Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Fokus

Rebel van Rijn

Autorova výstava v Amsterodamu už se nikdy nebude opakovat

35A_foto Rijksmuseum Amsterdam
Autoportrét. (1628)

V pátek 4. října uplynulo 350 let od úmrtí malíře Rembrandta van Rijn. Při této příležitosti odemykáme text o jeho výjimečné jarní výstavě v Amsterdamu. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.


Reklama
Reklama

 

Ten příběh se dá vyprávět z různých konců. Začít se dá chvílí, kdy budoucí umělec jako mlynářův syn opustil rodné město Leiden u Rýna (odtud přízvisko „van Rijn“) a s nebývalým výtvarným talentem v kapse odjel dobýt Amsterodam. Nebo dobou, kdy první zákazníky šokoval naturalisticky pojatými akty, v nichž nezakrýval žádnou vadu na kráse korpulentních dam. Strhující je samozřejmě i okamžik, kdy se portréty obchodníků prosadil v nejbohatším městě tehdy nejbohatší země světa a klaněla se mu celá Evropa. Nicméně začít se dá taky úplně od konce.

Pár dnů po Rembrandtově smrti rozrazila dveře jeho amsterodamského domu nevlastní dcera Magdalena. Nepřišla truchlit nad ztrátou jednoho z největších uměleckých géniů, který se kdy narodil. Chtěla najít ukryté peníze a šperky, jež si po něm nárokovala. Netušila, že Rembrandt rodinné úspory dávno utratil na pokrytí astronomických dluhů. Zatímco jeho dcera Cornelie žila v této bídné realitě už několik let, pro Magdalenu a celý kulturní svět to byla překvapivá informace o vnějšímu okolí skrytém osobním pádu na samé dno.

V posledních 13 letech života se sice neustále pohyboval na hraně pádu do bídy i za ní, ale zároveň namaloval obrazy tak radikální, že se z nich dodnes tají dech.

Tweetni to

Ne ovšem uměleckém. V posledních 13 letech života se sice Rembrandt neustále pohyboval na hraně pádu do bídy i za ní, ale zároveň namaloval obrazy tak radikální, že se z nich dodnes tají dech. Letos v říjnu uběhne od jeho smrti 350 let. V amsterodamském Rijksmuseu si to nyní připomínají výstavou All the Rembrandts (Všichni Rembrandtové). Rámují ji právě malířovým skonem, jenž odpovídá podtitulu akce „životopis rebela“. Na výstavu se stojí (přes rezervační systém) dlouhé fronty a už 14 dní po zahájení se musel dotisknout vyprodaný anglický katalog. Však taky muzeum varuje, že se taková přehlídka už nikdy nebude opakovat. Platí to se stejnou pravděpodobností, s jakou se nenarodí další Rembrandt.

Prostopášné, ale decentně

Zatímco na většinu současných výstav tvorby titánů Rembrandtova formátu se musí díla svážet z celého světa, kurátor amsterodamské výstavy Jonathan Bikker měl lehčí práci. Rijksmuseum má totiž vůbec největší a nejreprezentativnější kolekci Rembrandtových děl. Pod oněmi „všemi Rembrandty“ se skrývá 22 maleb, 60 kreseb a neuvěřitelných 300 grafik, které jsou všechny v majetku muzea. Instituce přitom ještě před 100 lety vlastnila pouze pět malířových obrazů. K dnešnímu stavu se dopracovala během následujících dekád, kdy se rozhodla získat „pro národ“ co nejvíc Rembrandtových děl roztroušených po soukromých sbírkách.

Poslední akvizice se uskutečnila před čtyřmi roky. Rijksmuseum se tehdy dohodlo s pařížským Louvrem a galerie si společně napůl koupily dvojici portrétů Martena Soolmanse a Oopjen Coppit, kterou Rembrandt namaloval v roce 1634 ke sňatku zobrazeného páru. Instituce za ně dohromady zaplatily 160 milionů eur s tím, že si je budou pravidelně půjčovat. Nyní vyšla řada na Rijksmuseum a na aktuální výstavě se před sošnou dvojicí tvoří chumel návštěvníků zkoumajících legračně olbřímí, malířem neuvěřitelně propracovaně pojaté krajkové ozdoby na ženichových střevících.

35F_foto Vereniging Rembrandt
Nahá žena odpočívající na polštáři. (1658)

Dvojportrét vznikal v Rembrandtově nejšťastnějším období. Byl čerstvě zasnoubený se Saskií van Uylenburgh, sestřenicí svého obchodního partnera. Sice si ji ještě nevzal, ale podle tehdejšího práva s ní už mohl sdílet společné lože. Což se ukázalo být základním motorem následujícího Rembrandtova života. Rok poté – to už byli svoji – namaloval sebe se Saskií na klíně a výjev nazval vzdorovitě Marnotratný syn s děvkou. Jeho rebelství se ale neprojevovalo ani tak v názvech jako v samotném obsahu tvorby.

Aktuální výstava nabízí unikátní vhled do jejího procesu. Na přípravných kresbách je vidět, jak se postupně dostával k finálnímu tvaru. Například v případě Marnotratného syna (obraz visí v drážďanském Zwingeru) chtěl původně družce vulgárně sahat mezi nohy a hladit obnažená ňadra. Nakonec ale obrazu ponechal možná prostopášnou, nicméně velmi decentní atmosféru. Tak jak to mělo rádo jeho publikum, respektive zákazníci: v době největšího rozmachu amsterodamského přístavu si od něj masivně objednávali díla, ve kterých zachycoval jejich raně kapitalistický blahobyt ukotvený ve střídmosti konzervativního protestantství.

Pád z vrcholu

Majitelku pivovaru Haesje Jacobsdr van Cleyburg namaloval s tak okouzlujícím úsměvem, že si divák ani neuvědomí, jak syrově na tváři jednapadesátileté ženy zachytil vrásky, šediny a váčky pod očima vyčnívající nad staromódním bílým límcem. Když na objednávku zpracoval Únos Ganyméda, dětského hrdinu řecké mytologie unášeného orlem nechal strachy čurat přes valnou část plochy obrazu.

Rembrandtův ostrý vhled je ale spojen zejména s jeho autoportréty.

Na aktuální výstavě jich visí opravdu hodně, včetně kultovní kresby, ze které na nás zpod baretu poťouchle juká mladík s vypoulenýma očima a našpulenou pusou. Obrázek nesčetněkrát reprodukovaný na tričkách a plakátech má v reálu pouhých pět na čtyři a půl centimetru. Mnohokrát si ze sebe dokázal dělat legraci. Přesto se v době největší slávy rád stylizoval do velkých předchůdců, Tiziana, Dürera či Raffaela. Jak v autoportrétech, tak v životním stylu, v jehož hédonismu je ovšem ve třicátých letech 17. století zásadně překonal.

Částka 13 tisíc guldenů, za kterou si v Amsterodamu koupil dům (dodnes nese jeho jméno), podle pořadatelů výstavy odpovídá dnešním 2,6 milionu eur. Rembrandt si to mohl dovolit, jeden obraz tehdy běžně prodával za tisíc guldenů. Šílené částky investoval do „kunstkamery“, sbírky všemožných i nemožných předmětů, kterou se v domě obklopil. Do tohoto prostředí se jeho Saskii v roce 1641 narodil syn Titus. Když se v domě konala oslava křtin, na dvorku už stálo natažené plátno připravené pro největší dílo, jaké se nám po Rembrandtovi dochovalo.

Noční hlídka měří čtyři na čtyři a půl metru. Je tak velká, že by se na aktuální výstavu nevešla, a visí proto o kus dál ve speciální Síni slávy Rijksmusea (kde ji mimochodem ročně navštíví 2,2 milionu lidí). Nikdo před Rembrandtem nedokázal vdechnout tolik života do nudného námětu „ze života domobrany“, který současníci zpracovávali jako mrtvolná tabla mužů sedících za stolem. V Noční hlídce se naopak vše hýbe a divák nemá ani po delším sledování šanci získat úplný přehled o všem, co se před ním na scéně děje. Když bylo dílo v Amsterodamu v červenci 1642 slavnostně odhaleno, nebyl na světě malíř, kterému by se dostalo tak nadšených ovací. Rembrandt byl na vrcholu kariéry – jenže měl úplně jiné starosti.

Opnamedatum: 2011-11-08
Noční hlídka. (1642) • Autor: Frans Pegt

Pád předznamenala měsíc před odevzdáním Noční hlídky smrt jeho největší lásky. Saskia po sobě zanechala osmiměsíčního Tita a závěť, podle které by polovina rodinného majetku připadla pouze synovi, pokud by si Rembrandt našel novou ženu. Nešlo o malé peníze. Jen za Noční hlídku si vydělal čtyři tisíce guldenů a celkem disponoval dobově oslnivým jměním ve výši bezmála 41 tisíc guldenů. Poměry se ale měly záhy fatálně změnit.

35C_foto Rijksmuseum Amsterdam
Portrét Haesje Jacobsdr van Cleyburg. (1634)

Umělecký vkus v Nizozemsku totiž nabral nový kurz. Dosavadní snaha umělců o co nejvěrnější zachycení reality přestala být pro čerstvou generaci podnikatelů zajímavá. Noví boháči vzešli z právě skončených válek v zahraničí a už nechtěli být tak skromní a upřímní jako pivovarnice Haesje. Její potomci chtěli naopak stavět co nejvíc na odiv své mládí, dokonalost a bohatství, byť by bylo třeba jen předstírané. Do módy proto přišel kýčovitý styl importovaný z Francie: okázalé barvy šatů, tvářičky napjaté zdravou kůží, imaginární scenerie, absurdně velké hory jídla zakonzervované ve své iluzorní čerstvosti na stolech malíři na věky věků.

Rembrandt tohle teatrální pojetí odmítal a přicházel tak o jednoho zákazníka za druhým. Kvůli neúspěšným investicím do zámořských obchodů navíc začal mít problém se splácením hypotéky na dům. V něm s druhou osudovou ženou svého života Hendrickje Stoffels – přestože si ji odmítl vzít – přivedl na svět Cornelii. Než stačil splatit rostoucí dluhy, dostal se do insolvence a o dům ze dne na den přišel. Jeho majetek včetně obrazů se na aukcích rozprodal za pakatel.

Tehdy se Rembrandt proměnil v démonickou postavu, kterou ve 20 let starém životopisném snímku Rembrandt zahrál tak přesvědčivě Klaus Maria Brandauer křičící na své okolí: „Jsem pažravý obr, co vás pozře. A trpělivě pak vydáví v chrlení světla.“ V malbě ho totiž přes osobní krizi paradoxně čekala vůbec nejlepší léta.

Překonat sebe sama

Když se Rembrandt dostal do finančních problémů, bylo mu přesně padesát. Většina umělců před ním i po něm by v takovém věku reagovala přizpůsobením se poptávce publika, které by vyřešilo jejich starosti. Rembrandt měl jinou povahu. Už pár let předtím reagoval na kritiku nakreslením satirického obrázku, na němž si s negativní reflexí své práce vytírá zadek. Čili udělal místo pár kroků zpátky několik skoků dopředu.

Měla to být zakázka, jež ho vrátí zpátky na vrchol. Spadla mu překvapivě do klína po někdejším učedníkovi Govertu Flinckovi, který náhle zemřel: rozměrná malba pro budovu nové amsterodamské radnice s prestižním námětem Přísaha Claudia Civila. Šlo o výjev z dávných nizozemských dějin, kdy se místní vzbouřili proti římské nadvládě. Když plátno Rembrandt v roce 1662 dokončil (bylo ještě větší než Noční hlídka), vydrželo na radnici jen dva měsíce. Pak ho vedení města nechalo svěsit. Konšelé ho označovali za naprosto skandální, ošklivé, odbyté a hlavně „nedokončené“. Odmítnuté dílo malíř ve vzteku rozřezal.

Ze slíbené odměny 1200 guldenů nedostal nic a v nouzi musel prodat Saskiin hrob. I s dnešním odstupem by však bylo počínání radnice pro spoustu lidí pochopitelné: místo oslavy hrdinných počátků nizozemské státnosti totiž Rembrandt namaloval vůdce odporu jako jednookého divocha, který u stolu kuje pikle s opilými druhy ve zbrani. Rozmáchlé tahy štětcem opravdu působí nedokončeně, jako by celá scéna byla v pohybu a autor ji neuměl zastavit.

V zachycení pohybu a radikální proměně svého dosavadního rukopisu našel největší výzvu, ve které se ho jeho kolegové odvážili následovat až o nějakých 250 let později.

Tweetni to

Ve skutečnosti ale ani nechtěl. Právě v zachycení pohybu a radikální proměně svého dosavadního rukopisu našel Rembrandt největší výzvu, ve které se ho jeho kolegové odvážili následovat až o nějakých 250 let později. Historik umění Simon Schama, který napsal nejobsáhlejší géniův životopis Rembrandt’s Eyes (Rembrandtovy oči) a natočil o něm několik populárních televizních pořadů, dokonce považuje dochovanou pětinu malby s ústředním výjevem za „vůbec první moderní dílo západní kultury“. Je věčná škoda, že už se odborníkům nikdy nepodaří zjistit, jak obraz vypadal celý před rozřezáním.

Odmítnutí příliš moderních postupů každopádně nebylo pro Rembrandta tou největší ranou: krátce po zničení Civilovy tlupy totiž přišel po krátké nemoci i o Hendrickje. Na druhou drtivou ztrátu života zareagoval malbou, která nyní visí v samotném centru amsterodamské výstavy. V kompozici Židovská nevěsta překonal nejen vše, co před ním kdo namaloval, ale i sám sebe.

Opnamedatum: 2014-02-11
Židovská nevěsta. (1665) • Autor: Carola van Wijk

Portrét starozákonních svatebčanů, do nichž personifikoval sebe s Hendrickje, je jedním z nejčistších zpodobnění milostných citů v dějinách umění. Je to také jediné místo na nynější výstavě, kde příchozí páry netrpělivě čekají, až si před obrazem udělají selfíčko. I tohle plátno ovšem ve své době působilo „odbytě“. Na plášti Izáka, jenž něžně objímá svou Rebeku, je zlatá barva nanesená v tak hustých vrstvách, že i v roce 2019 člověk automaticky zkoumá, jestli vůbec zaschla.

Když obraz v roce 1885 uviděl Vincent van Gogh, prohlásil, že by se rád vzdal deseti let svého života, kdyby mohl sedět 14 dní před plátnem a jíst jen chlebové kůrky. V Amsterodamu by mu to teď moc nešlo. Akce All the Rembrandts sice není typickým výstavním blockbusterem, kde se před každým ze svezených obrazů tvoří hrozny turistů. Pořadatelům šlo o mnohem intimnější pohled, čili slavná díla v sálech střídají málo známé kresby až titěrných rozměrů. Ovšem vzhledem k tomu, že kurátor ke každé z nich připravil obsáhlou popisku s napínavým vyprávěním o Rembrandtově tvorbě a životě, připomíná cesta výstavou pomalé popocházení v nekonečné frontě na štěstí.

Nejvíc dokončené

Rembrandt Harmenszoon van Rijn si štěstí v životě přes všechnu svou slávu a velikášský životní styl příliš neužil. Zemřel čtyři roky po dokončení Židovské nevěsty. Bylo mu třiašedesát a hořký osud mu nadělil, že ještě musel krátce před smrtí pochovat svého jediného syna Tita. Oba se ocitli v pronajatých hrobech, na ten Rembrandtův nemohla zadlužená dcera Cornelie koupit ani jednoduchý náhrobní kámen. Byla jediným člověkem, který pozoroval všemi opuštěného Rembrandta v posledních letech při práci. Z ní se nám dochovaly další obrazy, které veřejnost – i odborná – dlouho považovala za nedokončené. Včetně autoportrétu s tajemnými dvěma kruhy (vystavován je v londýnském Kenwood House), na němž má Rembrandt „máznutou“ ruku, jako by zrovna pohnul svou paletou.

35G_foto profimedia
Autoportrét s dvěma kruhy. (1665–1669) • Autor: Album Premium, Profimedia

Moderní kunsthistorie však došla k závěru, že právě tato díla, jež svou expresivností předznamenala 20. století, Rembrandt zřejmě považoval za dokončená víc než kterákoli předtím. Výstava All the Rembrandts se tohoto výkladu drží. Je členěná do tematických oddílů, které návštěvníka postupně provázejí zlomovými body autorova života. Od bujarého mládí až k portrétu Tita, jemuž čas ukrajuje poslední roky předčasně skončeného bytí.

Spousta Rembrandtových ikonických obrazů zůstala na svých místech v prestižních sbírkách po celém světě. Řada z nich je ale v Amsterodamu zastoupena formou přípravných kreseb a skic. Má to svou výhodu: zatímco malby ve výstavních sálech v průběhu staletí poznamenal čas a nutné restaurátorské zásahy, kresby uchovávané v temných sejfech vidíme přesně v podobě, v jaké nám je autor zanechal. A pochopitelně i svou nevýhodu: křehké, na světlo citlivé práce na papíře se z bezpečí depozitářů vynášejí jen při speciálních příležitostech. Kdo se tedy do Amsterodamu nestihne vypravit do 10. června, nikdy v životě už je neuvidí.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1602
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte