Nedaleko hranic se Senegalem sjíždím v Gambii z mírného kopečka a přidržuji si kšiltovku, aby mi neuletěla. Vtom z buše na silnici vyleze zvláštní postava. Je oděná v podivném oranžovém úboru a od hlavy až k patě má na sobě připevněná jakási vlákna. V každé ruce svírá mačetu, tříská s nimi o sebe a zároveň ústy vydává tón o vysoké frekvenci. Skoro jsem spadl z kola. Muž v masce zmizel v buši stejně rychle, jako se z ní vynořil. Jeho pronikavý vřískot však vylekal i papoušky.
Ve vesnici nedaleko hranic je pozdvižení. Znovu slyším vysoký tón. Tentokrát jsou dva. Oranžové nestvůry chodí po vesnici. Snažím se od jednoho mechanika zjistit, o co jde. „To je Kankurang, rituál obřízky malých chlapců,“ vysvětluje. Děti ve vesnici se schovávají a v očích starších obyvatel vesnice je vidět nejistota a respekt. Já přejíždím zpátky do Senegalu.
Opírám kolo o baobab v rušné senegalské vesnici a sedám na dřevěnou lavičku před mazačku baget, která právě kojí své batole. Za zády mi jezdí čínské mopedy. Pozoruji, jak na jeden z mopedů nasedají dva černoši, přičemž jeden z nich řídí a druhý má kolem pasu přivázaného kozla. Mazačka s odhaleným prsem na mě tázavě pohlédne. „Silvuplé baget wif majonéz.“ Batole si ublinkne mléko na žluté šaty kojičky. Mazačka baget ukáže na vařená vejce. Já kývnu. Za ženou je přístřešek pro kozy. Ke stolu s bagetami si to šinou dva bosí kluci ve věku do čtyř let, rukama zapletení do sebe. Jeden z nich krásně vymázl asi dvě minuty staré lejno kozla, který se právě projíždí na čínském mopedu kamsi na porážku.
„Ještě kafe,“ pokynu mazací kojičce a dávám jí čtyři mince představující 350 francouzských franků. Oba hoši si sedli pod strom dva metry ode mě s vyloženě smutnými pohledy v očích. Zatímco mazačka baget vkládá dvě vařená vejce do bagety potřené majonézou, batole přisáté k jejímu ňadru si ublinkne podruhé a u stolu zastavují dva čínské mopedy. Z mopedů slézají dva chlapíci a snaží se navázat kontakt s kojící mazačkou. Marně. Dojídám svou snídani a poslouchám hádající se hlasy Senegalců prodávající kozy, tupé údery rákosem dopadající za uši osla táhnoucího povoz plný sena, kopyta klapající do rytmu po asfaltu, motory čínských mopedů a panický křik jednoho z chlapců, který pobíhá kolem stromu bez kalhot a drží si v ruce zakrvácený penis. Mezitím si jeden z chlapíků vlastnící čínský moped zasouvá dýku za opasek a jeho bílé zuby se na mě zatřpytí. „Kankurang,“ povídá mi a naskakuje na moped. Dopíjím kafe a vracím se ke svému kolu. Batole si ublinklo potřetí. Křik slábne s každým otočením pedálů mého Apache. Příjemná snídaně.
Večer se ubytovávám v kempu. Mám hlad. Ptám se černocha koukajícího na fotbal, jestli je ještě otevřená restaurace. Prý už ne, až zítra. Slyšel mě mladý Gambijec a pokyne mi, ať jdu s ním. Představil se jako Ba. Zasedli jsme na zem k míse uvařené rýže s cukrem. My dva jíme lžící, další dva rukama. Já se vyptávám Baa na Kankurang. On se směje a odpovídá: „To jsi měl štěstí! Většinou se tohle děje jen v noci. Maskované obludy jsou pokryté kůrou a vlákny z oranžového stromu a mají chránit chlapce před obřízkou.“ Stěžuje si, že už to není jako dřív, zákrok se už provádí častěji v nemocnicích. V minulosti všechny mladé chlapce z jeho vesnice nahnali do autobusu a tam jim provedli obřízku. „Hodně mladíků brečelo a křičelo, kvůli bolesti. Já bolest cítil, ale nebrečel jsem ani nekřičel,“ tvrdí. Většinou se sejde u rituálu celá rodina a všichni společně tančí a zpívají. „Kromě žen, ty na rituál nesmějí,“ dodává.
S rituálem Kankurang, který je na seznamu nehmotného dědictví lidstva, se můžete setkat v celé západní Africe u etnické skupiny zvané Mandinkové.
Tadeáš Šíma, cestovatel právě přejíždějící Afriku
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
