Takoví normální jedináčci

Jsou rozmazlení, sobečtí a nesamostatní. A není divu. Zatímco jejich kamarádi z početnějších rodin museli tvrdě bojovat o každou hračku, dělit se o borůvkový koláč a přebalovat mladší sourozence, jedináčci měli vždycky všechno jen pro sebe. Asi jste takový názor už někdy slyšeli, ostatně i selský rozum napovídá, že by na něm mohlo něco být. Stereotyp o rozmazlených sobcích definuje pohled na jedináčky už od 19. století a mnoho jednorozených nešťastníků jeho chuť zakusilo od okolí v podobě uštěpačných poznámek. Všem takovým teď nabízíme po prožitých křivdách malé vykoupení: exaktní věda povahu jedináčků zdaleka nevidí tak černě.

V duchu doby

Onen opovržlivý tón se dá vystopovat i na akademické půdě. Pionýr americké psychologie Granville Stanley Hall na sklonku 19. století prohlásil, že být jedináčkem je samo o sobě nemoc. A jeho současník Eugene W. Bohannon v roce 1896 uskutečnil vůbec první odborný výzkum tohoto fenoménu.

Design jeho studie, jak se dnes říká, byl sice trochu pochybný, Bohannon se prostě zeptal dvou set lidí, co si myslí o jedináčcích. Zato výstupy byly o to jednoznačnější: za extrémně rozmazlené prohlásilo jedináčky 196 respondentů. Psycholog pak ve svém odborném článku přidal ještě charakteristiky jako zženštilí, přecitlivělí, namyšlení, prolhaní a pár dalších.

Nutno dodat, že věda o rodině nikdy nebyla úplně imunní vůči dobové morálce a přelom století charakterizovala jistá společenská úzkost ze snižování porodnosti, která se projevovala…