Jizvy na těle i na duši

Trojice středoškolaček pokuřuje a bezcílně se poflakuje podél ztrouchnivělých vlakových pražců kousek od sokolovského nádraží. U odstavených vagonů se začínají fotit. Pak se rozhodnou vylézt na střechu jednoho z nich. Jde to snadno, po straně je žebřík. Nahoře si sedají k okraji, odtud mají dobrý výhled. Zase si zapalují a mávají na auta projíždějící kolem. Jedna z dívek si všimne poklopu ve střeše. Vstává a snaží se jej otevřít. Přitom jí nedochází, že má kousek nad sebou dvacet dva tisíc voltů. Hlavou se dotýká drátu. Flakon s voňavkou v její kapse náporem tepla vybuchuje. Pak už je jen tma.

„Probrala jsem se v nemocnici po jedenácti dnech. Naši už ani nedoufali, že to přežiju. Dlouho jsem si nedokázala vzpomenout, co se v ten den vlastně stalo,“ vzpomíná dnes pětadvacetiletá Simona Riedlová na chvíle, kdy téměř polovina jejího těla utrpěla popáleniny druhého a třetího stupně. „Vůbec jsme netušily, že lézt na vagony je tak nebezpečné. Nikde jsme neviděly žádné výstražné označení. Pamatuju si jen malé cedulky na stožárech. Těch jsme si tady ale nevšimly.“

Po probuzení Simona nepoznala ani vlastní matku. Až teprve později po několika rozhovorech se začaly vzpomínky vracet. Den nehody ale zůstával v mlze nejdéle, jako by si ho podvědomě přála navždy vytěsnit. Popáleniny měla vlastně všude, nejvíc na hlavě, na levé tváři, na obou pažích. Téměř půl roku ležela v obvazech bez možnosti postavit se na nohy, dojít si na záchod. Když potřebovala podat něco ze stolku, musela…