Tohle patrně nečekali ani nejzarytější vyznavači dalajlamismu. Minulý týden se duchovní vůdce tibetského buddhismu dočkal v Česku ohlasu, jaký možná neměl ani za Havla. V posledních letech se zdálo, že strach z Číny a vidina jejích peněz poslala české sympatie k Tibetu do bezvýznamnosti. Najednou to však vypadá, že kořeny jsou silnější, než jsme tušili. Události nějak související s pobytem Jeho Svatosti dalajlamy bez nadsázky rozkymácely českou politiku, dění v Praze i na sociálních sítích. Dalajlama vzbuzuje odpor, najednou ale také obrovskou vlnu vřelosti a podpory.
Ti, na něž kouzlo himálajského mnicha nepůsobí, se citům jeho fanoušků pošklebují, zosobňuje to pro ně neupřímnost, povrchnost, kýč. Jenže realita je možná úplně prostá, nekomplikovaná. Nemusíme se zajímat o osud Tibetu. Může nám být zcela cizí buddhismus. Není ani nutné kdovíjak prožívat příběh přátelství dalajlamy s Havlem. Přesto není těžké dalajlamovu charismatu propadnout. Má to dva důvody: jeden je pouze v nás, druhý i v dalajlamovi.
Začněme tím druhým. Jednaosmdesátiletý dalajlama neměl – stroze řečeno – jednoduchý život. Přísná výchova v dětství, brzká státnická i náboženská odpovědnost, drama čínského přepadení a následné okupace, komplikovaný útěk do indického exilu a pak desetiletí politické bezmoci při pohledu na nezadržitelnou likvidaci jeho země. Přesto je setkání s ním setkáním s charismatickým, vitálním, pozitivně naladěným člověkem, na něž se nedá zapomenout. Dalajlama je zdaleka nejen u…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
