Dopis z Bruselu

Psal se rok 2004. Na tradičním snímku premiérů a předsedů vlád z eurosummitu stál Jacques Chirac, Tony Blair nebo Gerhard Schröder. Z nováčků byl vzadu sotva vidět Mikuláš Dzurinda, vepředu se zubil Vladimír Špidla. Všechno bylo připravené na velký třesk o měsíc později, kdy se ke staré patnáctce připojilo deset nových členů. Tolik jako nikdy předtím. Opojeni atmosférou unikátního sjednocování poválečné Evropy politici odsouhlasili plán na novou budovu v Bruselu pro své sedánky. Ať už jich bude 25, 27, 28 nebo ještě víc. Že by jich mělo být někdy míň, to tenkrát nikoho nenapadlo.

Deset let nato se sice tehdejší britský premiér David Cameron pokoušel projekt „Paláce Evropa“ zhatit, když informace o pokračující velkolepé stavbě dostal na stůl k večeři uprostřed finanční krize a také uprostřed neutuchající záchrany potápějící se řecké ekonomiky. Jeho odpor ale v Bruselu narazil a zůstal jen gestem pro domácí publikum. Čas ukázal, že ani tam mu nepomohlo.

Teď je nová budova v bruselské evropské čtvrti dostavěná. Na rozdíl od okolních sídel evropských institucí má v sobě kus historie. Architekti její moderní část přilepili na Résidence Palace, jenž byl ve dvacátých letech minulého století vybudovaný jako nejluxusnější bytový komplex v Evropě. Pro nájemníky nechyběl bazén, kino, divadlo, restaurace a není divu, že ho během druhé světové války zabralo pro svoje velení gestapo. Co z překotné historie v něm zůstalo, ucítí politici, jakmile budou kráčet starými mramorovými…