Století v červené

Umět si vybrat, o kom nebo o čem bude natáčet, bývá pro dokumentaristu často důležitější než metoda, styl či forma. Dokonale to v posledních letech platí pro Olgu Sommerovou, která svůj zájem po zpěvačce Martě Kubišové a gymnastce Věře Čáslavské napřela na dvaadevadesátiletou operní pěvkyni a herečku Soňu Červenou.

Před šesti lety o ní točila 13. komnatu a zpovídala ji pro citlivý dokument Moje 20. století. Záběry z druhého dokumentu hojně recykluje i v novém snímku nazvaném prostě Červená a doplňuje je třeba o materiál natočený v koncentračním táboře Ravensbrück, kde nacisté věznili matku Soni Červené, nebo o scénu z pražského Archivu bezpečnostních složek. Ten se nachází v bývalém bytě rodiny u Národního divadla, který jim kdysi zabavili komunisté. Dnes je v něm tak možné dohledat záznamy, jež na ně vedla Státní bezpečnost – což je pro československé dějiny ironicky příznačné.

V námětově spřízněném filmu Moje 20. století Červenou doplňují malířka Adriena Šimotová a novinářka Lenka Reinerová. I v trilogii sledujeme prolínání dějin 20. století s osudem jednotlivce, ale je tu další, intimnější linie, kterou pro všechny tři dobře vystihuje úvod filmu o Martě Kubišové. Snímek Magický hlas rebelky otevírá videoklip z šedesátých let k písni Magdalena: Sommerová najisto zvolila ten, který vypráví o výrazné ženě, která „není hříšná, je jen žena“…