Kdo za co může

Už jen dva týdny nás dělí od chvíle, kdy se projeví hlas veřejnosti. Strany šponují kampaň a mnozí lidé se cítí být strženi proudem osudovosti a bijí se za své koně stejně vášnivě jako straníci samotní. Jakmile někdo naznačí pochybnost, ozve se – vy nás nenávidíte. Když naopak někoho ocení, vrátí se mu z jiného tábora – vy jste do nich slepě zamilovaný. Jemnější odstíny se ztrácejí, což není nic neobvyklého. Má to ale jeden doprovodný efekt, budí to dojem, že volit se dá jen s láskou v srdci. Z toho pak pramení i pocit, že když někoho „nemilujeme“, nemůžeme jít k volbám.

Sen versus realita

Pro novináře a zejména politické komentátory je předvolební období nejen vrcholem politické sezony. Je to také doba, kdy se o sobě od čtenářů a politiků dozvědí různé diagnózy. Jak je možné, že jste napsali to, a ne ono? Jste padlí na hlavu?

Novináři však neposuzují soutěž miss, kde se hodnotí krása a ještě větší krása. Jejich úkolem je vlastně posuzovat rizika a ještě větší rizika. A to se na první pohled nepozná. Politika je obrovské množství nitek, souvislostí, příběhů, osudů, kauz, vyjádření atd. Novináři musí vycházet z toho, co je, a ne z toho, co si vysnili. Pochopitelně je možné jít bezpečnou cestou a tvrdit o všech, že jsou hloupí, zkorumpovaní, neschopní. To přinese uznání, že novináři nikomu neumetají cestičku do Strakovy akademie, ale k ničemu jinému to není.

Pakliže se dojde k závěru, že to či ono uskupení stojí za pozornost, je to víceméně jen vítězný výběr…