Nikdo dnes nepřemýšlí o popu tak do hloubky jako britský publicista Simon Reynolds. Nejvlivnější žijící hudební novinář se od provozu v časopisech posunul k psaní úspěšných knih – a v nich se spolehlivostí historika, rozhledem společenského vědce i zápalem fanouška zaznamenává své dospívání i následný život s britskou hudbou. 

V dnešní době, kdy se o hudbě píše na internetových blozích a aspoň v českých médiích ubývají kulturní rubriky, se nezdá jako nejlepší nápad živit se hudební publicistikou.
Jaké to bylo v osmdesátých letech?

Zažil jsem zlatou éru britského hudebního tisku. Byla to opravdu zajímavá práce, znamenalo to potenciální kariéru a dobré peníze. Pro mladého kluka, který zrovna opustil univerzitu a žil ze stipendia nebo chvíli i na podpoře, to byl skvělý plat. A v neposlední řadě to byl pro hudebního fanouška sen – stačil jeden telefonát a dostával jsem zadarmo nové desky. Co víc si přát? Jen jste musel být připravený, že budete sedět v redakci a bude z vás padat jeden článek za druhým.

Kdy jste se tedy rozhodl, že budete hudebním novinářem?

Původně jsem chtěl psát humoristické texty nebo sci-fi, skončilo to trochu jinak a hodně mě nasměrovali i rodiče. Můj otec byl novinář, který byl pyšný na své články. Matka pracovala ve fotobance a spolupracovala s médii, ale dovedla mě ke čtení literatury. V mém stylu se asi nakonec skloubilo obojí: ego i myšlenky. Pro hudebního novináře…