I když od josefínských dob v českých zemích existovaly porodnice, houfně se v nich umíralo na infekce, a tak bylo bezpečnější přivést dítě na svět doma za pomoci porodní báby. Výstava v Muzeu hl. města Prahy První křik, první pláč, kterou připravili kurátoři Pavla Státníková a Prokop Remeš, zachycuje právě historii tzv. babictví u nás.
Jak dlouhá je historie téhle profese?
Pavla Státníková: Určitě je to jedno z nejstarších ženských řemesel. Lékař se vyskytoval u porodu jen v nejnutnějších případech. Výstavu jsme koncipovali na příběhu Ludmily Kapalínové, porodní báby ze Sobína, v druhé linii je její příběh rozšířen o obecnější pohled na babictví a porodnictví u nás. Vstupujeme do doby zhruba před dvěma sty lety, kdy se porodní báby musely začít vzdělávat, respektive řemeslo mohly vykonávat pouze na základě studia či dokladů o něm.
Prokop Remeš: Přelomové období nastává za vlády Marie Terezie, jež zavedla zdravotnické reformy. Sama byla matkou šestnácti dětí a její porodník Gerard van Swieten se zasloužil o organizaci zdravotní péče v rámci celé monarchie, díky které začaly být také adeptky porodnického umění systematičtěji proškolovány. Podobné snahy tu byly již dříve, nicméně doba nazrála až s osvícenstvím s jeho důrazem na vzdělání a znalosti.
Jaký tedy byl příběh Ludmily Kapalínové?
PS: Narodila se v září 1780 ve Zličíně, tehdy…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 50 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
