Do Ameriky jsem přišel v roce 1982. Lákala mě jako země a zajímala mě její politika. Byly to doby ekonomických otřesů (panovala hluboká recese) a národněbezpečnostních obav. A přijel jsem z Indie, kde převládaly rádoby socialistické a antiamerické postoje. Přesto mě fascinoval Ronald Reagan a jeho Republikánská strana. Zdálo se mi, že Reagan ztělesňuje ducha Ameriky – optimismus, široké srdce, lásku ke svobodě. Demokraté to mysleli dobře, jenže tím, jak zdůrazňovali americké slabosti a selhání americké zahraniční politiky, jako by nechápali širší souvislosti – především že budoucnost patří Spojeným státům, a nikoli Sovětskému svazu.
Jak ale teď v průběhu uplynulých dvou týdnů ukázaly sjezdy obou hlavních amerických stran, politický svět se obrátil vzhůru nohama. Dnes Demokratická strana vyzařuje důvěru v Ameriku a republikáni nad ní lomí rukama.
V roce 1984 jsem měl možnost poprvé sledovat nominační sjezdy a úplně jsem tomu propadl. Zůstával jsem vzhůru dlouho do noci a v univerzitní společenské místnosti jsem sledoval každý projev. Nejlépe si pamatuji ten vyhlášený, který zazněl na sjezdu republikánů v Dallasu. Reagan jmenoval svou velvyslankyní při OSN celoživotní demokratku a akademičku z Georgetownu Jeane Kirkpatrick. Mluvila z pódia v pečlivých, uvážlivých větách a porcovala demokraty s pomocí argumentů, které by šlo snadno použít i nyní – proti republikánům. (O tom, jak její projev rezonuje s přítomností, nedávno psala v deníku The Washington Post také Jennifer…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
