Byl poslední z velkých bílých mužů: poslední z triumvirátu spisovatelů, do něhož patřili spolu s ním Saul Bellow a John Updike, z triumvirátu, který se tyčil nad americkým písemnictvím v druhé polovině 20. století jako hrad,“ napsal význačný kritik Charles McGrath v The New York Times den poté, co Philip Roth zemřel minulé úterý, několik měsíců po svých 85. narozeninách. Další nekrology hovoří o tomto satirikovi s vytříbeným stylem jako o jednom z nejobdivovanějších autorů poválečné éry a „nebojácném spisovateli, který psal o mužské sexuální identitě“.
Kronikář sexuální svobody i poválečné (židovské) Ameriky byl laureátem takřka všech prestižních trofejí. V pomyslné sbírce mu chyběla snad jen Nobelova cena, ač byl každoročně zmiňován jako jeden z jejích největších čekatelů a favoritů. Nechuť Švédské akademie vůči americké literatuře překonat nemohl, ale jak se shodují všechny hlasy, víc než naplnil svůj oblíbený výrok pocházející od boxera Joea Louise: „Dělal jsem maximum, co jsem dokázal, s tím, co jsem měl.“
Od Portnoye k Zuckermanovi
Hned Rothova prvotina Sbohem město C. a pět povídek (1959) vzbudila nejen zájem čtenářů i kritiky a získala prestižní Národní knižní cenu, ale vysloužila si zuřivý hněv amerických rabínů a pohoršení ortodoxních židovských kruhů v USA. Autor, narozený v Newarku do rodiny pojišťováka, se totiž odvážil kriticky zobrazit materialismus, pokrytectví a duchovní prázdnotu židovské střední vrstvy. To ovšem nebylo nic ve srovnání…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
