ROZHOVOR_Reynolds_foto Adriana Bianchedi
Simon Reynolds • Autor: Adriana Bianchedi

Nakladatelství Volvox Globator vydává knihu Simona Reynoldse Roztrhej to a začni znovu - Postpunk 1978–1984. Při této příležitosti odemykáme rozhovor s autorem:

Nikdo dnes nepřemýšlí o popu tak do hloubky jako britský publicista Simon Reynolds. Nejvlivnější žijící hudební novinář se od provozu v časopisech posunul k psaní úspěšných knih – a v nich se spolehlivostí historika, rozhledem společenského vědce i zápalem fanouška zaznamenává své dospívání i následný život s britskou hudbou.

V dnešní době, kdy se o hudbě píše na internetových blozích a aspoň v českých médiích ubývají kulturní rubriky, se nezdá jako nejlepší nápad živit se hudební publicistikou.
Jaké to bylo v osmdesátých letech?

Zažil jsem zlatou éru britského hudebního tisku. Byla to opravdu zajímavá práce, znamenalo to potenciální kariéru a dobré peníze. Pro mladého kluka, který zrovna opustil univerzitu a žil ze stipendia nebo chvíli i na podpoře, to byl skvělý plat. A v neposlední řadě to byl pro hudebního fanouška sen – stačil jeden telefonát a dostával jsem zadarmo nové desky. Co víc si přát? Jen jste musel být připravený, že budete sedět v redakci a bude z vás padat jeden článek za druhým.

Kdy jste se tedy rozhodl, že budete hudebním novinářem?

Původně jsem chtěl psát humoristické texty nebo sci-fi, skončilo to trochu jinak a hodně mě nasměrovali i rodiče. Můj otec byl novinář, který byl pyšný na své články. Matka pracovala ve fotobance a spolupracovala s médii, ale dovedla mě ke čtení literatury. V mém stylu se asi nakonec skloubilo obojí: ego i myšlenky. Pro hudebního novináře jsem se rozhodl už někdy v osmnácti, když mě uchvátily kapely jako Joy Division nebo The Smiths. Četl jsem si o nich v osmdesátých letech na stránkách britského hudebního časopisu NME, který vycházel v obrovských nákladech a měl neuvěřitelný vliv. Miloval jsem okázalé články některých novinářů z této doby – bylo v tom jisté frajerství a smyslnost prózy, ale i spousta odvážných nápadů. To mě definitivně inspirovalo. V roce 1981 jsem nastoupil na Oxford a studium historie mě zdrželo tři roky, než jsem se vydal za svým snem. Velký vliv na mě mělo psaní Barneyho Hoskynse v NME. Spojovalo se v něm všechno: od autority, znalostí a neobvyklého vkusu přes stylistickou intuici a poetickou grácii až po intelektuální linku. Hoskyns se stal mým vzorem. Nadchnul mě pro filozofii a já začal číst Rolanda Barthese nebo Nietzscheho – dělalo to z hudby mnohem intenzivnější zážitek. Ostatně Nietzsche pro mě byl jako nejlepší rocková kritika.

Co vás na hudbě vzrušovalo a vzrušuje nejvíc?

Moje představy se měnily – každých deset let jsem svoje postoje přehodnocoval. Nejdřív to byl ohlušující kytarový zvuk, pak mě s hip hopem začal zajímat rytmus. Ale jedno hledisko zůstalo stejné: co je při poslechu hudby spouštěčem extáze, jež uvolní energii a způsobuje husí kůži? Podle mě leží někde mimo rozum a nemá co dělat s virtuozitou či společenským kontextem hudby. Neexistuje na to poučka ani schéma, musíte to cítit. A největší výzvou je tyto pocity popsat, aniž se tohle kouzlo ztratí.

Nádherní poražení

Vaše knihy vlastně dokumentují vaše dospívání. Byl tou první extází glam rock, kterému jste věnoval nejnovější titul Shock and Awe (Šok a úcta)?

V pěti letech jsem seděl před televizí, v roce 1968, kdy lidstvo dobylo vesmír, a viděl Davida Bowieho předvádějícího Space Oddity. Pro malé dítě hltající sci-fi příběhy to bylo něco neuvěřitelného. Potom jsem v hitparádách sledoval glamrockové kapely jako T-Rex a neskutečně se mi to líbilo. Bylo to jako divadlo – na černobílé obrazovce jsem si ani neuvědomoval, jak křiklavě barevné je. Jako malý kluk jsem ani nevěděl, že se tomu říká glam, pro mě to byla prostě populární hudba. Všechno bylo tak přístupné, zároveň extrémní i grandiózní – glam rock znamenal melodrama, grotesku, hysterii a absurdnost. Byla to extáze, která mě na popu zajímá dodnes.

Kam glam rock směřoval?

Šlo o ústup od kolektivních nadějí šedesátých let – glam rock zároveň znamenal obrat k tělu, do jisté míry to bylo pokračování sexuální revoluce. V druhé rovině šlo o útěk ze sociální reality do nekonečných fantazií. Většina protagonistů glamu pocházela z dělnické třídy, ať už to byl Marc Bolan z T-Rex nebo David Bowie, který opustil školu v šestnácti letech. Tyhle skupiny toužily být slavné a bohaté, odříznout se od svých kořenů – Bryan Ferry z Roxy Music se chtěl stát aristokratem, kamarádit se s vévody a diskutovat o víně. A povedlo se mu to. Fanoušci se oblékali podobným aristokratickým způsobem jako lidé ve třicátých letech. Šlo o touhu pracujících lidí po lepším životě.

Zatímco glam rock může působit až pohádkově infantilně, nastupující punk byl přiblížením k realitě. Tou dobou jste nastoupil na střední školu, pocítil jste onu změnu?

Ve třinácti a čtrnácti jsem hlavně četl sci-fi a poslouchal pořady Monthy Python, ovšem poslouchal jsem i vysílání BBC, kde jsem zachytil píseň od skupiny ELO. Zpívali o zvláštním klukovi, který se bál oslovit holku. Ta byla přece o mně! Neuvěřitelně to ke mně promlouvalo. Ale hudba se ke mně dostávala i z vedlejšího pokoje. Můj mladší bratr, který už je bohužel po smrti, si tou dobou už kupoval desky. Když jsem dělal domácí úkoly, rušil mě nelidský hluk. „Co to posloucháš za otřesnou hudbu?“ chodil jsem si stěžovat, ale postupně jsem se začínal o onen hluk zajímat. V hlase Johna Lydona ze Sex Pistols byla nepopsatelná agrese. Nadával tak, až mě to děsilo, přitom slogany jako „Anarchy in the UK“ byly docela pitomé. Ale postupně mě to začalo přitahovat. Později jsem slyšel píseň od Iana Duryho, kde zpíval o tom, jaké to je milovat se po ránu. Znělo to tak dospěle – tehdy jsem si uvědomil, že populární hudba nemusí být jen pro děti. Že může být o životě.

Manchesterští Joy Division vydali svůj debut Unknown Pleasures ve stejném roce, kdy byla zvolena premiérkou Margaret Thatcher, vůči níž se postpunkové kapely i mladí lidé vymezovali. Jak se odrážela politika v hudbě osmdesátých let?

Mladí lidé toužili před konzervativní politikou utéct. Volali po sociální změně, ale šance byly mizivé a bylo to vidět i na stránkách hudebního tisku. Zatímco dříve se to tam hemžilo slovy jako vášeň a touha, v raných osmdesátých letech je nahradila beznaděj a odcizení. Všechny texty postpunkových kapel jako právě Joy Division vyprávěly o odevzdání, měly fatalistický podtón, byla z nich cítit apatie. Postpunk zhudebnil porážku a defétismus – všichni si mysleli, že se labouristé už nikdy nedostanou k moci. Ne že by byli o tolik lepší než toryové, ale nabízeli alespoň nějaké sociální jistoty. Třeba The Smiths byli na Margaret Thatcher naštvaní, ale zároveň se jejich zpěvák Morrissey cítil naprosto ztracený – jako většina generace. Říkám tomu léta v exilu. Hudba prohlašovala: „My jsme ti nádherní poražení a historie je proti nám.“

Tohle všechno jste už byl schopen vnímat jako teenager?

Samozřejmě že na mě nejdřív působil ten zvuk a atmosféra. Postpunkové kapely zněly intelektuálněji, nasákly novovlnný zvuk, používaly syntezátory. Přimělo mě to jít do obchodu – a tehdy jsem začal brát hudbu smrtelně vážně. Vyrůstal jsem v historickém městečku Berkhamsted kousek od Londýna, kde nebyl žádný klub, a na koncert jsem musel jezdit deset kilometrů do Aylesbury. Tam jsem zažil prvních pár koncertů, ale byly strašně násilné a hlučné –ještě několik dní poté mi zvonilo v uších. Uzavíral jsem se tak raději do svého světa s deskami a donekonečna si je přehrával. Snažil jsem se tu náladu doby i generační výpověď zachytit v knize Rip It Up and Start Again: Postpunk 1978–1984 (Roztrhej to a začni znovu: Postpunk 1978–1984). A splatit tak dluh éře, která mě formovala.

Je ve výběru témat vašich knih nějaký kalkul? Snažíte se trefit do dobové nálady nebo vkusu?

Knížka o glam rocku nebyla nejlépe načasovaná. Nenašla si takové čtenářstvo jako postpunk, který zrovna v nultých letech zažíval revival, i když během dokončování nečekaně zemřel David Bowie.  Ale když jsme s mojí partnerkou Joy Press vydali v devadesátých letech knihu Sex Revolts (Sexuální revolty) o mužských a ženských archetypech v hudbě, cítili jsme, že jsme se trefili do ducha doby – v kultuře byly více slyšet skvělé zpěvačky a nejhlasitější bylo femi-punkové hnutí amerických riot grrrls. Jinak na načasování není nic špatného, kniha si musí najít publikum. Ale často jsem měl prostě pocit, že potřebuji shrnout hudební vývoj, zaplnit díry v moderní historii popu, protože to nikdo jiný neudělá. Někdy to začne jen tak, že najdu svoje starší poznámky a nadchnu se pro určitou dobu.

V jeden moment jste tedy přestal pracovat pro časopis, začal se živit jako hudební novinář na volné noze a posunul se k psaní knih. Jaká to byla změna?

Nikdy jsem nepřestal s psaním článků pro časopisy, jen je při dokončování knihy omezím na minimum. Knihy jsou skvělé – máte příležitost jít opravdu do hloubky a udělat pečlivé rešerše. Jediný problém je, že v jednu chvíli musíte tu zatracenou věc sepsat! Čím víc materiálu máte, tím je celý proces složitější, aby z toho nakonec vypadlo něco, co se dá číst. Znamená to, že musíte velkou část předchozího výzkumu zahodit. U historických knih se musíte ponořit do archivů a prozkoumat terén. Čtu si hlavně dobové články z hudebních časopisů a dělám rozhovory s každým, kdo v dané době hrál nějakou roli – od kapel a producentů přes manažery, promotéry a zvukaře až po šéfy vydavatelství a novináře. Z některých historek se ovšem staly mýty a vy je musíte prokouknout, odhalit a vyprávět příběh důvěryhodně.

Co je nejdůležitější?

Nasát duch doby, proto se dívám na všechny záběry od videoklipů po dobové reklamy. Načítám také texty z různých oborů, například při práci na Shock and Awe jsem nastudoval hodně knih o divadelní teorii, narcismu a dandysmu. Takže ano, je to jiný rytmus práce. A když odkládáte termín odevzdání, stane se z toho práce na šedesát hodin týdně. Možná jsem nikdy nepracoval víc než při dokončování knihy o glam rocku. V zoufalství ze mě najednou všechno vytrysklo – a psaní bylo stejně bolestivé jako fascinující. Pokaždé mi chvíli trvá, než seberu sílu pustit se do dalšího takového projektu.

Reklama
Reklama

„Jediný problém je, že v jednu chvíli musíte tu zatracenou věc sepsat!“

Tweetni to

V devadesátých letech jste začal pravidelně chodit na taneční večírky a mezi prvními dokumentovat elektronickou hudbu, které jste věnoval knihu Energy Flash. Jaký zlom to znamenalo ve vašem přemýšlení a psaní o hudbě?

Raveová kultura a čistě elektronická hudba přišla jako blesk z čistého nebe – nekonečné taneční párty se táhly klidně několik dní a odehrávaly se v prázdných továrnách na okraji Londýna a celé země. Byla to hudební utopie, kterou mohla kdykoliv přerušit policie, což taky často dělala. Rave stál na myšlence: „Protancujeme se ke svobodě.“ Mluvilo se o druhém létu lásky. Mladí lidé si vytvořili vlastní svět. Margaret Thatcher byla nejdéle vládnoucí premiérkou Velké Británie a po ní ještě přišel John Major. Bylo to dlouhých osmnáct let, které skončily v roce 1997, kdy se k moci dostala Labour Party. Rave byl naprosto živelný chaos a elektrizující síla. Byla to úplně nová zkušenost. Když jsem psal o britských rockových kapelách, používal jsem slovníček hudebních novinářů ze šedesátých let, jako třeba nakouřený zvuk, ale pro rave se musel vymyslet nový jazyk. A ten jsem si vytvořil i díky tomu, že jsem se raveů účastnil a prožíval psychedelické zážitky s drogami, abych tuhle hudbu lépe pochopil. Do té doby jsem snad neměl ani trávu. Najednou jsem si začal živou hudbu užívat.

V postpunku byla beznaděj. V knize Retromania nicméně píšete, že až teď se z hudby definitivně vytratila i naděje na lepší budoucnost.

Tak jsem se cítil, když jsem tu knihu psal – díky otevření nekonečných digitálních archivů a novým technologiím se na nás snesla neuvěřitelná tíha historie. Bylo to depresivní. Pořád jsem čekal na něco velkého, ale nic se nedělo. Měl jsem pocit, že jsem všechno už viděl a slyšel. Je to vlastně paradoxní. Když píšu hudební knihu o nějakém období, snažím se popisovat vzrušující éru, ale s Retromanií to bylo jiné – bylo to vzrušující, ale v negativním smyslu. Kultura se zasekla v podivném vakuu a nebyli jsme schopní udělat krok vpřed. Vezměte si inscenace slavných koncertů z minulosti nebo revivalové kapely – v jiných obdobích to lidé nedělali v takové míře. Doba nás dovedla k retro fenoménům různého druhu, ty se v jednom momentu sešly a vytvořily neuvěřitelně depresivní kulturu. Retrománie v politice a návrat k pravicovému konzervatismu je ale větší problém než to, že muzikanti dělají staromilské desky.

Jak těžké je držet krok s novou hudbou?

Vydavatelství mi posílají nové desky, čtu si hudební blogy a zajímám se o novinky, které pokrývají velké magazíny. Často to dělám z povinnosti. Za posledních deset let si nejvíc užívám hudbu z rádia, protože po přestěhování do Los Angeles trávím hodně času v autě – slyšíte hudbu, nikdo vám o ní nic neříká a spoléháte se jen na svůj úsudek. Zamiloval jsem si tak hodně nového rapu od interpretů jako Future, Young Thug nebo skupinu Migos, která posouvá hudbu dopředu softwarem auto-tune, upravujícím lidský hlas. Hodně tipů mi posílají mladší novináři, kamarádi a fanoušci. Ale nejvíc mě inspirují moje děti. Devatenáctiletý syn se neuvěřitelně vyzná v elektronické hudbě a moje dvanáctiletá dcera, který se cítí genderově nevyhraněná, mi objevila úplně nový hudební svět – hudbu nedefinovanou žánrem, ale spíš emocemi a vztahem k LGBTQ tématům. Děláme si takové svoje hodinky, kdy mi pouští oblíbené videoklipy a já na ni zkouším hudbu z mého mládí, která se proti chlapáckému rocku vymezovala a byla výrazně androgynní. Máme co sdílet.

Autor je hudební publicista.

obalky

SIMON REYNOLDS (55)

Hudební publicista a spisovatel. Vystudoval historii na Oxfordu, ovšem brzy nastoupil do redakce britského časopisu Melody Maker. Od 90. let Reynolds přispívá do významných médií od The Guardian přes New York Times až po hudební server Pitchfork. Jeho styl psaní o hudbě kombinuje fanouškovství, osobní příběhy, filozofický vhled i společenský kontext. Ve svých knihách prorazil novou cestu psaní o hudbě. Místo vydávání biografií hvězd se věnuje historickým etapám. Je autorem moderních dějin elektronické hudby a britské raveové kultury Energy Flash (1999), historie postpunku Rip it Up and Start Again: Postpunk 1978–1984 (2006) nebo knihy Shock and Awe (2016) o glam rocku. Přelomová byla kniha Retromania (2011), kde na příkladu reedicí významných alb a revivalových kapel ukázal, jak je populární kultura posedlá vlastní minulostí. Žije s manželkou a americkou novinářkou Joy Press, dcerou a synem v Los Angeles.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte