Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Chramostová: Život je nepřekonatelný dramatik

S herečkou o sebevražedné otevřenosti, Václavu Havlovi a umění odejít

20A_jaros
Vlasta Chramostová a Stanislav Milota • Autor: Milan Jaroš

Vaše paměti jsou zajímavé nejen faktograficky, ale jsou také mimořádně dobře literárně zpracované. Jak se vlastně herečka dostane ke psaní?

Když mi v sedmdesátých letech vzali všechna prkna, která znamenají svět, a zůstalo mi jen prkno mého psacího stolu, tak jsem se odvážila ke své první „spisbě“ pro samizdat a exilové časopisy. Ujalo se to, dokonce to překládali do němčiny a angličtiny, čímž mně šíleně narostlo sebevědomí. Přece by se nenamáhali s překladem, když by to bylo bez hlavy a paty.

Obě biografické knihy leckoho překvapí svojí otevřeností. Jak těžké bylo se takhle upřímně podívat na vlastní život?

Mé paměti jsou až sebevražedně otevřené. Já si ale myslím, že jiné paměti ani nemají cenu, člověk musí otevřít studánku své krve.

Tou krví je v prvním i novém druhém díle hlavně vaše vracení se k podpisu spolupráce s StB.

Úpis Státní bezpečnosti je samozřejmě pro můj život velmi významný. Vždyť jsem se kvůli němu po revoluci chtěla i zabít: říkala jsem si, že pokud by si kdokoli z těch lidí, se kterými jsem dvacet let dělala disent, jen připustil myšlenku, že jsem hrála nějakou dvojí hru, tak je to na zabití.

Proč je u nás pro tolik lidí v čele s novým premiérem tak těžké si tohle selhání přiznat?

Nic ze svého života nemůžete vygumovat. Když dáte jednou úpis Mefistovi, musíte se k němu hlásit, ať už byly vaše úmysly jakékoli – jak už to ostatně při úpisech Mefistovi bývá. Ale aby člověk na sebe mohl některé věci říct, tak je musí opravdu překročit. Jinak je říct nemůže. Já se strašně stydím, že se teď budu vytahovat, ale ono je potřeba hodně velké síly k tomu, aby si člověk prošel sebepoznáním, jaké jsem podstoupila.

Co vám osobně pomohlo tuhle sílu najít?

Mám výhodu, že si mohu brát inspiraci v rodině. Měla jsem dobré předky, kteří se za všech situací chovali statečně. O mém strýci legionáři popraveném nacisty se dokonce vyprávělo, že když mu usekli hlavu, tak on se ještě postavil a vzdorovitě udělal ke katovi poslední krok. Já jsem se tak statečně bohužel vždycky nechovala. Zažila jsem věci, které se novým generacím dají těžko vysvětlit. S prvním mužem jsme se brali v červenci roku 1950; byl to mladý idealistický redaktor, samozřejmě bolševik. Za svědka nám šel jeho guru Otto Šling, kterého hned v září zatkli a pak jej popravili v monstrprocesu. Čili vedle vás nejdřív někdo sedí na vaší svatbě a za pár měsíců ho pověsí a jeho popel rozpráší na benešovské silnici. Dějiny se pak rozjely a člověk se snažil, aby je přečkal, aby je přežil.

Vedl vás k vašemu podpisu StB především strach?

Jistěže jsem tenkrát chtěla sama sebe zachránit, byla jsem mladá a kolem nás šlo o život. Ale taky jsem chtěla dělat kariéru a být slavná. Víte, lepší je být blbý v mládí a zestárnout k moudrosti než naopak. Jsou bohužel i takové případy, například pana Zemana si pamatuji jako duchaplného, vtipného a inteligentního člověka.

V mém věku si už člověk nemůže dělat iluze, to je také jediná výhoda tohoto věku, protože jinak to stojí… No, řekněme kultivovaně, že stáří je náročná disciplína. Ale jednu výhodu má: některé životy jsem viděla žít od začátku až do konce, a zatímco já vím, že jsem za své mladé chyby bohatě zaplatila, o spoustě jiných životů toto říci nemohu.

V pamětech jste sama k sobě přísná. Na druhou stranu v nich dokážete najít slova pochopení i pro lidi, kteří se k vám během dvacetiletého zákazu, během kterého jste se – jak píšete – snažila svůj hřích z mládí odčinit, otočili zády. Proč?

V člověku je nenávisti na tři lidské životy, a kdybych svou nenávist nepřekročila, tak bych nemohla ani žít, natož hrát. Pro herce mám mnohé omluvy, jinak bych se mezi ně po revoluci nemohla vrátit. Jak to poté, co proti nám podepisovali antichartu, napsal Karel Šiktanc: „Šašku, šašku, na kolínka, to je krev, to není šminka, ti dva u zdi s lebkou v hrsti, ti už nejsou z Hamleta. Kostým nechť ten někdo složí, jdi se klanět k první lóži, jaks to z celý šmíry uměl nejlíp ty.“

Nejdřív musí vzniknout otýpka

Jaký to byl pocit, když vám po revoluci nabídlo angažmá Národní divadlo?

No krásný. Něco vám vezmou, a pak vám to zase vrátí. Od pětašedesáti do pětaosmdesáti let jsem mohla hrát v Národním divadle, ve věku, kdy už člověk moc dobře ví, o čem hraje a co hraje. Můj dřívější půvab byl sice pryč, ale bylo to nádherné právě v tomto smyslu hereckého uzrání. Po dlouhém marném chtění jsem najednou zase mohla hrát! Těch dvacet let v Národním divadle byl takový bonus mého života. Měla jsem ho bohatý a mnohokrát se ukázalo, že vítězství jsou prohry a prohry jsou naopak vítězství, natolik je život nepřekonatelný dramatik. A když mu člověk naslouchá, tak se od něj do těch mých dnešních jednadevadesáti něco malilinko dozví.

Reklama
Reklama

V člověku je nenávisti na tři životy. A kdybych svou nenávist nepřekročila, tak bych nemohla ani žít, natož hrát.

Tweetni to

Co jste se od něj dozvěděla?

Že je to tajemná věc, ten život. Stejně jako umění, to je také tajemná věc.

Naposledy jste na jevišti a před kamerou stála v roce 2011. Žádné další nabídky nepřicházejí?

Něco se občas vyskytne, ale já už nechci. Člověk musí vědět, kdy má odejít. Když vidím ty tragédie kolem sebe, jak někdo neví, kdy má odejít…

(Do rozhovoru vstupuje manžel Stanislav Milota.)

Nepomlouvej.

Vždyť jsem nikoho nejmenovala!

Jak tedy vypadá život herečky po konci profesionální kariéry?

Dlouho jsem dopisovala druhý díl svých pamětí, každou větu jsem pětkrát přepisovala. Ještě v devadesáti jsem psala, teď už tady na chalupě jen hlídám kytičky. Mám sice ohromné myšlenky, ale bohužel bych je už neuměla zformulovat. Stáří je blbec. Všechno jsem napsala a řekla. Jak říkal Jan Werich, že má hotovo, tak si ho dovolím v tomto smyslu kopírovat. Vychutnala jsem si těch závěrečných dvacet hereckých let, které mně byl život dlužen. Ve svobodném společenském kontextu, který mě strašně těšil, vyhovoval mi a pro který jsem možná snad i přiložila nějaké to polínko. To říkal vždycky Vašek Havel, že nejdřív musí vzniknout otýpka, kterou pak můžeme jenom podpálit.

Co mimochodem říkáte na to, že se díky aktuálně publikovaným pamětem vaší známé Jitky Vodňanské hledá na Havlovi spousta osobní špíny?

S Havlem jsme se kamarádili pětačtyřicet let a já jsem byla, jsem a budu havlovka, s tím i umřu. Vždycky se mi na něj vynoří vzpomínka, jak za ním ve vězení večer přišli dva pánové a nabídli mu, že může odjet do New Yorku na svou premiéru. On se jich zeptal, co bude s námi ostatními, kteří byli po Chartě 77 zatčení s ním. A oni mu odpověděli, že nabídka platí pouze pro něj. Vzal si do rána čas na rozmyšlenou, ráno jim řekl, že nikam nepojede, a nakonec byl čtyři roky zavřený. Vašek měl jako každý tisíce lidských chyb a jednou z nich byly ženské, které se na něj lepily, protože měl zvláštní charisma. Ale za tu noc jeho rozmýšlení v policejní vazbě budu vždycky havlovka, která by na jeho život nepřidala ani smítko.

20B_jaros
Vlasta Chramostová • Autor: Milan Jaroš

Vlasta Chramostová (91)

Narodila se 17. listopadu 1926 v Brně. Během války studovala na dramatickém oddělení Státní konzervatoře, po jejím zavření nacisty byla nuceně nasazena do letecké továrny. Po válce působila v Městském divadle v Olomouci a Národním divadle v Brně, než v roce 1950 získala na dalších dvacet let angažmá v Divadle na Vinohradech. V roce 1971 se přesunula do Divadla za branou, které bylo o rok později zavřeno, v roce 1973 si ještě stihla zahrát jednu z rolí svého života, Matku Kuráž, v Západočeském divadle v Chebu, a pak až do roku 1989 nesměla veřejně vystupovat. Pro domácí „bytové divadlo“ s přáteli nacvičila představení Všecky krásy světa (1976), Appellplatz II (1977), Hra na Makbetha (1978) a Dávno, dávno již tomu. Zpráva o pohřbívání v Čechách (1979). Před zákazem se objevila v mnoha filmech (Past, 1950; Probuzení, 1959; Až přijde kocour, 1963; Bílá paní, 1965; Spalovač mrtvol, 1968), včetně televizních (Dalskabáty hříšná ves aneb Zapomenutý čert, 1961; Světáci, 1963; Zlatý kočár, 1967; Klapzubova jedenáctka, 1968; Romanetto, 1970).

V letech 1962–1968 byla členkou KSČ, v roce 1965 získala titul zasloužilá umělkyně. V lednu roku 1977 podepsala jako zakládající signatářka Chartu 77, v dubnu 1989 byla za otevřené prohlášení k Palachovu týdnu podmínečně odsouzena na tři měsíce. V květnu 1990 ji Národní divadlo „za zásluhy o české divadelní umění“ jmenovalo svou čestnou členkou, o dva roky později s ní podepsalo smlouvu na dobu neurčitou. Na první scéně si po revoluci zahrála v představeních Falkenštejn (1992), Dorotea (1995), Kyanid o páté (1996), Bloudění (1998), Maryša (1999), Lucerna (2001), Pygmalión (2005), Tři životy. Benefice Vlasty Chramostové (2006) či Babička (2007), v Divadle Archa se objevila v Havlově hře Odcházení (2008). Natočila také filmy Je třeba zabít Sekala (1998), Kuře melancholik (1999), P. F. 77 (2003) či Odcházení (2011). V roce 1998 jí prezident Václav Havel udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. 17. listopadu 2011 ukončila svou hereckou kariéru.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1599
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte