... a pak někam zmizel

Zavřít prezidenta do bezpečí na druhém nádvoří a zbytek Pražského hradu otevřít veřejnosti. A to víc, než kdykoli dosud. Tak se dá shrnout diplomová práce studentky architektury na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové Eleny Fialkové nazvaná Redefinice Pražského hradu (2017). Četba této práce na pozadí úmorných front a bezpečnostních kontrol, které v srpnu 2016 zavedl prezident Miloš Zeman, připomíná, že toto řešení rozhodně nemusí být definitivní. A že o současných městech je nutné přemýšlet bez optiky strachu a bez diktátu umrtvující byrokracie.

Rok zlomu

Pražský hrad fascinoval rodačku z východoslovenských Košic Elenu Fialkovou od chvíle, kdy přišla studovat do Prahy. Ráda se na něj dívala z oken školního ateliéru, jednou si mobilem nafotila hravou sérii, na níž jeho panoráma nad řekou postupně mizí v mlze. Bavila se představou, co by se asi stalo, kdyby zmizel opravdu. Chyběl by Čechům? Mají ho vůbec rádi?

Pak přišel srpen 2016 a studentku architektury napadlo, že její fantazie zmizení se vlastně začala naplňovat. Plíživý trend „mizení“ Hradu začal už prezident Václav Klaus, který ho v tichosti zavřel přes noc. Teď se ale areál s odkazem na hrozby terorismu uzavřel úplně. U šesti vstupů se objevili vojáci a policisté, kteří začali příchozím namátkově kontrolovat tašky a batohy. Hradní mluvčí Jiří Ovčáček to zdůvodnil obavou, že by někdo mohl dovnitř pronést například zbraně. Další dva vstupy, z Klárova a přes barokní paláce a zahrady z Malé Strany, Hrad rovnou zamkl se zdůvodněním, že jsou málo používané a není dost policistů, kteří by je hlídali.

Provizorní namátkové kontroly brzy vystřídaly kontrolní budky s detekčními rámy a dlouhé fronty lidí, čekajících na odbavení, se staly každodenní hradní realitou. Zatímco turisté to snášeli poměrně v klidu, místní lidé, kteří dřív po nádvořích rádi korzovali nebo si přes ně jen zkracovali cestu, se začali Hradu vyhýbat. „Moji známí na Hradě slavili každý rok Vánoce,“ vzpomíná Fialková. „Ale po zavedení kontrol je to už prý ani nenapadne, stát ve frontě je pro ně ponižující.“

Uzavření Hradu náhodou přišlo právě ve chvíli, kdy si Fialková měla vybrat téma diplomové práce. Napadlo ji, že se v duchu hesla ateliéru, který na VŠUP navštěvovala – starost o místo –, pokusí vymyslet, jak největšímu historickému hradnímu celku na světě vrátit život. Nápad se líbil i vedoucímu ateliéru Romanu Brychtovi, jednomu z autorů návrhu Národní technické knihovny, moderního a uživatelsky příjemného prostoru, který před devíti lety vyrostl ve vysokoškolském areálu pražských Dejvic. Není divu: Brychta až do zavedení kontrol projížděl Hradem velmi často na kole.

Nedůstojný první dotyk

Následující měsíce strávila Fialková nejen v archivech a u historických knih, ale také bloumáním po hradním areálu. Brzy objevila fintu, jak se frontám u bezpečnostních rámů vyhnout – stačilo přijít před sedmou ráno a ve spěchu oznámit, že pospíchá na bohoslužbu do Chrámu sv. Víta, případně se přidat k některé z přicházejících jeptišek.

Zpočátku ji rozčiloval známý rozpor: Česko je republikou, ale jeho hlava zůstala na Hradě. Francouzský prezident přece nesídlí ve Versailles, ale v architektonicky nepříliš monumentálním Elysejském paláci, maďarský prezident opustil sídlo uherských králů v roce 1989 a slovenský nikdy na Bratislavském hradě nesídlil. Pak se smířila s tím, že Hrad je pro Čechy spíš symbolem Masarykovy zakladatelské demokracie než monarchie.

Zároveň začínala chápat rozladění svých pražských známých nad jeho momentální neprostupností, Hrad je totiž také symbolem otevřeného startu porevoluční demokracie. Prezident Václav Havel tu kdysi brázdil nekonečné chodby na koloběžce, kterou mu darovala parta recesistů, vzniklá krátce před revolucí – Společnost pro veselejší současnost. A jen co se na Hradě trochu rozkoukal, začal s jeho otevíráním a zkulturňováním. Zmizely plechové desky, které kryly plot kolem prezidentské vily, otevřely se brány Královské zahrady, Belvederu, Míčovny a dříve uzavřená věž Chrámu sv. Víta, k procházce lákal nově otevřený Jelení příkop a terasy barokních zahrad.

Elena Fialková zaznamenala současný, zcela opačný trend. „Budky na klobásy, tak tomu říkám,“ zaráží ji vzhled domků, kde sídlí kontroly a které jaksi nechtěně odkazují na pokleslost vlnitého plechu, který dal kdysi z plotu sejmout Havel. Jedna z kapitol práce se jmenuje Důležitost prvního dotyku a Fialková píše: „Možná mi tak nepřekáží samotná kontrola, vymyšlené dusno a strach. Jako architektka se asi hůř vypořádávám s dočasnými dřevěnými přístřešky před branami.“

A popisuje zážitek ze svého půlročního pobytu v Jeruzalémě. Když se šla podívat na Chrámovou horu, nechápala, proč cesta začíná na provizorním dřevěném mostku. Místní jí vysvětlovali, že je to záměr – stát Izrael prý nechce, aby se na palestinské území vstupovalo důstojně, a je to tak už desítky let. A úplně stejně kazí kontroly první dojem z impozantního Hradu.

Vrcholem „zmanipulovaného a kontrolovaného“ pohybu je fakt, že nejreprezentativnější Matyášova brána z Hradčanského náměstí slouží jen jako východ, vcházet se tudy dovnitř nesmí. Lidé se musí spokojit s boční branou o pár desítek metrů nalevo, která nevede na první, ale na čtvrté nádvoří.

„Ty budky jsou strašné,“ dává mladé architektce za pravdu Zdeněk Lukeš, který už víc než čtvrt století vede památkáře Pražského hradu. „Je to ale dilema – mají se budky dělat krásné a tím současný stav potvrdit, nebo je nechat jako zjevné provizorium, které se jednou odstraní? Já jsem spíš pro druhou možnost.“ Lukeš je zároveň rád, že Matyášovou branou se do Hradu nevchází: „Kdyby tam byl vstup, i tam by musely být budky. Neumím si představit nic horšího než Matyášovu bránu takhle znesvětit.“

Neturisté vítáni

„Pražský hrad se chová jako autista,“ shrnuje Fialková pohled, který se týká víc lidí, kteří s ním denně chtějí žít, než turistů. „Nereaguje na okolí a okolí přestává reagovat na něj.“ Když s diplomkou začínala, pročítala si všemožné učebnice včetně té, kterou napsal architekt Jiří Vančura. Tam narazila na slovo, které se běžně nepoužívá – městiště. Zalíbilo se jí, že pojem městiště ve městě nebo na Hradě dobře vystihuje to, o co jí jde. Není to ani náměstí, ani trh, ale obecněji místo, kde se dějí věci, kvůli kterým má důvod přijít i někdo jiný než turisté.

A navrhla odvážnou proměnu Hradu tímto směrem. Prezident by se měl, třeba po vzoru Vídně, spokojit s částí areálu, konkrétně se druhým nádvořím, kde se dnes beztak odehrává většina jeho aktivit. Má to zásadní bonus: zmenšené prezidentské prostory by se daly v případě nebezpečí mnohem snáz a neprodyšně uzavřít.

Během svých toulek Hradem zároveň našla přes čtyřicet míst, branek, průchodů a průjezdů, jejichž otevření by prostupnost areálu výrazně zvýšilo. Mezi nejradikálnější změny patří lávka přes Jelení příkop či stržení plotu mezi sochami Matyášovy brány. „Když otevřeme bránu, vždycky se dá zase zavřít,“ vysvětluje Fialková nedůvěru k plotu. Za sochami, na zcela volně přístupném prvním nádvoří by tak vzniklo místo pro „demonstrace, červené karty, komunikaci s hlavou státu“, jednoduše symbol toho, že „prezident lidi přijímá“.

Kromě toho, že by Hrad měl být co nejpřístupnější, navrhuje Fialková oživit i jeho aktivity, které – znovu – by neměly primárně mířit jen na turisty. Jako příklad uvádí Zlatou uličku, která od roku 2011 funguje nikoli jako ulice, ale jako placené muzeum (lístek stojí 250 korun). Přitom tu kdysi v jednom z domečků chvíli bydlel spisovatel Franz Kafka, v dalším se scházeli básníci František Halas, Jaroslav Seifert a Vítězslav Nezval. A ještě v šedesátých letech minulého století sem chodily děti z okolí zahrát si společenské hry nebo se podívat na divadlo.

Budou bezpečnostní brány a zákazy vjezdu architekturou 21. století?

Hrad by se měl vrátit k běžnému životu, muzea a galerie nestačí. Fialková navrhuje, že by tu měly vznikat knihovny, umělecké školy, komunitní centra, neziskové startupy, inkubátory pro umělce, startovací byty nebo prostory, které by si mohl najmout kdokoli a otevřít tu třeba cukrárnu s dorty za neturistické ceny.

Bezpečná demokracie

Proměna vlastně vypadá docela jednoduše a čtenář hradní studie začne okamžitě přemýšlet nad tím, jak by se k jejím závěrům stavěli ti, kdo mají moc ji postrčit do praxe. Kontaktovat politiky Elenu Fialkovou jednoduše nenapadlo, protože to nebylo součástí jejího příběhu. Během prezidentské kampaně ale její bratr poslal diplomku týmu Zemanova finálního soupeře Jiřího Drahoše. Připadala jim celkem inspirativní. „Nemám takové koule,“ omlouvá se za jistou nesmělost Fialková. Snažit se získat pro nějaké změny současného prezidenta Zemana jí každopádně připadá rovnou ztracené.

Byla to evidentně správná intuice. Na otázku, zda budou na Hradě i nadále bezpečnostní kontroly a kdo o tom rozhoduje, odpovídá prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček, že „vždy jde o záležitost konzultace s bezpečnostními složkami“, a dodává, že kontroly Hrad „průběžně modernizuje tak, aby se zvyšoval komfort návštěvníků“.

Vyjasněna zatím není ani otázka, zda jde o bezpečí prezidenta, nebo davů lidí, kteří na Hrad proudí. Mluvčí Ovčáček se dal opakovaně slyšet, že nejde o hlavu státu, ale o návštěvníky. Jenže proč v tom případě nejsou kontroly na dalších, stejně frekventovaných místech, třeba u vstupu na Karlův most či na Václavské náměstí? „To je dotaz na úrovni mateřské školy,“ odpovídá mluvčí. „S takovou ,argumentací byste mohla napadnout bezpečnostní kontroly kdekoli. Ve Vatikánu, v Poslanecké sněmovně nebo na letišti.“

Fialková své dílo uzavírá úvahou, že Hrad zažil Masarykovu zakladatelskou demokracii, Havlovu porevoluční demokracii a nyní zažívá „bezpečnou demokracii“. Její projevy v architektuře jsou jí proti srsti. „Je architektura až na chvostu hodnot společnosti, která se bojí? Pak budou bezpečnostní brány a zákazy vjezdu architekturou 21. století.“