Věčný pragmatik Eastwood odmítá i s devadesátkou na krku vyjít z módy
 
The Mule (2018) - filmstill
CLINT EASTWOOD • Autor: Film Stills, Profimedia

Podle standardních zákonitostí showbyznysu měla kariéra Clinta Eastwooda skončil zhruba před čtvrt stoletím, po zisku Oscara za režii revizionistického westernu Nesmiřitelní (1992). Tehdy dvaašedesátiletý Eastwood definitivně dokázal, o co usiloval od roku 1971 a svého debutu Zahrajte mi „MISTY“. Že je nejen hvězda, ale i osobitý režisér. Zatímco nad hvězdou panovala už několik dekád shoda, u režiséra se chvála střídala se skepsí a pocitem, že režie je u Eastwooda vždy spíš rozmar hollywoodské star. O tři roky později pak jeho statut zpečetila cena Irvinga G. Thalberga za celoživotní přínos, která v rámci amerického filmového průmyslu signalizuje, že daný tvůrce dokázal ve svém oboru maximum možného.

Eastwood mohl v klidu odejít ze scény jako ikona dvou žánrů – westernu a policejního thrilleru. Jako držitel Oscara. Jenže herec, který začínal ve filmových a televizních štěcích, nikam neodešel. Odstartoval další část své kariéry, které si někteří nakonec cení nejvíc a která trvá dodnes. Svůj zatím poslední film, drama Richard Jewell, natočil loni – rok před svými devadesátými narozeninami. Ty Eastwood oslavil poslední květnový den. Podobně jako kdysi jeho ikonické westernové postavy tak dál projíždí sólo americkou kinematografií a společností. Jejich proměny kladoucí na jeho macho hrdinu nové a nové nároky úspěšně nejen „přežil“ - ale dokázal se na ně i výjimečně adaptovat.  U příležitosti jeho devadesátin výjimečně odemykáme následující text. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a zároveň nás v této době podpořit, staňte se předplatitelem Respektu:

Z nejnovějšího snímku Clinta Eastwooda Pašerák většině diváků uváznou v paměti dva nepravděpodobné momenty. V jednom si hrdina, hraný téměř devadesátiletým Eastwoodem, užívá v motelu se dvěma mladými dívkami. Žárlivě jej při tom pozoruje mladý kápo z drogového kartelu, pro nějž stařík pašuje drogy z Mexika do Chicaga. V tom druhém Eastwoodův hrdina narazí na skupinu motorkářek a splete si je s mladíky. Bez mrknutí oka přijme vysvětlení, že jde o lesby na motorkách, a rozloučí se bodrým „ahoj, lesby“.

Reklama
Reklama

Oba obrazy jsou lehce absurdní – a zahrané s nádechem laškovnosti vzhledem k Eastwoodovu věku, který vybízí k toleranci jinak netolerovatelného. Zároveň jsou ale míněny zcela vážně. Ani v Pašerákovi Eastwood nepolevuje z upevňování svého nejednoznačného obrazu, jehož budováním strávil uplynulá desetiletí. Přitažlivost této hvězdy spočívá v perfektně zabydleném rozporu mezi chlapákem a mužem, jenž si negativní důsledky svého chlapáctví uvědomuje.

Nebo jich dokonce v rolích prošedivělých kmetů, do nichž se pozvolna přehrál od oscarového westernu Nesmiřitelní, lituje. Jak poznamenává server Slash Film: „Příznačně pro herce, který strávil mládí hraním mužů, kteří dělají politováníhodné věci.“ Faktem je, že i když existují lepší režiséři i lepší herci než Clint Eastwood, jeho kariéra je jednou z nejpozoruhodnějších v Hollywoodu. Trvá už šest dekád a dokazuje výjimečnou schopnost přizpůsobit se proměňujícímu se americkému filmovému průmyslu i společnosti, jež postupně klade na jeho macho hrdinu nové a nové nároky.

Treska s maskou

Okraj klobouku se pomalu zvedá. Odhaluje semknuté rty, vzápětí zúžené štěrbiny očí bez emocí pozorující okolí. Ušmudlaného kluka lezoucího oknem. Botu na noze hromotluka, který jej kope ze dveří. Dětský pláč, muže na zemi v prachu a ženu s kamennou tváří za mříží. Kamera se vrací ke štěrbinám místo očí a divák sleduje nejen osamělého kovboje, ale i zrod jedné ikony americké kinematografie. „Byl víc maska než herec,“ vysvětlil režisér spaghetti westernu Pro hrst dolarů Sergio Leone, z nějž je citovaná scéna, proč si pro Muže beze jména, mstitele, který se nezastaví před ničím, vybral tehdy čtyřiatřicetiletého Eastwooda.

Odtažití, tajemní, neemotivní chlápci, muži činů, kteří jdou se starozákonní spravedlností po krku zlu tohoto světa, se napříště stanou Eastwoodovou značkou. Rodák ze San Franciska s protestantskou pracovní morálkou je součástí americké popkultury tak dlouho, že o něm zámořská média rutinně píší jako o americké instituci. Eastwood přitom zosobňuje určitou verzi Ameriky – individualistickou, konzervativní, tvrdou, spravedlivou, morální, soběstačnou.

Clint EASTWOOD Filmography
Muž beze jména. Ale s tváří americké ikony. (Pro hrst dolarů, 1964) • Autor: Allpix Press, Profimedia

Začínal ve druhé půli padesátých let a mladíkovi s ještě uhlazenou tváří neviňátka přineslo štěstí startující médium televize. Při sledování jeho kovboje ze seriálu Rawhide je patrné, že Eastwood není charakterní herec typu jeho souputníků jako Marlon Brando s širokým rejstříkem schopný rozjitřených výkonů. Kritička týdeníku The New Yorker Paulina Kael o jeho stylizovaném herectví později nemilosrdně napsala, že působí jako „vysoká, studená treska“. Eastwood se ale už na začátku kariéry ukázal jako pragmatik. Uvědomil si, že se pro některé role hodí více než pro jiné. Nechal se vést Leoneho vizí ke stoickému výkonu, kterého se později držel. Až v polovině devadesátých let povolí uzdu emocím a v ochotě být zranitelný na plátně se přiblíží svému idolu Jamesi Stewartovi, který se ve svých rolích věčných idealistů nebál ukázat strach, bolest i neurózy.

Ještě v něčem pro něj byl Stewart vzorem – v nezávislosti. Stewart začal jako jedna z prvních hvězd po válce působit na volné noze. Jakmile si to Eastwood mohl po úspěchu Muže beze jména dovolit, založil na konci šedesátých let vlastní produkční společnost Malpaso. Prvním filmem byl western Pověste je výš. Kancelář sídlí od roku 1976 v bungalovu na pozemku studia Warner Brothers. Z ní Eastwood kontroluje projekty, do nichž se pustí, i vlastní pověst. A ta rozhodně nebyla vždycky nejlepší.

„Byl jsem přesvědčen, že Eastwood je fašista,“ vzpomínal ve svém textu redaktor časopisu Esquire, který s ním jel v roce 1988 dělat rozhovor k jeho novému filmu Bird – portrétu jazzového hudebníka Charlese Parkera, za nějž získal Zlatý glóbus. Jeho obavy odrážely to, jak se o Eastwoodovi doposud psalo ve spojitosti s jeho nejznámějšími filmy plnými násilí, rasismu a sexismu. Muž beze jména je brutální zabiják. Tulák z horských plání znásilní jen tak mimochodem, ikonický detektiv Harry Callahan – nejslavnější Eastwoodova inkarnace – tasí své .44 Magnum s podobnou rozkoší, jako nafackuje ženě, která ho otravuje.

Liberální kritiky zvedalo ze židle to, co vnímali jako krajní pravičáctví. První snímek ze série o drsném Harrym z roku 1971 jako by odrážel konzervativní politiku tehdejšího prezidenta USA Richarda Nixona. Charakterizuje mimo jiné odpor vůči alternativní kultuře šedesátých let a protestům proti válce ve Vietnamu. Harryho nepřáteli nejsou jen zločinci, ale i liberálové, feministky či politicky korektní, zženštilí úředníci. Herec tyto paralely živil vlastní angažovaností.

https://www.youtube.com/watch?v=z6IqAND85n0

Jedna z komerčně nejúspěšnějších hvězd – spolu s Paulem Newmanem a Burtem Reynoldsem – pomáhala například vybírat peníze na Nixonovy kampaně (Nixon se mu za to odvděčil místem v Národní umělecké radě). V osmdesátých letech pro změnu podporoval Ronalda Reagana. Politiku navíc zkombinoval s veřejnými projevy – i na poměry v branži přehnaného – narcismu, kdy útočil na kritičku, jež psala negativně o jeho filmech.

Kromě tohoto všeho ale Eastwood udělal i něco jiného: přizpůsobil se. V reakci na kritiku i rozpolcenou dobu, kdy nenávratně skončila éra přímočaré maskulinity, jsou jeho hrdinové stále nejednoznačnější. Pracuje s atraktivní a nadčasovou linkou vzpoury proti zkorumpovanému systému. Jeho hrdina je postmoderně skeptický, ale zároveň si zachovává některé rysy tradiční maskulinity: rozhodnost a činy. Od začátku osmdesátých let se navíc snaží oddělit od svých postav. Televizní rozhovory jej ukazují jako uvolněného sympaťáka, který je až příliš obyčejný a rozhodně ne radikální. Obraz empaticky naslouchajícího muže odráží ještě jeden zásadní krok, který Eastwood v druhé půli sedmdesátých let udělal – krok směrem k ženám.

V momentě, kdy Ameriku měnil feminismus, bylo jasné, že fackování žen už nebude v kurzu. Drsný Harry se tedy v každém dalším díle učí ženy respektovat. Ve Stahující se smyčce vyšetřuje vraždy mladých žen, i když sám vyhledává služby prostitutek. Jeho mstící se kněz v Bledém jezdci předznamenává pokání v oscarových Nesmiřitelných z roku 1992, kdy špatného muže spasí žena. „Byl jsem hajzl, ale změnil jsem se,“ kaje se. Nesmiřitelní jsou finálním kouskem do revizionistické skládačky problematického Eastwoodova obrazu. Je logické, že se s „žánrem, který k němu byl štědrý“ v roce 1992 loučí. O tři roky později korunuje svou proměnu v proženského režiséra melodramatem Madisonské mosty. Tedy příběhem osudové romance mezi hospodyňkou na americkém středozápadě padesátých let a citlivým fotografem – přirozeně v podání Clinta Eastwooda, který se poprvé nebojí svých emocí.

Něco správně

Devadesátá léta tak znamenají začátek nové fáze. Nad hercem získává navrch režisér. Přestože debutoval už v roce 1971 dramatem Zahraj mi „Misty“ a díky filmu Bird jej zaregistrovali jeho kolegové, kritika i diváci ho začali brát jako režiséra vážně až po úspěchu Nesmiřitelných. I proto, že se více stahuje za kameru a před ní dává prostor výrazným hercům. Svého druhého Oscara získává za boxerské melodrama Million Dollar Baby, nominace za krimi thriller Tajemná řeka, válečné Dopisy z Iwo JimyAmerického snipera.

„Začal jsem se věnovat režii proto, že jsem čekal, že mě jednoho dne budou mít diváci dost jako herce,“ řekl v roce 2005 v rozhovoru pro časopis Film Comment. Eastwood je ale, zdá se, hercem, který nevyjde z módy. A kterému neublíží ani jeho extempore v politické aréně. V roce 2012 se zesměšnil výstupem na kongresu Republikánské strany, kdy sehrál etudu s prázdnou židlí, jíž vyčinil za politiku znovu kandidujícího prezidenta Baracka Obamy. O čtyři roky později se nechal slyšet, že Amerika potřebuje „skvělého byznysmena“, jako je Donald Trump. A loni v rozhovoru pro Esquire otrávil řadu lidí kritikou mileniálů jako „zhýčkané generace“ prorostlé nezdravou politickou korektností.

Tu si vzal ostatně na paškál už v Gran Torinu z roku 2008, v němž zatrpklý stařík aktivně nenávidí všechny minority. Snímek lze smést ze stolu jako rasistický traktát starého konzervativního muže, který je jednoduše mimo. Současně jej ale část americké kritiky bere, podobně jako Pašeráka, jako dílo režiséra, který se jako jeden z mála ještě systematicky věnuje současné Americe a přemýšlí o její idealistické verzi a hodnotách. Jak poznamenaly The New York Times v recenzi na Gran Torino: „Je to rekviem za zemi, jež dnes až příliš často působí, jako by už neuměla udělat nic správně.“ Tohle nakonec nikdy nebyl problém Eastwoodových rozpolcených hrdinů. I v rolích litujících či rasistických staříků se tak dere na povrch dnes čím dál svůdnější odraz drsného Harryho či Muže beze jména. Tedy přízraků nedotknutých komplikovanou realitou.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jindřiška Bláhová

redaktorka, kultura

blahova

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte