Ve starém americkém establishmentu, jehož prominentním příslušníkem George H. W. Bush nepochybně byl, vyvolala jeho smrt velkou nostalgii. Bushův odchod podnítil také debatu komentátorů o tomto establishmentu, kam se dalo proniknout převážně jen rodem nebo konexemi. Až do začátku šedesátých let získávali v Americe téměř všechna vlivná místa pouze bílí anglosaští protestanti. Opravdu se na systému, který tak silně diskriminoval všechny ostatní, nedá najít nic dobrého?
Kupodivu to lze. Stará aristokracie měla navzdory všem svým chybám – bývala často strašlivě bigotní, někde segregační a téměř vždy uzavřená – cit pro zdrženlivost, pokoru a veřejnou odvahu, což, zdá se, dnešní elitě téměř chybí. Mnohé z Bushových nejsvětlejších chvil – to, jak zvládl pád komunismu, jeho rozhodnutí neokupovat po první válce v Zálivu Irák, souhlas se zvýšením daní s cílem zlikvidovat deficit – řídila sebekázeň a schopnost učinit správný krok navzdory nesmírnému tlaku, aby se vlichotil veřejnému mínění.
Avšak – a v tom je ten problém – tyto ctnosti pravděpodobně vyplývaly z podstaty staré elity. Aristokracie měla své postavení a moc zajištěny, mohla tedy přemýšlet o osudu země z širšího hlediska, dívat se dál do budoucnosti, povznést se nad vlastní zájmy; věděla totiž, že je má jisté. Její příslušníci si také uvědomovali, že své postavení získali spíš náhodně, nahodile, dodržovali tudíž určitá pravidla chování: skromnost, umírněnost, rytířskost, společenskou zodpovědnost.
Jestli si v tuto…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 34 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
