Pohled do zrcadla v rámu

Ve washingtonské Národní galerii portrétů je na zdi zrcadlo v rámu. Najednou vidíte vlastní tvář a nápis „Budoucí prezident“. Lekce o demokracii říká, že kdokoli z nás se může stát tím, do kterého ostatní vloží své naděje, za kým lidé jdou, kdo realizuje své poslání nebo získá to, po čem touží. Že v tom je romantika, nevadí. Ano, život je složitější, na tu pozici potřebujete charisma, kvalitní osobnost, životní zkušenosti, podporu mnoha skvělých a profesionálních lidí, médií a také peníze. Ale důležité je, že prezidentem či prezidentkou se může stát kdokoli z nás.

S prezidentským úřadem se mi spojuje služba, moudrost, reprezentace. Ano, mohla bych iniciovat i vetovat zákony, musela bych v širším konsenzu s ostatními jmenovat osoby do důležitých institucí, mohla bych udělovat amnestie a vykonávala bych zahraniční politiku…

Určitě bych čas věnovala setkávání s lidmi a naslouchání jejich pohledu na svět i problémům. Jistě je fajn dojíždět na náměstí a do vsí, ale dialog s občany by měl mít určitou strukturu, pestrost i reprezentativnost. Nejen jednou týdně schůzka s premiérem a předsedy vládních stran, doufám, že konečně již s premiérkou či předsedkyněmi, ale i předvídatelné schůzky s opozicí.

Obnovila bych setkávání s lidmi z občanského sektoru. Tedy nejen s podnikateli, kteří mají nyní dveře Hradu otevřené, zatímco se posměšně hovoří o otravných aktivistech, darmožroutech a samozvancích, které nikdo nezvolil. Také bych se setkávala s vědci, akademiky, umělci, ti…