o festivalu a zjistil, že tohle je místo, kde chce žít. Další zajímavý člověk je Kim Holmen, Švéd, který pracuje v Norském polárním institutu. Celý svůj profesní život věnuje informování o změně klimatu. Píše vědecké články, jezdí na konference, hodně hovoří do médií. Když přijde řeč na změny klimatu, říká, že nám nezbývá nic jiného než být optimisty. Snaží se lidi vyburcovat, aby nebyli vůči klimatické změně odevzdaní a fatalističtí, což mě oslovilo.

A co ženy?

Třeba Norka Hilde Fålun Strøm žije na ostrovech asi dvacet pět let a pracuje tu pro turistickou agenturu. Teď v srpnu však odjede na devět měsíců na odlehlou trapperskou stanici, starou loveckou chajdu, a devět měsíců tam bude přezimovat ještě s jinou ženou. Bude to údajně historicky první přezimování na Špicberkách bez mužů. Během té doby budou dělat tzv. občanskou vědu, což znamená, že budou sbírat třeba vzorky planktonu a sněhu, které pak budou analyzovat skuteční vědci.

Jsou tam také popírači globálních klimatických změn?

Hned po mém příjezdu vyšel ve zdejších novinách Svalbardposten článek místního pána, který se jmenuje Ole Humlum a prezentuje se jako klimatolog na volné noze. Ten lidský faktor v klimatické změně důsledně popírá a vyjadřuje se ve stylu „vždycky tu byly výkyvy, někdy bylo tepleji, někdy víc zima, tak nebuďme hysteričtí“. Je to rozhodně něco, co jsem na Špicberkách nečekala. Ale zase to ukazuje, že je to tady prostě reálná společnost, ve které jsou zastoupeny všechny hlasy. Ještě jsem s ním nemluvila, ale mám to v plánu.

Jaký je na Špicberkách společenský život?

Velmi bohatý, což je hodně zvláštní v městečku se dvěma a půl tisíci obyvateli. Je tam kino, ochotnický divadelní spolek, sportovní spolek, který organizuje hodně aktivit. Je tam knihovna, kam jezdí spisovatelé na autorská čtení, a pořádá se i festival literatury. Bylo tam několik hudebních festivalů. Klasická hudba, jazz, hrál tam Robert Plant z Led Zeppelin. Mám pocit, že tu chodím za kulturou víc než v Praze, což je další z paradoxů Longyearbyenu.

Všechno jenom jednou

Teď je před vámi polární noc, co od toho očekáváte?

Lidé ji zmiňují jako období, které je příjemnější než polární den, protože není tak vyčerpávající jako neustálé světlo. Také ubude turistů a městečko se stane sociálnějším, je víc kulturních akcí a lidé se častěji navštěvují. A když vyjde počasí a je polární záře, tak je to prý magické místo.

Co bude výstupem vašeho projektu?

V rámci vědeckého grantu budu publikovat články v angličtině i češtině. Chtěla bych také napsat knížku v angličtině, bude se to jmenovat „Melttown“, tedy něco jako Tající město. Bude to antropologie přehřívání na Špicberkách jak v životním prostředí, tak v ekonomice a ve společnosti. A potom bych chtěla napsat český text, který by reflektoval ten intimnější rozměr výzkumu. Přece jen tu strávím dva roky v kuse s celou rodinou. Myslím, že materiálu na literární nebo populárně-naučné zpracování budu mít hodně. Zároveň o nás vzniká časosběrný dokumentární film, který točí režisérka Veronika Lišková. Pro místní lidi bych pak na konci pobytu chtěla udělat veřejnou prezentaci a nějak shrnout, co jsem tu nasbírala.

Jaký efekt mají Špicberky na vaši rodinu a vztahy?

Já myslím, že jen pozitivní. Že se nám ulevilo od některých stresorů, které přináší život ve velkém městě. Už jen to, že v Longyearbyenu máme dvě hodiny denně k dobru díky tomu, že nemusíme děti vozit do školky a zpátky. Místo sezení v metru si povídáme, spíme, čteme či jdeme na procházku. Také tady pořád nestojíte před možností volby, což je hrozně velká úleva. Je tu pouze jedna škola, jeden obchod, jeden kostel, všechno je jednou a všechno je to v centru, které obejdete za deset minut. Manžel i já tíhneme k tomuhle typu krajiny a prostředí, takže pro nás je to vlastně takové splnění snu, že tu můžeme žít.

A děti?

Ten nejstarší už trošku přivykl klimatu, otupila se ostří jeho stížností na to, že jsme v zimě, kde je jen sníh a led. Ten prostřední si našel kamaráda a teď v Čechách na dovolené se každý den ptá, kdy už se vrátíme na Špicberky, aby zase mohl být s Folkem. A nejmladší asi nepostřehl, že už nežijeme v Praze, to je batole, které žije nekomplikovaně.

Zdenka Sokolickova (35) fra Tsjekkia. Bakside 1619
„Je to příjemná forma úniku.“ (Zdenka Sokolíčková na Špicberkách) • Autor: Hilde Kristin Røsvik

Jak dlouho na Špicberkách zůstanete?

Projekt skončí v únoru 2021. Ale často si povídáme s mužem o tom, jestli nezůstat déle. Tenhle vzorec se vyjevuje i v mých rozhovorech. Lidé říkají, že přijeli na Špicberky na pár měsíců, ale zůstali tu roky. Když jste typ člověka, kterému zdejší prostředí vyhovuje, je těžké se z něj potom vyvázat. Je to zjednodušený život v bezprostředním kontaktu s přírodou, bezpečný pro děti a vzdálený od stresu a shonu zbytku světa. Je to taková velmi příjemná forma úniku. A návrat do doby, která už je na pevnině dávno pryč.

Zdenka Sokolíčková (36)

Narodila se v Novém Městě na Moravě. Vystudovala kulturologii na Univerzitě Karlově, Univerzitě Palackého a Univerzitě v Groningenu. V roce 2010 získala doktorát, její disertace vyšla pod názvem Člověk v pokorném závazku vůči světu: Studie z ekologické etiky. Od roku 2011 pracuje na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové, kde učí na oboru Transkulturní komunikace. S manželem Jakubem Žárským a třemi syny žije od února 2019 na Špicberkách, kde pracuje jako hostující výzkumnice Univerzity v Oslu na projektu boREALIFE: Overheating in the High Arctic.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Horký

redaktor, fokus

horky
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte